Politická nula!

D. D. KRAJČA

Když se řekne Tomáš Zdechovský, leckdo si vybaví europoslance, který se tváří, že rozumí všemu. Od migrace přes sociální dávky až po válku, od evropské bezpečnosti přes hospodářství až po to, kdo je demokrat, kdo kolaborant a kdo má vůbec právo vyslovit jiný názor. Ve skutečnosti však při pohledu na jeho veřejné vystupování vzniká poněkud nepříjemná otázka, zda za tou záplavou sebevědomých prohlášení stojí také odpovídající politické výsledky. Zdechovský řeční, moralizuje, radí, poučuje, rozdává nálepky a s pozoruhodnou jistotou hodnotí druhé, zatímco občané, jejichž zájmy by měl zastupovat, řeší mnohem přízemnější starosti. Ceny energií, životní náklady, dostupnost zdravotní péče a budoucnost vlastních rodin. Je jistě pohodlnější vysvětlovat veřejnosti, kdo stojí na správné straně dějin, než před ni předstoupit s přesvědčivou bilancí konkrétních výsledků. A právě tady začíná můj příběh o politické nule, tedy o člověku, jehož veřejná důležitost podle mého názoru výrazně převyšuje jeho skutečný politický přínos.

Nula je v matematice zvláštní tvor. Sama o sobě nemá žádnou hodnotu, ale ve správné společnosti dokáže vytvořit iluzi velikosti. Připojí se za jedničku a najednou máme deset, přidá se další a už je z toho stovka, přestože samotná nula nepřinesla vůbec nic. Její význam je vypůjčený, její důležitost závisí na tom, vedle koho stojí, a její skutečná povaha se projeví ve chvíli, kdy ji od ostatních oddělíme. V politice nacházíme podobný úkaz až překvapivě často.

Člověk získá funkci, kancelář, asistenty, nárok na veřejnou pozornost a pravidelnou výplatu, načež začne vystupovat, jako by všechny tyto vnější atributy automaticky potvrzovaly jeho schopnosti. Jenže mandát není důkazem moudrosti, vysoký plat není potvrzením užitečnosti a hlasitost projevu nikdy nebyla spolehlivým měřítkem politického talentu.

Politická nula se tak může celé roky pohybovat v nejvyšších patrech institucí, aniž by veřejnosti přesvědčivě vysvětlila, jakou skutečnou hodnotu jí její působení přineslo.

Na Tomáši Zdechovském mě nejvíce fascinuje právě ten nepoměr mezi razancí jeho veřejných soudů a otázkami, které zůstávají nad jeho vlastní politickou bilancí. Stačí se podívat na jeho sociální sítě, kde se střídají kategorická prohlášení o kolaborantech, varování před politickými protivníky, spory s Robertem Ficem či příspěvky o tom, že žádná země na světě nevzkvétala pod vládou populistů, komunistů a socialistů. Mezi tím se objeví fotografie při štípání dřeva, odlehčené video nebo další politický komentář, který opět někomu vysvětluje, jak má správně přemýšlet. Proti štípání dřeva samozřejmě nemám vůbec nic, naopak jde o užitečnou práci s okamžitě viditelným výsledkem, což je vlastnost, kterou bych u politiků uvítal podstatně častěji. Problém vidím jinde, v přesvědčení, že soustavné komentování všeho kolem sebe představuje samo o sobě politický výkon. Když Zdechovský veřejně prohlašuje, že s okupací východní Ukrajiny souhlasí pouze kolaboranti, má právo takový názor zastávat a já mám stejné právo ptát se, zda podobně kategorická měřítka používá také ve chvíli, kdy se mu nehodí do politického obrazu světa.

Právě současné události kolem Donalda Trumpa a Vladimira Putina představují pro evropské moralisty mimořádně zajímavou zkoušku. Zatímco evropská politika dlouhé roky stavěla svůj přístup k Rusku na sankcích, omezování hospodářských vztahů a veřejném zdůrazňování zásad, americká administrativa začala v otázce ruských ropných produktů postupovat podle vlastních ekonomických zájmů. Trump oznámil dohodu týkající se dodávek ruské motorové nafty a související uvolnění sankčních omezení ukázalo, jak rychle se mohou politické priority změnit, když do hry vstoupí ceny paliv, potřeby trhu a zájmy velmoci. Neznamená to automaticky konec sankcí ani vyřešení války na Ukrajině, znamená to však něco, co by si měli evropští politici velmi pozorně uvědomit. Spojené státy jsou připraveny přizpůsobovat své hospodářské kroky vlastním potřebám, zatímco evropským občanům se stále vysvětluje, proč musí nést ekonomické důsledky politiky, o jejíchž výsledcích se vede stále naléhavější diskuse.

