O ženách znásilněných Rudou armádou česká historie mlčí

Přes hranice dnešní České republiky se Stalinovi rudoarmějci poprvé prostříleli 17. března 1945 u městečka Osoblaha na Krnovsku. “V Česku pořád neradi slyšíte, že to nebylo jen osvobození, že šlo zároveň i o násilnou okupaci,” podivuje se švýcarský historik Adrian von Arburg, toho času pedagog Masarykovy univerzity v Brně. A každá okupace přináší teror včetně zabíjení civilistů a znásilňování. Arburg se diví, že se čeští historikové dosud nezabývali právě násilím rudoarmějců na tuzemských ženách.

K smrti vystrašené patnáctileté holky schované před rudoarmějci pod uhlím a matky s malými dětmi třesoucí se o čest a život. Příchod Rudé armády se pro tisíce československých žen proměnil v nepopsatelnou hrůzu, kde však po sedmdesáti letech hledat přímá svědectví tehdejšího teroru? Pomoci může i náhoda, dokonce i lidé z nejbližšího okolí, rodina či přátelé. Autor tohoto textu se třeba každý týden potkává se sedmačtyřicetiletým spolužákem z ostravského Matičního gymnázia Milanem Krupou, o neblahé události v jeho rodině z jara 1945 však dosud nepadlo ani slovo. Přitom jeho babičku Hedviku rudoarmějci hromadně zneuctili, načež ponížená žena na následky zranění zemřela.

Třiasedmdesátiletý syn znásilněné Rudolf Krupa je svým způsobem rád, že se o násilí páchaném rudoarmějci na civilistech může někomu veřejně svěřit. “Muselo to být strašné, za dva tři dny poté maminka zemřela. Vlastně mám na ni jedinou vzpomínku: leží mrtvá v posteli, na těle svaté obrázky, lidé pláčou a všichni mě hladí po hlavě a chlácholí, že je pouze nemocná.”

Takových případů se odehrálo nesčetné množství, tohle je třeba příběh z Brna: “Dvacátého sedmého dubna potkávám v Brně svého přítele lékaře. Strhané rysy obličeje, uplakané oči. V noci vtrhlo k němu několik vojáků Rudé armády a chtěli znásilnit jeho ženu. Jeho stařičký otec klekl na kolena a říkal jim, že po čtyřletém žalářování se vrátil z koncentračního tábora, a prosil, aby ušetřili rodinu. Byl puškou surově odstrčen. Vojáky byla pak znásilněna nejen žena lékaře, ale i desetiletá dceruška.”

Ruský teror vůči tuzemským ženám započatý 17. března pokračoval až do listopadu 1945, kdy se sovětské jednotky stáhly z Československa. Z pramenů vyplývá, že Stalin už předem předpokládal, že při tažení na Prahu nebude Rudá armáda za anděly. “Nedivte se, když někteří z našich lidí se nebudou chovat tak, jak je potřeba. Někteří otravují a urážejí děvčata a ženy, chovají se nepřístojně,” upozorňoval generalissimus exilového prezidenta Beneše. V písemných směrnicích pak vyzval velitele, že se má “vojsko k obyvatelstvu osvobozených území Československé republiky chovat přátelsky”, v terénu však papírový rozkaz z Moskvy mnoho neznamenal.