Rajchlova kauza ukazuje, že média selhala

Na začátku listopadu se českým veřejným prostorem začala šířit zpráva, že předseda hnutí PRO a nově zvolený poslanec za SPD Jindřich Rajchl figuruje na minimálně dvou choulostivých videích. „Aktivisté“ kolem kontroverzního youtubera Mikaela Oganesjana se nějakým způsobem dostali k záběrům, které Rajchla údajně zachycují při sexu. Poslanecký nováček reagoval trestním oznámením a označil celou věc za šikanu – zejména kvůli tomu, že Vojtěch Pšenák (Oganesjanova pravá ruka) obtěžoval Rajchlovu nezletilou dceru před domem rodiny.

Ačkoliv politici nastupující vlády i většina budoucí opozice zveřejnění videí s nepotvrzenou autenticitou označili za nepřijatelné porušení osobnostních práv Jindřicha Rajchla (tedy až na dámu Černochovou a pána Zdechovského – ti celou událost naopak zneužili ve svém politickém boji), média pod různými moralistními a etickými záminkami šíří kauzu dál. Vedle toho se objevily i komentáře, které naznačovaly, že Rajchl si za eskalaci kauzy prý může sám. Nejlépe asi vystihuje tento typ názorů titulek „Rajchl není oběť, lynč proti rodině si dělá on sám“. Podle některých novinářů si Rajchl svým konfrontačním stylem komunikace zkrátka říkal o to, aby „dostal přes hubu“…

Pokud se taková interpretace objeví v seriózních médiích, je to problém. Demokratická diskuze stojí na ostré kritice politiků. Je to nejen legitimní, ale i žádoucí. Tvrdé poukazování na chyby, nesmiřitelné hodnocení a osobní politická polemika patří k otevřené soutěži idejí. Zastrašování či útoky na rodinu ovšem nemají v demokratické polemice místo. Pokud se objeví, musí být jasně odmítnuty a postihovány, protože ohrožují samotnou podstatu svobodné debaty.

Kdo seje vítr, sklízí bouři

Skandál kolem údajných indiskrétních videí Jindřicha Rajchla je příkladem, co vše se může stát nástrojem politického boje. Přestože pravost záznamů nebyla nikdy potvrzena, část veřejné debaty se posunula od otázky autenticity k hodnocení samotného Rajchla. Někteří komentátoři se vyjádřili v duchu úsloví „kdo seje vítr, sklízí bouři“ nebo „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Chtěli tím pravděpodobně naznačit, že ostrý styl Rajchlova kritického vystupování vůči nyní již dosluhující vládní koalici si přímo říkal o nějaký útok proti jeho osobě.

Úkolem médií a komentátorů by ovšem naopak mělo být hájit hranici mezi ostrou kritikou a osobní šikanou. Měli by zdůrazňovat, že kritika politiků je v pořádku, zatímco útoky na jejich soukromí jsou nepřípustné. Relativizace útoků metaforami o „větru a bouři“ posouvá odpovědnost z útočníků na kritika a legitimizuje neférové a nekalé praktiky. Pokud se takové postoje v seriózních médiích objeví, signalizuje to, že s nimi něco není v pořádku.