
Poplatek, který žene lidi do exekucí
MS
Česká televize a Český rozhlas předaly za pouhé tři roky k exekučnímu vymáhání 45 865 případů. Pětikoalice mezitím rozšířila povinnou platbu na mobily, počítače a tablety. Veřejnoprávní média používají údaje od dodavatelů elektřiny k vyhledávání neevidovaných poplatníků. Poplatek přitom musejí platit také lidé, kteří jejich obsah zásadně odmítají.
Za vznešenými řečmi o veřejné službě tak stojí systém kontroly, žalob a exekucí, který přináší skutečné lidské tragédie.
Ježíš Kristus nás učí poznávat věci podle jejich ovoce. Nestačí proto opakovat, že televizní a rozhlasový poplatek financuje veřejnou službu, demokracii a nezávislost médií. Musíme se podívat také na ovoce, které tento systém přináší obyčejným lidem.
A toto ovoce je děsivé.
V roce 2025 rozeslala Česká televize 256 371 upomínek na částku přes 445 milionů korun. K žalobě předala 19 623 věcí a k exekučnímu vymáhání 19 334 případů v objemu přes 62 milionů korun.
Zdroj: Česká televize – upomínky, žaloby a exekuce
Český rozhlas ve stejném roce rozeslal 202 156 prvních upomínek, podal 2 966 návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu a do exekučního vymáhání posunul přibližně 2 100 případů.
Zdroj: Český rozhlas – vymáhání poplatků za rok 2025
V jediném roce tak obě veřejnoprávní instituce rozeslaly přes 458 tisíc upomínek, k soudu poslaly více než 22 tisíc věcí a do exekuční fáze nechaly dojít 21 434 případů.
V roce 2024 předala ČT k exekučnímu vymáhání 16 061 případů a Český rozhlas dalších 1 063. V roce 2023 to bylo 6 486 případů u ČT a 821 u ČRo.
Za pouhé tři roky, od roku 2023 do roku 2025, je to dohromady 45 865 exekučních případů.
Nejde nutně o 45 865 různých lidí, protože proti jednomu člověku může být vedeno více řízení. Na závažnosti tohoto čísla to však nic nemění. Desetitisíce exekučních případů kvůli povinnému mediálnímu poplatku jsou samy o sobě hrůzou.
Zdroje: ČT – údaje za roky 2023 až 2025, ČRo – rok 2024, ČRo – rok 2023
K 31. srpnu 2024 evidovala Česká televize 35 069 aktivních exekucí. Průměrná vymáhaná jistina včetně úroku z prodlení přitom činila pouze 2 141 korun. Kvůli dluhům v řádu několika tisíc korun tak běžely desetitisíce exekučních řízení.
Zdroj: Rada ČT – aktivní exekuce a průměrná vymáhaná částka
Už na začátku roku 2020 uváděla Česká televize 32 395 neukončených exekucí proti fyzickým a právnickým osobám. Český rozhlas tehdy vedl dalších 895.
Zdroje: ČT – neukončené exekuce v roce 2020, ČRo – exekuce v lednu 2020
Není tedy potřeba nic zveličovat ani vyrábět odhady. Doložené desetitisíce exekučních případů jsou samy o sobě morálním skandálem.
Lidé, kteří bojují za zachování poplatku, zřejmě většinou vůbec netuší, kolik zla tento systém už způsobil. Mluví o nezávislosti, demokracii a veřejné službě. Za částkou 205 korun měsíčně však nevidí soudní rozkazy, obstavené účty, srážky ze mzdy ani rodiny zasažené exekucí.
Kdyby znali skutečný rozsah vymáhání, možná by poplatek nepředstavovali jako neškodnou drobnost. Za touto povinnou platbou už vznikly desetitisíce exekučních tragédií.
Český exekuční systém patří k největším sociálním skandálům naší země. Na konci roku 2025 bylo v exekuci přibližně 596 tisíc lidí a bylo proti nim vedeno okolo tří milionů řízení. Přibližně tři čtvrtiny dlužníků měly nejméně dvě exekuce.