A právě v tomto okamžiku bych rád položil několik otázek přímo Tomáši Zdechovskému. Pane europoslanče, když Robert Fico jednal s Vladimirem Putinem, patřil jste mezi jeho hlasité kritiky a hovořil jste o nepřípustné legitimizaci ruského počínání. Jak tedy hodnotíte situaci, kdy s Putinem obchodně jedná americký prezident a jeho administrativa současně upravuje sankční režim podle amerických hospodářských potřeb? Platí Vaše morální zásady stejně pro slovenského premiéra jako pro prezidenta Spojených států, nebo se jejich výklad mění podle velikosti země a politické síly jejího představitele? Nežádám po Vás obdiv k Putinovi, souhlas s ruskou politikou ani omlouvání vojenské agrese, protože nic takového z obchodní dohody samo o sobě nevyplývá. Žádám pouze konzistentní měřítko a vysvětlení, proč má být určitý způsob jednání v jednom případě odsouzeníhodný, zatímco v případě světové velmoci se stejná otázka stává podstatně složitější. Vaše konkrétní stanovisko k této dohodě zatím nemám doložené, a proto Vám nebudu podsouvat odpověď, kterou jste možná vůbec nevyslovil. O to více mě však zajímá, jak byste tento rozpor vysvětlil občanům, kterým tak často a tak ochotně udělujete politické i morální lekce.

Největší slabinou evropské politiky totiž podle mého názoru není samotná existence sankcí ani snaha hájit určité hodnoty, nýbrž neschopnost některých jejích představitelů přiznat, že svět se neřídí jejich tiskovými prohlášeními.

Velmoci vyjednávají, obchodují, hledají kompromisy a především sledují vlastní zájmy, zatímco část evropské politické reprezentace se spokojí s tím, že občanům vysvětlí, kdo je dobrý, kdo špatný a koho je právě vhodné veřejně odsoudit. Jenže morální stanovisko bez promyšlené hospodářské strategie může být velmi drahým luxusem, zejména pokud jeho cenu neplatí politik ze svého, ale domácnosti, podnikatelé a zaměstnanci. Neříkám, že každé obchodní jednání je správné nebo že ekonomický zájem automaticky ospravedlňuje jakékoli politické rozhodnutí. Tvrdím pouze, že politika musí být hodnocena také podle svých výsledků a že ten, kdo po ostatních požaduje oběti, má povinnost srozumitelně vysvětlit jejich smysl, cenu a očekávaný přínos.

Tomáš Zdechovský má samozřejmě právo na své politické přesvědčení, na ostré komentáře i na veřejné spory se svými odpůrci. Stejně tak má ale veřejnost právo hodnotit, zda jeho vystupování odpovídá významu funkce, kterou zastává. Když někdo s takovou samozřejmostí rozdává soudy nad druhými, musí počítat s tím, že jednou přijde řada také na něj. A já bych při takovém hodnocení nechtěl poslouchat další dlouhé vysvětlování o tom, kdo ohrožuje demokracii, kdo šíří dezinformace a kdo stojí na nesprávné straně historie. Zajímal by mě konkrétní výsledek jeho práce, skutečný přínos pro českého občana a odpověď na otázku, co by bez jeho politického působení bylo prokazatelně horší. To není osobní útok ani požadavek na nemožné, nýbrž naprosto legitimní otázka voliče směrem k člověku, který vykonává veřejnou funkci a pobírá za ni odměnu z veřejných prostředků.

Abych byl spravedlivý, Zdechovský není jediným představitelem tohoto politického druhu a bylo by nesmyslné přičítat mu osobní odpovědnost za všechna selhání Evropské unie. Politických nul najdeme dostatek napříč stranami, státy i ideologiemi, protože schopnost zaměňovat vlastní důležitost za skutečnou užitečnost není výsadou jediné politické skupiny. Někteří politici alespoň dokážou přiznat omyl, změnit názor nebo předložit výsledek, který jejich rozhodnutí obhájí. Jiní se raději obklopí dalšími prohlášeními, fotografiemi a veřejnými spory, jako by množství vyprodukovaných slov mohlo nahradit nedostatek přesvědčivých činů. A právě tady se vracíme k naší matematice, protože přidáváním dalších a dalších nul sice můžeme na papíře vytvářet působivá čísla, ale pouze tehdy, pokud před nimi stojí něco, co má skutečnou hodnotu.

