Pavel ani nerozumí svým projevům

Pane profesore, před summitem NATO se univerzálně přijímá teze, že evropská část aliance čelí hrozbě ruské agrese, a tudíž musí masivně navýšit vojenské výdaje a výrobu munice. Je to ,,betonová teze”, o které se nesmí pochybovat?

Žijeme ve společnosti, která o sobě stále prohlašuje, že je svobodná, takže žádná agenda nebo téma, které jsou vrženy do veřejného prostoru, by neměly být nezpochybnitelné. Nevytváříme přece náboženskou ortodoxii, ale účastníme se demokratické debaty. Tvrzení, že evropská část aliance čelí hrozbě ruské agrese, je hypotézou, která se neopírá o prokazatelná fakta a jež by neobstála v žádné skutečně demokratické diskusi. Tím nechci říct, že jí část veřejnosti nevěří. Důvodem je přetrvávající, často nepřiznaně rasistická rusofobie, konformismus, který se nechce dostat do kolize s oficiální doktrínou, a v mnoha případech obyčejná hloupost, nevzdělanost a předsudečnost. Nicméně právě očividná křehkost a umělost tvrzení o „ruské hrozbě“ je důvodem, proč se její hlasatelé a propagandisté tak často uchylují k hysterii, negativním až genocidním emocím a persekuci oponentů. Militaristická a agresivní rétorika rusofobie šířená neoliberálními politickými elitami a mainstreamovými médii představuje plíživý proces fašizace evropské společnosti.

Teze, že „s Ruskem se dá vycházet jen z pozice síly“, je typickým příkladem projekce. Byly to přece v uplynulých letech především vlády Spojených států amerických, Velké Británie, Francie nebo Německa, které na Ukrajině, v severní Africe nebo na Blízkém východě prokázaly, že pouze hrubá vojenská síla je schopna zastavit jejich aspirace, protože diplomatické dohody nepokládají za závazné. Od rozpadu východního bloku na přelomu 80. až 90. let minulého století můžeme pozorovat postupný geopolitický rozklad západní Eurasie. Jak naznačili američtí politologové jako Zbigniew Brzeziński, Samuel Huntington nebo John Mearsheimer, v pozadí této destabilizace měla být expanze amerického impéria, ustavení vazalských vlád a ovládnutí místních zdrojů. Proto jsme mohli v uplynulých desetiletích pozorovat krvavý rozpad Jugoslávie, „válku proti terorismu“ nebo chaos „arabského jara“. Na ukrajinsko-ruských hranicích však narazily americké ambice na své meze. Po fiasku v Íránu se zřejmě oslabené Spojené státy americké rozhodly přenechat „ukrajinský projekt“ svým evropským vazalům, kteří budou za tímto účelem nakupovat americké zbraně. Horká fáze války do „posledního Ukrajince“ bude pokračovat, ovšem vydělávat na ní bude americký vojensko-průmyslový komplex. Konečným poraženým bude zničená Ukrajina a ekonomicky a morálně vyčerpané evropské členské státy NATO.

„Vláda národního ponížení“ Petra Fialy sice naštěstí skončila, nicméně nová vláda Andreje Babiše nadále zachovává loajální neoliberální a atlantickou vazbu, i když jí nelze upřít jistou míru vychytralého pragmatismu. Jde však stále pouze o „vládu národního přežití“. Neočekávejme od ní snahy o obnovení plné státní svrchovanosti, koncepční rozvoj národního hospodářství, skutečnou rehabilitaci vzdělávací soustavy nebo sblížení s dynamickým eurasijským hospodářským společenstvím. To je vize, která přesahuje její historický obzor a intelektuální a morální síly. Na „vládu národní obnovy“ si musíme ještě počkat.

Proč dle vás Andrej Babiš a Petr Macinka nechtěli prezidenta Pavla v Ankaře? Šlo o prestižní spor, nebo o obavu, že by prezident opravdu sděloval jiné postoje?

