Prázdniny jsou v plném proudu

Návštěva jihu Francie přinesla mnohé poznatky. Do Rozvadova se jede krásné, do Norimberku či Mnichova to stále jde, ovšem poté se doprava komplikuje, a to především tím, že Němci okoukali uzavírky na naší D1 a opravují všude, kde to jde. To platí až k hranicím se Švýcarskem, které sice moc nerekonstruuje, za to si stanovilo směšnou maximální rychlost 120 km/hod, přičemž Vás bude často míjet některý z nadupaných skvostů mnoha značek jedoucí šnečím tempem. Tedy s výjimkou sportovní aut, ze kterých máte šanci potkat maximálně Porsche nebo Mustanga. Kam zmizela všechna Ferrari, Lamborghini, Audi R8, Astony, Jaguáry a další, to netušíme, nicméně nepotkat v létě během celkem najetých 4500 km ani jedno z nich s výjimkou horské obdoby Monte Carla Andorry, kde zavrčel Aventador, to se ještě nestalo. Dokonce i ta Porsche byla za celé desetidenní putování jihem Evropy natolik unikátní, že jich bylo cca 8. Z toho jedno na vleku za dálkovým autobusem. Ale zpět k cestě. Dopravní tepny od Lyonu dále k moři připomínají v současnosti v obou směrech parkoviště, na němž stojí mnoho karavanů, z národností mimo místních především Holanďané, Belgičané a Britové. Platí to pro všechny dny v týdnu, ovšem víkendy jsou ještě výživnější. Další zajímavostí je taktéž minimum motocyklů, což by bylo dříve nemyslitelné. Je tedy třeba si pečlivě vybírat denní čas, kdy budete tato místa mezi Lyonem a letovisky projíždět. Ideální je noc či brzy ráno.

Francie je zvláštní země. Krásná, hrdá a v totálním nepořádku. Mentalita Francouzů je odpovídající historii a aroganci zároveň. Nacionalisté, kterým však příliv migrantů přerostl přes hlavu. Někdy dochází ke střetům kultur a ta původní prohrává. Jindy žijí v symbióze blíží se nepořádkem Orientu. Dlouhodobé levicové období na nich zanechává následky. Francie je zemí, kde pomalu mizí používání hotovosti. Potřebujete natankovat, máte první problém, zdaleka ne všude najdete pokladnu s pokladní přijímající hotovost. A když už ano, musíte nejdříve složit peníze, a poté až tankovat. Někdy je loterie odhadnout, kolik se Vám do nádrže vejde. V obchodech zase při přijmutí stoeurové bankovky volají o pomoc a musí přijít vedoucí směny a přijetí tak ,,vysoké“ hodnoty schválit. Dvou-či pětistovku ani nevyndávejte, to by volali policii. Také ne všechny pokladny v supermarketech platná eura přijímají.

Problémy s tankováním nikomu nepřejeme, zvláště ne těm, kteří kartou opovrhují. Každopádně ortodoxní příznivec hotovosti může ve Francii narazit. Objevili jsme dokonce mýtnou bránu na dálnici, která byla bez karty k nepřekonání (kousek od Toulonu). A když už jsme u těch dálnic. Ve Francii jsou ceny za jejich používání skutečně vysoké, radši nepřevádět na koruny. Šok však umí způsobit i Švýcaři. Roční známku za 40 euro na osobní auto ještě akceptujete, ale to samé za vozík, to už je ,,nářez“. A když Vás ještě vyzve k nákupu známky až při zpáteční cestě, a ještě Vás zkušeně celník při přepočtu euro-švýcarský frank okrade a Vám to dojde až po probuzení z šoku, dostanete vztek. Bylo s podivem, že nechtěli zaplatit i za známku za motorku vezoucí se na vozíku.

Cesta s kvalitním přívěsem není ničím dramatickým, ani když na něm byly motocykly dva, natož s jedním poté zpět. Cesta z Carcassone na vzdálený kraj Prahy měřila 1580 km, trvala 14 hodin, 28 minut. A to včetně zácpy dlouhé 80 km s popojížděním, ve které člověk trávil hodinu a půl. Také se zdržel 2x u benzínové pumpy a jednou protřel oči uprostřed chladné noci při návštěvě toalety. Stihnul chvilku pozorovat i hašení horských lesů pomocí vrtulníků. Z toho vyplývá při započtení času ztraceného stáním u tankovacích stojanů průměrná rychlost na celé trase přes 120 km/hod, přičemž díky dopravní situaci na ucpané dálnici či rychlostním omezením ve Švýcarsku a Německu, tam především kvůli rekonstrukcím, bylo občas třeba trochu přidat. Jak moc, to není třeba rozebírat, někteří zelení a konzervativci by to neunesli. Jen pro upřesnění, to byla cesta zpět převážně v noci a s jednou motorkou, se dvěma při cestování tam přes den to bylo o 4 hodiny delší, musel se vejít i spánek. Jinak Pyreneje jsou pro motorkáře krásným místem a poskytují občas i mnohem příjemnější možnosti svezení se v zatáčkách, přičemž místní policisté jsou vstřícnější než rakouští či švýcarští. Domluva trvá déle, ale je přátelštější. A hlučnější výfuky vůbec neřešili, spíše mají starost o přežití samotných motorkářů. Jen je třeba před příjezdem do kopců hlídat radary.

K Francii ještě pár postřehů. Zdaleka ne každý Francouz ví, že Česká republika existuje. A když už ano, zeptá se, je li v Evropě či v Evropské unii. Namistrovanost Petra Fialy jakožto současného předsedy EU je neoprávněná. Pro rodilé Frantíky znající díky ragby více Gruzii jsme venkovští dacani a pro přivandrovalé neexistující zemí. Dále je v této zemi daleko více strašeno covidem, a i ve vedrech řada tamních ovcí bučí už nyní opět do respirátorů. O bojích na Ukrajině téměř nic neví a jinou vlajku než francouzskou a EU nikde mimo nás nevidíte. Vnímat lze také zmenšení nabídky farmářských výrobků, především kozí produkty jsou zastoupeny mnohem méně než před pár roky. Ceny potravin jsou často nižší než u nás, na tamní platy se ale radši neptejte, ať nesmutníte. Dalším úkazem jsou všeobecně obouchaná miniauta, také hlučná kultura především opálenějších ,,Francouzů“. Jejich pracovní morálka, myšleno všech, pokulhává i za tou naší. A nakonec ještě dotaz. Kam zmizely všechny ty krásné ženy, kterými byla Francie proslulá. Je třeba konstatovat, že muži musí nám Slovanům krásu našich žen závidět. Škoda, že když se vracíte k nám, nejste si jisti, přijeli li jste do Čech, nebo jste li jinde. Projděte se večer Prahou a rázem se dostanete o 800 km dále na východ. To už je jiná epizoda.

Jindřich Kulhavý