30.3.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Pravda, láska, Tibet a realita

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL  30|03|2016

Tak prý nám na Pražský hrad promítali hesla. Nějací aktivisti. Mělo jít o „úžasně“ invenční nápisy, jako „Pravda a láska“ a „Free Tibet“.

O pravdě a lásce už víme své, komentáře netřeba. Podívejme se proto raději na ten Tibet. Pro koho, a nebo od čeho, by měl být vlastně „free“? Úředně je Tibet, už 65 let, od roku 1951, součástí Číny. Ta si jej přivlastnila vojenským výpadem, zahájeným 21. října 1950. Takže okupace, anexe a zotročení Tibetu zlotřilými Číňany? O to tu jde?

[ad#clanek-respo]

Ne tak zhurta. Tibet byl totiž součástí Číny, nebo jejím přidruženým územím po většinu své historie. Už jeho zakladatel, sjednotitel kmenů okolo řeky Jarlung, jistý Songcän Gamp, měl za manželku čínskou princeznu. Po další staletí byl Tibet tu pevnější, tu volnější součástí čínského státu, podle toho, jak centrální čínská moc sílila či slábla. V roce 1904 byl okupován Brity. K vítězství jim postačila nevelká, třítisícová expediční armáda. Tibeťané svou vlast nijak zvlášť úporně nebránili. Tak, jako později, v roce čínské invaze.

Skutečně nezávislým byl Tibet jen v období 1912–1951. Souviselo to se zánikem tzv. Čchingského impéria, tedy tisíciletého čínského císařství. V tomto období zhroucení centrální moci, zmatků, převratů a válek měla Čína jiné starosti a o Tibet se nezajímala.

Takže to byl onen „zlatý věk“ Tibetu? Ta doba svobody, rozkvětu a perspektivy, ke které by bylo záhodno se vrátit? Odpovězme si citáty z několika děl autorů, kteří v této době Tibet osobně navštívili a to co viděli, si nenechali pro sebe.

David MacDonald, který ve 20. letech XX. století pracoval jako obchodní zástupce Velké Británie v Tibetu, ve své knize “Skutečný Tibet” napsal: “Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou.“

Ano, četli jste správně. Je tu řeč o otrocích a nevolnících. Ve dvacátých letech dvacátého století. Situace v Tibetu byla totiž tehdy taková, že jedna třetina obyvatelstva byli otroci, druhá třetina nevolníci. Postavení tehdejšího tibetského otroka se nijak nelišilo od antiky – byl majetkem, beze všech práv. Jen podmínky (a klima), v nichž žil, byly nesrovnatelně tvrdší, než v humanismem prosáklém antickém Řecku či Římě.

Postavení nevolníka pak nebylo o moc lepší. Byl sice osobně svobodný, ale musel do klášterů odvádět devastující platby, poplatky a dávky. A když neměl na zaplacení, mniši mu počkali… Což ovšem bylo bráno jako půjčka. A ta se podle místních zvyklostí úročila i padesáti procenty a navíc, byla dědičná. Dluh se přenášel na děti a vnuky. Ještě že milosrdní lámaističtí mniši  umožňovali alespoň úroky splácet lidmi. Ano, dětmi, které byly dány jako platba. Do otroctví, takže příliv pracovní síly do klášterů neslábl a bylo ji možno využívat zcela bezohledně. Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize “Starý Tibet před novou Čínou” o tomto systému napsala: “V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo se z dluhů dostat.”