Petr Pavel nevystupuje jako státník, který by byl plně schopen pochopit smysl a důsledky svých činů. Jeho dikce při čtení mnohých projevů prozrazuje, že často vůbec nerozumí jejich obsahu. Je to prázdná nádoba, která je vždy podle potřeby naplněna vhodným ideologickým obsahem. Proto byl také vybrán do funkce českého prezidenta, zprvu jako záložní plán za připravovanou Danuši Nerudovou, u níž však byl nakonec intelektuální deficit očividnější. Přítomnost Petra Pavla v Ankaře tak neznamená účast samostatného aktéra, ale nástroje vlivné lobbistické skupiny, která se sice světonázorově od současné vládnoucí garnitury v zásadních otázkách neliší, ale jež je spjata s jinými strukturami americké a atlantické moci. Příčiny rozporu mezi vládou Andreje Babiše a okolím prezidenta Petra Pavla hledejme mimo území naší republiky, ve Washingtonu nebo Bruselu.

Petr Pavel hlásá v zásadě teze západoevropského mainstreamu a opírá se o něj podobně laděná opozice. Co jsme se dozvěděli během „sporu o Ankaru” o českých médiích, elitách, tzv. občanské společnosti a apod.?

Dozvěděli jsme se nepříliš potěšující zprávu, kterou si nechceme stále plně připustit. Zažíváme jeden z nejhlubších kognitivních úpadků české populace v moderních dějinách. To není pouze důsledek krize vzdělávacího systému, ale rovněž ústupu produktivních a kreativních činností jako hlavního profesního uplatnění a důstojné životní náplně většiny lidí. Situace je v tomto ohledu dokonce vážnější než v době předlistopadového režimu, protože navzdory své neefektivnosti a ideologické zkostnatělosti byl spjat s étosem produktivního života, který podobnému regresu bránil. Proč byl český národ a tzv. občanská společnost v roce 1989 vzdělanější, sebevědomější a historicky mnohem optimističtější než roku 2026? Společnost, v níž jsou prestiž, bohatství a status primárně spjaty s parazitismem, spekulacemi a mediálním spektáklem, je odsouzena k intelektuální a morální stagnaci.

U každého politika je třeba ptát se, koho reálně zastupuje. Koho tedy reálně zastupuje Petr Pavel?

Musíme vyjít z toho, že Česká republika je vazalem Spojených států amerických. Zmíněná mocnost je momentálně rozštěpena na dva mocenské tábory. Jejich společným rysem je zakotvení v neoliberalismu a neokonzervatismu, to znamená v nadvládě finančního kapitálu v hospodářském životě a ve vojenském imperiálním intervencionismu v zahraniční politice. Liší se v ideologické agendě. Zatímco Demokratická strana se stále drží tradičního radikálního aktivismu zděděného z šedesátých a sedmdesátých let 20. století, Republikánská strana Donalda Trumpa se především v jeho druhém funkčním období přiklonila ke směsici imperiálního realismu a technofeudalismu. Spojovat aktivity Donalda Trumpa s tzv. konzervativní revolucí, návratem tradičních hodnot a rehabilitací pracujících vrstev je iluze, která skončí trpkým rozčarováním. Petr Pavel a jeho spolupracovníci stále reálně zastupují zájmy Demokratické strany, v jejíž mocenský návrat doufají.

Jako samostatné téma určitě musíme vyčlenit předběžné opatření Ústavního soudu, že Pavel musí jet do Ankary. Co vše se v ČR tímto rozhodnutím změnilo?

Ukázalo se otevřeně, co bylo patrné již několik let. V České republice existují formální demokratické procedury, ale nikoli skutečná demokracie. V okamžiku, kdy by došlo k rozhodnutí, které by vážně ohrozilo zájmy zahraničních patronů nebo s nimi spjaté místní oligarchie, jsou připraveny instituce nebo osoby, které tuto „chybu“ korigují.

Kam se posunula momentálně opoziční část české společnosti, která přijala jako normální tezi to, že armáda a zbrojení je něco dobrého, že s jinými světovými mocnostmi je nutné válčit a dialog a kompromis s nimi ohrožuje naši „svobodu a demokracii”? Zejména vyšší a střední třída.

Tito lidé rezignovali v zájmu svých výsad a statusu na samostatné myšlení. V další fázi se vzdají zbytků morální integrity. Osvojují si tak postupně mentalitu davu a lůzy, a to i kdyby obývali paláce. Jestliže současně podlehnou militarismu šířenému mainstreamovými médii a určitými politickými kruhy, stanou se novodobou obdobou fašistů. Tento proces a diagnóza jsou celkem jednoduché a přímočaré.