Zdroj: Stav exekucí v České republice na konci roku 2025
Exekuce nezasahuje pouze bankovní účet. Zasahuje práci, bydlení, rodinu, zdraví i lidskou důstojnost. Z malého dluhu dokáže vytvořit dlouhodobou past, ze které se běžný člověk jen obtížně dostává.
K původnímu dluhu se přidávají úroky, soudní výlohy, náklady právního zastoupení a náklady exekuce. Spor o stokoruny nebo několik tisíc korun se promění v mechanismus, jehož následky jsou mnohem tvrdší než původní provinění.
Kolem lidské bídy tak vznikl placený ekonomický řetězec. Veřejnoprávní instituce vymáhá, právní kanceláře účtují úkony a exekutor dostává náklady a odměnu. Chudoba, nemoc, nepozornost nebo administrativní chyba se mění v obchodní případ.
To je český byznys s chudobou, který svými pohledávkami zásobují také Česká televize a Český rozhlas.
Český rozhlas na svém webu otevřeně popisuje, že kvůli dlužnému poplatku může následovat obstavení bankovního účtu, srážka ze mzdy, prodej movitých věcí a za určitých podmínek také zásah vůči nemovitosti. To všechno může začít u rozhlasového poplatku ve výši 55 korun měsíčně.
Zdroj: Český rozhlas – možné způsoby provedení exekuce
Opravdu má být cílem státu přivádět desetitisíce případů k exekutorům kvůli televiznímu a rozhlasovému poplatku?
Oficiálním cílem je financování veřejné služby. Stát ale nemůže oddělit deklarovaný účel zákona od předvídatelných následků, které tento zákon vytváří. Jestliže každoročně vznikají tisíce nových exekučních případů, nejde o náhodné selhání. Exekuce se stala běžnou součástí poplatkového systému.
Ještě znepokojivější je způsob, jakým jsou vyhledáváni lidé, kteří v evidenci poplatníků nejsou.
Často se mluví o „seznamech ČEZ“. Skutečnost je ještě širší: zákon umožňuje České televizi a Českému rozhlasu získávat stanovené údaje od dodavatelů elektřiny obecně. Nejde tedy pouze o jednu energetickou společnost.
Česká televize sama uvádí, že osobní údaje neevidovaných osob získává od příslušného dodavatele elektřiny, se kterým má člověk uzavřenou smlouvu. Pro správu a vymáhání poplatků používá také údaje ze základního registru obyvatel.
Zdroj: Česká televize – zpracování osobních údajů získaných od dodavatelů elektřiny
Zákon současně vytváří domněnku, že odběratel elektřiny, který není evidován jako plátce, je poplatníkem. Po písemné výzvě musí do 30 dnů čestným prohlášením oznámit, že podmínky pro placení nesplňuje. Jinak může být považován za poplatníka.
Zdroj: Zákon č. 348/2005 Sb. – evidence poplatníků a odběratelé elektřiny
Smlouva na elektřinu se tak stala vstupní branou do kontrolního systému veřejnoprávních médií. Člověk si u ČT ani ČRo nemusí nic objednat. Nemusí jim dobrovolně předat své údaje. Přesto se jeho jméno, adresa a odběrné místo mohou dostat do jejich evidence.
Odběr elektřiny však není objednávkou televizního ani rozhlasového obsahu.
Do tohoto již tvrdého systému zasáhla v roce 2025 takzvaná velká mediální novela prosazená vládní pětikoalicí. Od 1. května zvýšila televizní poplatek ze 135 na 150 korun a rozhlasový poplatek ze 45 na 55 korun měsíčně. Domácnost tak za obě média odvádí 205 korun měsíčně, tedy 2 460 korun ročně.
Novela zároveň rozšířila definici přijímače na počítače, tablety a chytré telefony schopné reprodukovat vysílání.