Ono tedy, pokud se plateb, daní a dávek týče, projevovali vládcové svobodného Tibetu nevšední vynalézavost. Právě v těch „nejšťastnějších“ dobách Tibetské svobody, ve dvacátých letech dvacátého století, vydal samotný dalajláma výnos o nové, zvláštní dani – dani za uši. To znamenalo, že každý Tibeťan, který chtěl, aby mu uši zůstaly na hlavě, musel zaplatit daň. Jinak mu je usekli. ´Byl na to dokonce i speciální nástroj. Jak uvádí v roce 1959 Anna Louise Strong, která navštívila výstavku tibetských mučicích nástrojů, které Číňané novinářům ukázali: “Byla tam pouta všech velikostí, včetně maličkých pro děti, nástroje na řezání nosů a uší…“

Asi stačí, že. Po těchto svědectvích začíná být jasné, proč šla každá okupace Tibetu tak snadno. Proč se vysokohorská země, s téměř nedobytným a pro člověka z nížin i prakticky neschůdným terénem bránila jen chabě. Kdo z nevolníků by cítil nějaké vlastenectví či sounáležitost s podobným režimem? Do horšího už by asi, jak si uvědomovali, přijít nemohli. A tibetská armáda? Každý klášter měl svůj vlastní vojenský oddíl. Jeho úkolem bylo udržovat pořádek a bránit vzpourám mezi poddanými na klášterní půdě. Jak si asi dovedete představit, z kata a drába bojovníka neuděláte. Proto jakýkoli pokus této „armády“, postavit se na odpor okupantům, musel skončit fiaskem.

Takže tuhle Tibetskou idylu, alespoň podle nejrůznějších aktivistů, násilně přerušila čínská okupace… Ale proč to říkají? Proč se tak úporně zajímají zrovna o Tibet, když nejrůznějších okupací od té doby proběhlo nespočet? Odpověď hledejme ve strategických a geopolitických souvislostech. Nejdříve k těm prvním. O tibetskou, sice zapomenutou, ale výhodně umístěnou vysokohorskou plošinu, se v padesátých letech dvacátého století začaly zajímat nejrůznější velmoci. Protože dolet tehdejších raket nebyl nic moc. Jak to souvisí? Tak, že každá raketa opisuje balistickou křivku, která má vzestupnou a sestupnou část. Energeticky náročná je pouze ta první. Takže když něco ušetříme na (části) stoupání, dostřelíme (se stejným množstvím paliva) dál. Došlo to i Číně. A komusi tuhle odpalovací rampu, umístěnou uprostřed Asie ve výši nad 5 km, prostě vyfoukla.

Druhý, geopolitický důvod spočívá v tom, že Čína ve své novodobé historii, v průběhu dvacátého století, vyzkoušela spojenectví s oběma stranami tak zvané Studené války. Se Sovětským svazem i Spojenými státy. Zkusila, viděla a zařídila se tak, jako to ve své historii dělala vždy. Po Čínsku. Rozhodla se jít vlastní, nezávislou cestou. Z počátku se to „vládcům světa“ jevilo jen jako lapálie. Ale jak Čína sílila, začala představovat čím dál větší problém. A tak se znovu hodilo vše, co by mohlo Čínu oslabit a znevěrohodnit, alespoň ve světovém veřejném mínění.

Globální opinionmakeři proto vytvořili a prostřednictvím statisíců svých agentů (ale fuj, co to říkám, aktivistů) ve sdělovacích prostředcích, ve filmu, v kultuře, na univerzitách umístili do obecného povědomí mem. Falešnou představu Tibetu, jako idylického, rajského koutu světa, s ušlechtilými mnichy, moudrými vládci a nekonečně věrnými a tvrdě pracujícími lidmi, které zotročili krvaví čínští dobyvatelé. Nikdo se přece nebude zajímat, jako to bylo ve skutečnosti….

Taková je pravda o Tibetu. O jeho „svobodě“ za kterou tak bouří pokrokoví lidé celého světa. O té nádherné středověké „nezávislosti“ lámaistických otrokářů a katů, za níž i u nás (ti nejlepší)  v Praze demonstrovali.

[ad#clanek-respo]

A propos. Představte si tu obskurní pražskou partičku: bláznivou Kačenku Auvajs, jejího ekoteroristického druha,  šíbra všech šíbrů z TOP 09 a feudála z Bildenbergu, kdyby se nějakým řízením osudu, nějakou časovou smyčkou ocitli v tolik obdivovaném, samostatném Tibetu dvacátých let minulého století!

vylicil

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (43 votes, average: 4,49 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky