
Říkají si elita
D. D. KRAJČA
Existuje zvláštní druh společenského sebevědomí, který nevzniká z práce, odpovědnosti ani služby druhým lidem, ale z přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Tento typ sebevědomí se nepozná podle toho, co vytváří, nýbrž podle toho, koho potřebuje ponížit, aby mohl existovat. V posledních dnech se znovu ukázal v podobě obrázku, který s lehkostí sobě vlastní označuje část spoluobčanů za bezzubé a nevzdělané, a činí tak jazykem lidí, kteří sami sebe považují za intelektuální autoritu národa.
Nejde o humor. Nejde o nadsázku. Nejde ani o politiku. Jde o obyčejné pohrdání lidmi, jejichž jediným proviněním je, že žijí jiný život než autoři podobných výroků.

Kuchařka ve školní jídelně, která každé ráno vstává dříve než většina těchto komentátorů neotevře první sociální síť, ale zadělá na knedlíky. Proto není symbolem nevzdělanosti. Je symbolem fungující společnosti. Řidič autobusu, který veze děti do školy a zaměstnance do práce, není materiálem pro posměch. Je součástí infrastruktury každodenního života. Instalatér, prodavačka, zdravotní sestra, stavební dělník nebo zaměstnanec technických služeb nepředstavují karikaturu společnosti. Představují její základ.
Zvláštní je, jak snadno se právě tito lidé stávají terčem těch, kteří o sobě mluví jako o elitě. Slovo elita přitom historicky označovalo ty, kteří nesli odpovědnost za celek, nikoli ty, kteří se od něj oddělovali posměchem. Elita byla vždy spojena s povinností, nikoli s nadřazeností. S ochotou sloužit, nikoli s potřebou hodnotit.
Současná samozvaná elita se však pozná jinak. Nepozná se podle práce, kterou vykonává, ale podle vzdálenosti, kterou si vytváří vůči lidem, bez jejichž práce by její vlastní existence nebyla možná. Nepozná se podle schopnosti nést odpovědnost, ale podle potřeby vysvětlovat světu, proč je důležitější než ostatní.
Bez práce těch, kterým se dnes vysmívá, by se zastavila doprava, zhasla světla ve veřejných budovách, zavřely školy, přestaly fungovat nemocnice a zmizela samozřejmost každodenního života, na kterou si zvykli právě ti, kteří o sobě hovoří jako o morální autoritě společnosti. Bez jejich komentářů by se naopak nestalo vůbec nic.
Na podobných projevech není nejzávažnější jejich nevkus ani jejich intelektuální prázdnota. Nejzávažnější je jejich naprosté nepochopení vlastní závislosti na lidech, které označují za méněcenné. Jejich svět stojí na práci těch, jimiž pohrdají, a přesto se domnívají, že právě oni představují jeho vrchol.
Tento omyl není tragický jen pro ně samotné. Je nebezpečný pro společnost, která začíná zaměňovat skutečnou hodnotu člověka za jeho schopnost správně formulovat názor v prostředí, které samo sebe považuje za centrum světa.
Společnost, která ztratí respekt k lidem, kteří ji udržují v chodu, ztrácí postupně i respekt sama k sobě.
Skutečná elita nevzniká tím, že se vymezí proti obyčejným lidem. Skutečná elita vzniká tím, že si je vědoma vlastní odpovědnosti vůči nim.
Daniel Danndys Krajča, FB


Naprostý souhlas! Ještě bych si dovolil doplnit jisté podskupiny, a to elitu morální a elitu intelektuální. Morální a současně intelektuální elitou byli pro mě třeba Albert Schweitzer nebo Gándhí. (Nevím, jestli naši mladí elitářští „lepšolidé“ vůbec tuší, co to bylo za osobnosti, ale třeba si o nich aspoň něco přečtou na wiki a pak si dají to latéčko). Ale většinu našich arogantních zbohatlíků, kteří dávají své opovržení ostatními najevo už jen tím, jak se tváří, nepovažuji za elitu, nýbrž za plebs.
Tak, morální a intelektuální „elito“, teď mi to tady svými reakcemi pořádně nandejte, čekám!
Kostěji, moc dobře jsi to napsal!
Přiznám se bez mučení, že jsem to jméno jakživ neslyšel.
„Albert Schweitzer (1875–1965) byl německo-francouzský lékař, teolog, filozof, varhaník a humanista, který je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších „lidí dobra“ 20. století.
Vzdal se pohodlné akademické a hudební kariéry v Evropě a v roce 1913 odjel jako misionářský lékař do tehdejší francouzské kolonie v Gabonu (střední Afrika), kde v Lambaréné založil nemocnici pro chudé a nemocné (zejména na malárii, spavou nemoc a leprou). Celý život tam pracoval v těžkých podmínkách, za což v roce 1952 obdržel Nobelovu cenu za mír. Proslul svou filozofií „úcty k životu“ (Ehrfurcht vor dem Leben), podle níž je každá forma života posvátná a zaslouží si ochranu.“
Tu současnou „elitu“ považuji za lidský odpad. Na Internetu ukazují fotky svých plastových prdelí a plastových koz, tlamy napíchané botoxem.
Nejlepší jsou výroky herců a herek, hodné absolventů Zvláštních škol. Naposledy výrok té opice, přehozené ze Slovenska přes řeku Moravu, jakési Orgoníkové, dnes Zlatohlávkové.
Baví mě i výroky blbých političek a politiků typu Nerudové, Fialy, PePa Pávka.
Když ono je to s tou úctou těžké i u těch dělníků. Soudě z výsledků voleb jsme národ idiotů nehledě na pracovní zařazení, IQ, vzdělání, cokoliv. Sice je národ rozdělen na Burešovce a Pávkovce, ale obě sebranky chtějí v důsledku totéž, jen spolu nejsou ochotni o ničem přemýšlet, natož diskutovat, a tak si toho zřejmě nejsou schopni všimnout.
Z kavárenského elitáře i posledního žumponora obvykle vypadne, že nás tu Babišova vláda uchránila vhodnými opatřeními před kovidem a že očkování proti němu pomáhá. Je potřeba lepší ilustrace?
Máte pravdu. Leč zapomíná se na jeden z hlavních principů dialektiky – kvantita je protikladem kvality. A skutečná elita vždy a v každé době musí být v menšině, jinak by nebyla skutečnou elitou. Takže už i na tom je patrné, že arogantní frajírci v SUV s pipinami, které se chlubí botulotoxinem vypíchanými držkami a silikonovými kozami vzhledem k jejich současné četnosti mezi skutečnou elitu logicky patřit prostě nemohou!
Jsme tady všíchni zapšklí nenávistní prďolové ,kterým v jejich zaprděnosti ani nemůže dojít jakým přínosem pro rozvoj a pokrok dálkově řízených robotu je jeden každý světlonoš jasné záře světlých zítřků ideálů gendru a progresivismu,
Modleme se tedy ,by nás sama Prořetelnost mnohonásobným počtem těchto skvostů lidského druhu obdařiti ráčila