Zdroj: Ministerstvo kultury – změny zavedené velkou mediální novelou
Česká televize výslovně uvádí, že povinnost platit může mít také domácnost, která zařízení používá pouze ke sledování služeb jako YouTube, Netflix, Apple TV, Amazon Prime nebo HBO.
Zdroj: Česká televize – otázky a odpovědi k novým poplatkům
Mobilní telefon se tak stal důvodem k povinné platbě, přestože jeho majitel nemusí Českou televizi ani Český rozhlas vůbec sledovat či poslouchat.
Pětikoalice tím rozšířila poplatkovou povinnost na další velkou skupinu obyvatel. Na konci roku 2025 evidovala ČT o 162 309 platících domácností více než na konci roku 2024. Český rozhlas uváděl u fyzických osob meziroční zvýšení evidence přibližně o 175 tisíc.
Tato čísla nelze sčítat jako počet různých lidí, protože se z velké části týkají stejných domácností. Dokládají však, že rozšíření povinnosti zasáhlo statisíce evidencí.
Zdroje: Výroční zpráva ČT za rok 2025, Český rozhlas – výsledky výběru poplatků za rok 2025
Stát tedy rozšířil okruh povinných plátců o běžné uživatele mobilů a počítačů. Současně ponechal veřejnoprávním médiím možnost využívat údaje odběratelů elektřiny a tvrdý mechanismus soudního a exekučního vymáhání.
To je výbušná kombinace. Další statisíce evidencí vstupují do systému, který už před novelou vytvářel desetitisíce exekucí.
Otázku vyvolává také velikost samotné České televize. V roce 2025 měla v průměru 2 970,5 přepočteného zaměstnance. Skupina Prima na svém webu uvádí více než 450 zaměstnanců a poslední veřejně dohledatelný průměr TV Nova za rok 2023 činil 687 lidí.
Podle těchto zveřejněných údajů tak Nova a Prima dohromady zaměstnávají přibližně 1 137 lidí, tedy jen asi 38 procent personálního stavu České televize. ČT má přibližně 2,6krát větší aparát než oba její hlavní komerční televizní konkurenti dohromady.
Zdroje: Česká televize – počet zaměstnanců v roce 2025, Skupina Prima – více než 450 zaměstnanců, TV Nova – průměrný počet 687 zaměstnanců
Povinný poplatek tedy nefinancuje malou a úspornou veřejnou službu. Živí instituci s téměř třemi tisíci zaměstnanci, jejíž personální rozsah výrazně převyšuje dva největší komerční konkurenty dohromady.
Když je takový aparát financován pod hrozbou žalob a exekucí, nejde už pouze o mediální politiku. Jde o spravedlnost a odpovědnost za každou korunu vynucenou od domácností.
Stejně oprávněný je požadavek na úplné zveřejnění a nezávislý audit smluv, plateb, koprodukcí a partnerství České televize s politicky či ideologicky vyhraněnými neziskovými organizacemi. Povinně financované médium nesmí sloužit jako penězovod pro aktivismus ukrytý pod značkou veřejné služby. Tak závažná výtka musí být doložena konkrétními smlouvami a částkami, ne pouze nálepkou – právě proto má ČT ukázat veřejnosti celý obraz.
Největší morální problém spočívá v tom, že poplatek musejí odvádět také lidé, kteří s obsahem ČT a ČRo zásadně nesouhlasí.
Zákon nezná výhradu svědomí proti programu veřejnoprávních médií. Neptá se občana, zda jejich zpravodajství považuje za vyvážené. Neptá se křesťana, zda odmítá pořady a hodnotové rámce odporující jeho víře. Neptá se rodičů, zda chtějí takový obsah podporovat. Neptá se ani člověka, který ČT a ČRo vůbec nesleduje.
Pokud vlastní nebo používá technicky způsobilé zařízení a nespadá do zákonné výjimky, musí platit. Jeho nesouhlas s obsahem nehraje žádnou roli.
