Pře
16.4.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie8 přečtení

Anarchokapitalismus a Demokracie 21 Karla Janečka

Sdílejte článek:

URZA

Ač se to v dnešní době příliš nenosí, nejsem přítelem demokracie, neboť ji považuji za velmi špatný a nemorální systém rozhodování; nejsem ani zastáncem diktatury, jen si prostě nemyslím, že vůbec potřebujeme někoho, kdo by nám vládl.

[ad#clanek-respo]

Podrobněji jsem o tomto tématu mluvil na své únorové přednášce z cyklu Anarchokapitalismus; hostem přednášky byl Karel Janeček, autor projektu Demokracie 21. Co je D21 vůbec zač? Jedná se o vylepšení standardní demokracie, aby tato vedla k výsledkům, s nimiž jsou lidé více spokojeni; ačkoliv je tento systém nejvíce diskutován v souvislosti s politickým rozhodováním, nebyl zdaleka navržen jen pro něj, nýbrž i pro rozhodování založené na dobrovolné bázi (například v soukromých společnostech, iniciativách a podobně).

Na stránkách projektu lze nalézt podrobné vysvětlení, proč má tato verze demokracie lépe reflektovat přání lidí než demokracie klasická; a osobně se domnívám, že je to vážně pravda. Problém je, že takové vylepšení demokracie nic nezmění na její nemorálnosti; i když bude 99 % lidí ve společnosti pevně přesvědčeno, že je v pořádku, aby stát loupil a vybíral výpalné, jež eufemisticky nazývá daně, určitě tím tuto činnost nelze legitimizovat, neboť se jedná o násilné uzmutí něčích zdrojů proti jeho vůli. Holokaust též nelze legitimizovat přáním většiny a prakticky každý to chápe; leč před několika desítkami let to mnoho lidí nechápalo, protože to tehdy bylo „normální“ – podobně jako třeba otrokářství. Dnes jsou zase „normální“ daně; nic to však nemění na tom, že přijít k někomu a vyhrožovat mu násilím, aby zaplatil, je svinstvo (a námitka, že stát nám za to poskytuje nějaké služby, naprosto neobstojí, neboť by z ní plynulo, že je eticky správné od lidí vybírat výpalné, pokud jim za to pak něco koupíme).

S těmito argumenty jsem Karla Janečka konfrontoval, mluvili jsme o tom důkladně – přímo na přednášce, pak ještě v následné diskusi (i mimo záznam) a následně se ještě sešli; on nakonec mé argumenty uznal, dokonce připustil (což je i na záznamu), že anarchokapitalismus je lepší systém než demokracie. Já naopak připouštím, že výsledky rozhodování D21 budou skutečně více v souladu s tím, co si lidé přejí, než jak je tomu dnes; pomůže to však něčemu, když jeden nemorální systém nahradíme jiným, ve kterém jsou více zohledňována přání lidí? Někdy ano, jindy ne, záleží na tom, o jakou otázku půjde; z libertariánského hlediska se to však na první pohled jeví jako z deště pod okap. Pak mi však Karel Janeček položil otázku, jakým že způsobem chci anarchokapitalismus nastolit.

Odpověděl jsem, že v žádném případě ne násilím, neboť tím lze sice lidi donutit budovat lepší zítřky v komunismu, obsazovat více prostoru pro vyšší rasu v nacismu, řídit se výsledky voleb v demokracii, na slovo poslouchat vládce v monarchii, avšak není možné je násilím dotlačit ke svobodě, neboť takové prostředky jsou v přímém rozporu s cílem. I kdyby někdo silou převzal vládu, následně ji zrušil a moci se vzdal, bude nastolena záhy vláda jiná, nepřejí-li si lidé žádnou vládu nemít; kdyby si moc ponechal a lidi donutil neutvářet další vládu, stane se pak vládcem on sám. Útočné násilí je tedy prostředkem nejen nevhodným a morálně nepřijatelným, ale ještě navíc nevedoucím k cíli, neboť je s ním v ostrém protikladu.

