Proč se mladí tak radikalizují?

Bylo by chybou domnívat se, že islamistická radikalizace není i český problém. Zjevně je, a do budoucna podle všeho bohužel také bude. Háček je v tom, že jeho podstata netkví ani tak v „islamistické“, jako v samotné „radikalizaci“. Islamismus je zde pouhým prostředkem, nikoliv však cílem. A to jak u našich „baby-teroristů“ (některým bylo dokonce pod 15 let!), tak u valné většiny teroristů, kteří najíždějí auty, odpalují bomby, bodají či střílejí do davů v západoevropských městech a o nichž jsme si již navykli číst skoro obden v tisku. Není neobvyklé, když policie dorazí po takovéto masové vraždě či podobném neštěstí na místo pobytu dotyčného – prvoplánově velice zbožného, v islámských dogmatech vychovaného – teroristy a tam nalezne umírněné, vcelku adaptované, možná i sekulární rodiče a docela normální sourozence se standardním životním stylem evropského teenagera.

Český případ je o poznání podivnější v tom ohledu, že zde velmi pravděpodobně neexistuje žádné přímé rodinné či sociální pouto radikálů k tuzemské muslimské komunitě, natožpak k nějakým teroristům. Inklinace k páchání teroru bude asi představitelnější u nějakého bezprizorního chlapce, který nemá jiné než muslimské předky, nikdy nevytáhl paty z Molenbeeku, vyrostl doslova mezi mešitami a celé dětství do něho nějaký fanatický imám hustil islámskou propagandu. Co ale může hrát roli takovýchto lákadel k páchání zla v prostředí obyčejného českého mladíka? Co zapříčiní jeho totální radikalizaci tímto směrem? Dle mého názoru dva elementy, jimiž je náš časoprostor prostoupen a zhusta prosycen: zaprvé zhoubný potenciál a vliv sociálních sítí, zadruhé jakási morální bída, prázdnota, absence smysluplnosti života, která by mu pomohla překlenout jakoukoli obtíž.

Algoritmy fanatismu a radikalizace

To otřesné zjištění spočívá ve skutečnosti, že tyto algoritmy (shodou náhod zejména ruských a čínských sociálních sítí) zřejmě k totální fanatizaci a radikalizaci mladého Čecha postačují. Může klidně vědět o islámu úplný kulový, přesto to funguje. Kdyby na druhé straně „neseděl“ džihádista či verbíř ISIS pod praporem radikálního islámu, stejně by na něj zafungoval třeba nějaký neonacista se svými teoriemi o potřebě očisty lidstva od Židů. Tohle stačí k tomu, aby šel vytipovaný český teenager zkusit podpálit synagogu (Brno, leden 2024), plánoval útok na „Duhový pride“ (Bratislava, červenec 2024) nebo sháněl po kamarádech případné posily pro syrské teroristy (HTS)…

Únosná míra radikalismu k mládí samo sebou patří. Jeho „soft“ verze je koneckonců evidentní už řadu let, a to nikde jinde než v systému parlamentarismu demokratických států. Hodně se mluví třeba o výrazné podpoře AfD ze strany mladých Němců (a už méně o masivní podpoře krajně levicové postkomunistické Die Linke ze strany mladých Němek). Jde o trend, který s pár málo výjimkami sledujeme napříč Evropou a který – v kontrastu k ideové rozbředlosti a zbabělosti současného evropského vládnoucího establishmentu – nemusí být vůbec negativní. Tohle je ale přece jenom úplně jiná šarže něčeho, co zastřešuje tentýž pojem. A mísení přípravy a realizace masového násilí různými radikály s politickým naštváním a volbou radikálnějších stran je téměř trestuhodnou demagogií, jež má za cíl tak akorát dehonestovat politickou opozici té které země.

Předmětem mého komentáře je bohužel mnohem vážnější a temnější – v zásadě „nadpolitické“ – téma naprosto neúnosné míry radikalizace, která dennodenně narůstá. Obecného radikalismu, bez přívlastků. Svědčí o tom výše zmíněné případy, mnoho dalších případů (co jiného než radikalismus jsou případy FF UK či třeba ubodání náhodných žen v nějakém krámu v Hradci Králové šestnáctiletým vrahem?) a statistiky jasně hovořící o dramatickém nárůstu množství nejvážnějších trestných činů páchaných dětmi. Svědčí o tom sociologické průzkumy, data vyextrahovaná z kyberprostoru a změť čísel z oboru psychologie. Jedná se o fakt, důkazů máme dostatek.

Dorůstá nám generace, která je z velké většiny úplně normální, avšak její nezanedbatelná méně odolná část má bohužel sklony podléhat různorodým nebezpečným trendům, provokacím, hloupostem, nesmyslům, a je fascinována zlem. Tím si lepí náplasti na své rozličné bolístky, mindráky a pocit vlastní izolace. Touží se tak vytrhnout ze špatného sociálního prostředí. Baví se tím, poněvadž jinak neví, co se sebou.  A jelikož tohle všechno musí někde vyhřeznout, sledujeme onu radikalizaci a násilnosti, které jsou jen krycími jmény pro zlo. To přitom nikdy není prvotní. Rodí se tam, kde se kombinuje bolest, opuštěnost a absence cíle – čili smyslu života. Když chybí smysl života, smysl vlastní existence, je člověk ponechán sám ve svém zoufalství, a prrávě tehdy je náchylný k těm nejstrašnějším činům.