Můj soud nad Tomášem Zdechovským je proto především soudem nad způsobem, jakým podle mého názoru vykonává a veřejně prezentuje svou politickou roli. Vidím příliš mnoho moralizování, příliš mnoho kategorických prohlášení a příliš mnoho ochoty soudit ostatní, zatímco přesvědčivou odpověď na otázku vlastního politického přínosu v jeho veřejném vystupování postrádám. Neupírám mu právo na mandát, který získal od voličů, ani možnost své výsledky obhájit, ale samotná existence mandátu mě rozhodně nepřesvědčí, že jeho držitel představuje pro společnost mimořádnou hodnotu. Jestliže se někdo celé roky prezentuje jako autorita oprávněná posuzovat politickou i morální způsobilost druhých, musí snést také nepříjemné hodnocení sebe sama. A v mém hodnocení, pane Zdechovský, jste tuto zkoušku zatím nesložil.

Možná právě proto považuji politické nuly za tak nebezpečný úkaz veřejného života. Nikoli proto, že by každý takový politik musel být zlý, nevzdělaný nebo úmyslně škodlivý, ale proto, že systém dokáže velmi dlouho udržovat zdání jeho nepostradatelnosti, aniž by po něm vyžadoval odpovídající výsledky. Zatímco občan musí svou práci vykonat, podnikatel vydělat na mzdy a důchodce vyjít s tím, co mu zbývá, politik může svou existenci obhajovat dalším vystoupením, další rezolucí a dalším příspěvkem na sociální síti. Vzniká tak zvláštní svět, v němž je veřejná viditelnost zaměňována za zásluhy a schopnost pohotově urazit politického protivníka za důkaz státnického nadání. Takový svět se může dlouho tvářit důležitě, ale dříve či později narazí na skutečnost, že hospodářství, bezpečnost ani životní úroveň občanů nelze řídit pouhými prohlášeními.

A tak se na závěr vracím k otázce, kterou bych Tomáši Zdechovskému položil nejraději přímo do očí. Co zůstane z Vaší politické důležitosti, pane europoslanče, když od ní odečteme stranickou příslušnost, evropský mandát, pravidelný plat, mediální prostor a nekonečný proud veřejných komentářů? Jakou hodnotu dokážete předložit sami za sebe, bez opory institucí, jejichž význam si tak často vypůjčujete pro vlastní vystupování? Dokud na tyto otázky neuslyším přesvědčivou odpověď podloženou skutečnými výsledky, zůstane pro mě Vaše politická bilance stejně nepřesvědčivá jako sebevědomí, s nímž soudíte ostatní. A jestliže někdo považuje takové hodnocení za příliš tvrdé, připomenu mu, že veřejná funkce není šlechtický titul, politická kritika není urážkou majestátu a občan rozhodně nemá povinnost tleskat člověku jen proto, že se dokázal dostat do Evropského parlamentu.

POLITICKÉ NULY VŠECH ZEMÍ, VYLIŽTE SI PRDEL…

„Politická nula není člověk bez funkce. Je to člověk, kterému ani vysoká funkce nedokáže dodat hodnotu.“

Daniel Danndys Krajča, FB

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Vladimír Pospíšil 250,- Kč, Miroslav Hloušek 200,- Kč, Petr Maděra 3 333,- Kč, W.A.T. 300,- Kč, Ivo Kadlčík 500,- Kč, MVDr. Eva Krejbichová 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 3000,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Anonym 200,- Kč, Josef Tichý 2000,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Pavel Schwarz 800,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Alena Dvořáková 1000,- Kč, Zora Kudelková 200,- Kč, Marie Baroňová 500,- Kč

Celkem za měsíc: ... 22 403,00 Kč

Vybráno 50.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Rakušanova „demokratická většina“ - 17.10.2026
• Jsem dezolát. Mám se za to stydět, nebo být pyšný? - 17.10.2026
• Ukrajina? Kde to je? - 17.10.2026