Musíme tedy přesvědčovat lidi, aby vládu a stát odmítali; dokud však bude stát ovládat školství, indoktrinovat naše děti propagandou a již od útlého věku je nutit uctívat státní symboly, poslouchat vnucenou autoritu (učitele, kterého časem snadno nahradí policajt, úředník či politik), cepovat je k disciplíně a vštěpovat jim, že stát je zapotřebí tam, kde „trh selhává“ (což je prezentováno jako fakt a není k tomu dodána žádná alternativa), jen těžko bude náš hlas tak silný, aby se mohl tomu státnímu vyrovnat. K tomu, aby se věci masově hnuly, je třeba nejprve uvolnit podmínky ve státním školství a umožnit současným školám konkurenci; tento krok považuji za naprosto fundamentální, i proto jsem členem Svobody učení, kde se o to snažíme. Současná legislativa to bohužel neumožňuje; je tedy třeba ji změnit – a k tomu potřebujeme politickou stranu, jež bude tyto zájmy prosazovat.

Aby nedošlo k mýlce, rozhodně nejsem zastáncem „změny shora“; velmi zásadně se domnívám, že prvotní impuls musí přijít „zespoda“, nicméně pro změnu je třeba více sil pocházejících „zespoda“ i „shora“. Potřebujeme teoretiky, diskutéry, myslitele a think-tanky, ale také populisty, charismatické tváře, baviče i úderná hesla, krom toho též desperáty, underground, občanskou neposlušnost a šedou ekonomiku, jenže taktéž lobbisty, diplomaty a bohužel také politiky s jejich politickými stranami; netvrdím, že politika nás spasí, neboť sám ji považuji za svinstvo, nicméně i s obsahem smradlavé žumpy je třeba občas manipulovat, ačkoliv se u toho člověk zašpiní. Já osobně jsem moc rád, že to za mě dělají jiní, neboť sám svou duši zaprodat nechci; nebudu je však odsuzovat, i když se zdá, že nejspíše každou úspěšnou politickou stranu časem zkorumpuje její vlastní moc – do té doby však může posloužit myšlenkám svobody.

Ačkoliv si i já představuji konec státu nejspíše tak, že bude jednoho dne (kterého se nejspíše nikdy nedožiji) tak slabý, že mu nakonec lidé odmítnout platit a on už je k tomu nedonutí, nikoliv tak, že by si kapři sami vypustili svůj rybník; jenže k tak slabému státu se nejdříve musíme nějak dopracovat, což nejspíše potrvá celé generace, přičemž možnost měnit legislativu (rušit zákony) je pro tento proces minimálně v jeho prvních fázích naprosto zásadní. Coby anarchokapitalistovi se mi samozřejmě nesmírně líbí ta romantická představa, že špatné zákony nebude třeba rušit, neboť dobří lidé se jimi otevřeně a neskrývaně přestanou řídit; a věřím, že jednoho dne (jenž patrně nastane dlouho po mé smrti) k tomu skutečně v masové míře dojde, leč než se tak stane, se možnost rušit zákony rozhodně hodí.

A z tohoto pohledu (zejména když předpokládáme, že i svobodomyslnou politickou stranu nakonec zkorumpuje její vlastní moc, takže bude třeba ji vyměnit za jinou, která nakonec dopadne stejně) najednou přestává být podoba současné demokracie irelevantní; lepší nástroj k volbě politických stran může v konečném důsledku pomoci i šíření libertariánských myšlenek. Zda tato kritéria splňuje projekt D21, nechám na posouzení každého čtenáře; já osobně se domnívám, že by nám pomoci mohl. Rozhodně jej nepovažuji za ideál, nicméně si umím představit, že by mohl být nástrojem; pochopitelně – jako každý nástroj – může napáchat škody a je na každém, jak moc se jím chce zabývat. Tento berte jako jiný možný pohled; sepsal jsem ho proto, že mně samotnému D21 přišla původně zcela irelevantní, leč nyní již uvažuji o tom, že by tomu tak nemuselo být.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Urza

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
8 přečtení
(14 votes, average: 3,43 out of 5)

Podobné příspěvky

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.