24.5.2022
Kategorie: Společnost

Rakušan a ukrajinští Rómové

Sdílejte článek:

LUBOŠ ZÁLOM

Pro pana RAKUŠANA a jeho kamarády jsou UKRAJINŠTÍ ROMOVÉ hotové požehnání. Dávají mu totiž pohodlnou možnost zaujmout pozici morální vrchnosti. A poučovat. A školit.

LIDÉ POMÁHAJÍ ukrajinským uprchlíkům (nebo migrantům… to je jedno), dělají to dobrovolně, a v míře naprosto nečekané. Dělají to proto, minimálně z velké části, že v tom spatřují hodnotu. Vidí Ukrajince jako někoho, kdo byl přepaden agresorem, který je stejně tak náš potenciální nepřítel, potenciální agresor. Ostatně s ruskou rozpínavostí máme svoji historickou zkušenost stejně jako Ukrajinci. Pomoc Ukrajincům přichází přímo od lidí. Role státu je v této věci naprosto druhořadá. Pomoc českých občanů Ukrajincům vyjadřuje potřebu toho, kdo dává. A toho, kdo si vybírá, komu chce pomáhat. TOHLE je principem solidarity: potřeba nikoliv toho, kdo je obdarovaný, ale toho, kdo daruje.

Před lety čelila česká veřejnost hrozbě islámské migrace. Ta se nás naštěstí nedotkla – ale česká veřejnost dala jasně najevo, že si zde muslimy nepřejeme. Že je vidíme jako hrozbu. Že jejich nízká míra kulturní kompatibility a přizpůsobivosti by znamenala zásadní snížení naší bezpečnosti. Dali jsme najevo, že odmítáme migrační kvóty – a lze říct, že tlak veřejnosti byl důvodem, proč i politická garnitura nebyla ve věci migračních kvót vůči bruselské vládě tak servilní jak tomu obyčejně bývá.

Nicméně česká veřejnost si od našich politiků (zejména od Topkařů, Pirátů, některých socanů) a od kulturních a intelektuálních autorit vyslechla, že je xenofobní, rasistická, nesnášenlivá. S káravě vztyčeným prstem nám tito lidé sdělovali, že pomáhat se prostě musí, ta pravá pomoc je pomocí bezvýhradnou. Pomoc, která si nevybírá. A mezi řádky nám vlastně sdělovali princip altruistické etiky: morální čin je takový, který člověku přinese co největší újmu. Na straně české veřejnosti však ve věci islámské migrace zvítězil pud sebezáchovy. Nebyl to ani tak vědomý morální odpor. Naprostá většina lidí neví, že altruismu je zlo a egoismus dobro. Ale i pudový, emotivní odpor naštěstí zafungoval.

Nyní tu máme něco podobného. Zcela přirozeně se česká veřejnost staví velmi opatrně až odmítavě vůči migraci ukrajinských Romů. Protože u nich jde o úplně jiné kulturní prostředí, než jaké je blízké nám i Ukrajincům, a jejich civilizační zázemí je mnohdy ještě na nižší úrovni, než je tomu například u Romů na východě Slovenska (a to už je co říct!), je zde jasná kulturní propast mezi českou veřejností a romskými uprchlíky (nebo chcete-li, migranty). Je to podobná kulturní propast jako mezi námi a muslimy.

Tento fakt nelze zakrývat.

Rakušan vycítil šanci. Dobrovolná, velkorysostí překypující pomoc ukrajinským běžencům ho nechala ve slepé uličce. Střet s kulturou romských uprchlíků mu umožňuje karatelsky promlouvat, postavit se do pozice morální veličiny a vypouštět hraběcí moudra snad z každého tělního otvoru.

Dle Rakušana pomáhat musíme. Bez ohledu na následky. Ne proto, že chceme, ale protože musíme. Morálka velí pomáhat především tam, kde je taková pomoc sebeobětující a sebezničující. Možná Rakušan konečně využije nouzový stav a bude tyto nechtěné běžence umisťovat do soukromých objektů násilím. Věřím, že by byl ve svém živlu.

Do vesničky Kramolín, která má nějakých 120 obyvatel, umístil ministr Rakušan asi třicet ukrajinských Romů. Ubytoval je v armádním objektu, aniž by to s občany vesnice kdokoliv předem projednal a aniž by se tyto lidi někdo alespoň pokusil ujistit, že někdo bude dbát o jejich bezpečnost. Tito lidé, 120 obyvatel vesničky Kramolín, nikoho v naší vládě nezajímají. Budou položeni na oltář altruistické morálky. Přitom řešení je nabíledni: pokud u nějaké skupiny uprchlíků hrozí, že jejich neschopnost fungovat v civilizované společnosti bude narážet na zájmy českých občanů, je v takovém případě nutné zavést pro tyto utečence režim, jaký je běžný v jakémkoliv uprchlickém táboře a omezit pohyb mimo něj. Pokud tito lidé prchají před válkou, měli by i za toto být vděčni…

Ministr Rakušan tvrdí, že česká společnost Romům něco dluží. Že jim teď můžeme splatit léta ústrků. Takový výrok je neuvěřitelné darebáctví od člověka, který žije na zámku a nikdy se nepodíval mezi lidi, od kterých však rád dostává volební hlasy… Spočítáme-li všechny finanční prostředky, které byly romským komunitám skrze různé neziskovky poskytnuty, spočítáme-li všechny možné projevy pozitivní diskriminace, spočítáme-li všechny ty shovívavé hlasy mediálních autorit, není to česká veřejnost, kdo by romské komunitě něco dlužil! Nic romskému etniku nedlužíme. Alespoň já tedy ne. Pokud má pan Rakušan pocit, že něco někomu dluží, měl by vstát ze svého pohodlného křesla a jít sám něco dělat. Může se třeba rozdat. Může se obětovat zcela, pokud chce. Ale, pane

Rakušane, nikdy si nedovolujte uvalovat nějakou morální povinnost na ostatní lidi!

 

Luboš Zálom

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (38 votes, average: 4,68 out of 5)
Loading...
28 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)