Zdroje: Zákon č. 348/2005 Sb. – vymezení poplatníka a výjimky, ČT – povinnost platit i při využívání jiných platforem
To už není dobrovolná podpora veřejné služby. Je to povinné financování cizího obsahu pod hrozbou soudu a exekuce.
Televizní poplatek byl v Československu zaveden v roce 1955, hluboko v komunistickém režimu. Současná právní úprava je samozřejmě novější, ale základní paternalistický princip přežil: stát určí médium, stanoví povinnou platbu a občan ji musí odvádět bez ohledu na svůj souhlas s obsahem.
Zdroj: Historie televizního poplatku – první platby od roku 1955
Technika se změnila. Režim se změnil. Donucovací reflex zůstal – a nově byl rozšířen také na zařízení, která lidé potřebují k práci, vzdělání, bankovnictví a komunikaci s úřady.
Před Kristem nejde jen o částku 205 korun měsíčně. Jde o to, jak moc zachází se slabým člověkem a kdo má z jeho pádu příjem.
Prorok Izajáš varuje před těmi, kteří vydávají trýznivé předpisy, odpírají právo nuzným a připravují chudé o spravedlnost.
Ježíš Kristus nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. Systém, který proměňuje chudobu, nepozornost a bezmoc v placenou agendu, stojí proti Boží spravedlnosti a Kristovu milosrdenství.
Bůh se v Písmu zastává chudého, vdovy, sirotka a člověka bez moci. Nežehná pořádku, který slabého zatlačí ještě hlouběji a potom na jeho pádu vydělává.
Když se státem vytvořená moc obrátí proti obyčejnému člověku kvůli dluhu několika tisíc korun a celý aparát kolem jeho bídy dostává zaplaceno, nelze to omluvit větou, že „takový je zákon“.
Obhájci poplatku možná toto zlo nechtějí. Mnozí zřejmě ani netuší, co se pod slovy „veřejná služba“ skutečně odehrává. Od chvíle, kdy jsou však tato čísla veřejná, už před nimi nelze poctivě zavírat oči.
Kdo dál obhajuje poplatek, musí přijmout odpovědnost také za systém, který jej vymáhá. Nemůže si ponechat vznešená slova o demokracii a současně ignorovat desetitisíce exekučních případů.
Čtyřicet pět tisíc osm set šedesát pět exekučních případů za tři roky není provozní chyba. Je to zlé ovoce a morální skandál.
Občan není poddaným České televize ani Českého rozhlasu. Mobilní telefon není souhlasem s jejich programem.
Odběr elektřiny není objednávkou jejich obsahu. A nesouhlas člověka nelze umlčet exekučním příkazem.
Naší nadějí není Česká televize, Český rozhlas, vláda ani žádný model financování. Naší nadějí je Ježíš Kristus – Král, který přišel pozvednout ponížené, osvobodit utlačované a zvěstovat chudým dobrou zprávu.
Kristus nepřišel budovat byznys s chudobou. Systém, který obyčejného člověka drtí kvůli povinnému mediálnímu poplatku, nelze s jeho řádem smířit.
Pravda má být slyšet. A moc má sloužit, ne drtit.
MEDIÁLNÍ STRÁŽCE
- Máme pro vás cestu - 29.10.2026
- Divadlo a hysterie kolem televizních poplatků graduje. Přichází doba zralá na reformu veřejnoprávních médií? - 29.10.2026
- Inkluze se vymkla z rukou - 29.10.2026

Současný zákon o tzv. koncesionářských poplatcích je vrcholem zpupné a arogantní drzosti. Důkaz? Představte si, že jdete a bez povšimnutí minete trafiku. Zaklekne vás, už na Vás číhající policajt a exekutor, že jste si nekoupil cigarety. Že nekouříte? Nezajímá, máte možnost! Myslím, že takový „zákon“ je i školním příkladem protiprávnosti!