Svědomitého zaměstnance aby jeden pohledal

Nezaměstnanost je stále rekordně nízká, což je bezesporu dobře. Ale na druhé straně tu vyvstává nový problém. A tím je kvalita některých zaměstnanců.

Několik dní v týdnu pracuji pro jednu jazykovou školu, která je dobře zavedená na našem trhu, má pobočky po republice. Od ledna tu máme novou vedoucí pobočky, její předchůdkyně byla natolik výkonná a schopná, že ji potkalo povýšení do Prahy. Vedoucí jazykové pobočky funguje jako koordinátor jazykových kurzů, je v kontaktu se stávajícími klienty, vyhledává nové, objednává učebnice, organizuje cambridgské zkoušky, pomáhá cizincům. Mám-li to celé shrnout, její práce je pestrá a očekává se od ní motivovanost a vysoké pracovní nasazení.

Jenže ono je to u naší nové šéfové nějak jinak. Věkem mladá, pohledná, ale to je asi tak všechno. Protože na naši vedoucí abyste nechali vyhlásit celostátní pátrání. Do práce moc nechodí, a když přijde, rychle zmizí a nikdo o ní nic neví. Lektoři jsou na ni naštvaní, nespokojenost se projevuje i u klientů, má třeba domluvené schůzky, na které vůbec nepřijde. Hrůza. Člověk cítí, že jde škola ke dnu, že ztrácí svou kredibilitu a jde to s ní od desíti k pěti.

Když jsem se teď vrátila z Thajska, přijdu do jazykovky, vidím, že šéfová má pohozený notebook na stole, ale není po ní ani vidu, ani slechu. Přichází se mnou paní, která potřebuje informace o nějakých kurzech, řeknu jí, ať počká, že si zřejmě naše vedoucí někam odskočila. Moje kolegyně mě však vyvádí z omylu. Šéfka sice přišla, ale rychle zmizela. Kolegyně mi uvádí další příklady neschopnosti a naprosté nespolehlivosti naší nadřízené, že mi to nedá, abych se nezeptala, proč to nikdo nenahlásil na vyšší místa. Vždyť přece jde o dobré jméno naší školy. Nikdo se k tomu ale neměl. A tak to zbylo opět na mně. Už jednou jsem informovala Prahu, že to v naší pobočce nefunguje. Zjednali sice nápravu, ale ukázalo se, že jen na krátkou dobu. Zavolala jsem znovu do Prahy a tam jim sdělila, jak to s pobočkou vypadá. Že je potřeba to řešit, jinak se bude muset škola zavřít. V Praze mi byli vděční za to, že se něco takového dozvěděli.

Svých rodičů si vážím za spoustu věcí. Krom jiného i toho, že mě vedli k tomu, abych se neštítila jakékoli práce, abych se uměla k práci postavit čelem a byl za mnou vidět výsledek. I když nesouzním s komunisty, jedno pozitivum jim však musím přiznat. Školství bylo za jejich vlády v systému, stálo na pevných základech, jezdili k nám i ze Západu, aby se od nás učili. Ve školách panovala přísnost a kázeň, učitelé museli být plně kvalifikovaní na všech stupních. Středních a vysokých škol nebyl nadbytek, vládla tu přirozeně tvrdá konkurence, což se podepisovalo na kvalitě žáků i studentů.

Dnes je tomu jinak. Školy vytvářejí pro své žactvo a studentstvo skleníkové prostředí, vše je jim strkáno až pod nos a mnoho absolventů různých škol se pak domnívá, že tomu bude podobně i v pracovním procesu. Že za málo muziky shrábnou pořádný peníz. Mladí přicházejí do nových zaměstnání s tím, že mají představu rychlého kariérního růstu, vysokých mezd a hlavně nechtějí moc pracovat. Proto se nemůžeme divit, když některé firmy ze zoufalství, aby sehnali spolehlivého a svědomitého zaměstnance, oslovují i lidi v důchodu. Důchodci sice už nejsou mladí, ale jsou ze staré školy, kde jim nikdo nedal nic zadarmo. Nemusí se zrovna kamarádit s ICT, ale jinak svou pečlivostí a pilností v mnohém předstihnou mladou generaci. A na to některé firmy sází…