O české hospodské kultuře
KAREL JEMELKA 26|03|2016
Jako kuřák si rád zakouřím. A kouřit budu. Zákazy mě neomezují. Zakouřím si s lidmi, kteří kouří nebo jim smrad kuřáků nevadí. Nebo si zakouřím docela sám. Nemusím otravovat smradem stádo, nejsem li příslušníkem onoho stáda. Nemusím se handrkovat s majnstrýmovým stádem přesvědčeným, že každý zákaz shora je dobrý a je pro něj nutno učůrávat blahem. Tohle stádo jde mimo můj svět a životní prostor.
[ad#clanek-respo]
Hospody?
Česká hospodská kultura vzala za své s vynálezem televizoru. Více než kouření mi totiž v hospodě vadí řev a křik. Řev těch, kteří si myslí, že svět stojí na faktu, že kulatý nesmysl strefil síť, co se do ní v Africe chytají sloni. Nebo Jarda uplatnil levou kličku. A soused u stolu musí hulákat, aby ten kdo je ochotný mu naslouchat slyšel každé druhé slovo. Randál a kravál jako na hokeji… Randál a kravál = stádo. Viděli jste někdy stádo, které by nebučelo jako jeden muž? A do toho uzpívané líbezně melodické blba okrádací automaty.
V hospodě, kromě pátečního harmonikáře má být slyšet tlumený hovor, pleskání karet mariášníků, ferblistů a tarokářů, Třískání koulí kulečníku, ať už hrají na tři nebo na čtyři koule.
V hospodě se scházeli sousedé. Řešící život. Řešící ekonomiku, řešící shnilé okapy, vymalování ložnice, opravu jankovaté Škodovky či Trabanta…. trochu si přivydělat načerno….. A všichni smrděli kouřem. Nevadilo to. Zahrály se karty, dohodnul se „kšeft“ mimo „Komunální služby“, Ty na mě, já na Tebe, penízek na pacičku, a co mi Tvoje uvaří, když budu přes oběd,…. Bez paragonu…. Bez EET…..Bez kamer…. Bez hlášení. (Byť udavač se v Česku vždy našel).
Zákaz kouření v hospodách je chcačky, nechcačky jedním ze základních prvků „Boje“ s šedou ekonomikou. Hospodu je totiž třeba zlikvidovat jako místo, o kterém víme, že tam se šedé ekonomice daří nejlépe. Nevzpomínáte si vy, starší, na pojem „Melouchaření“? Nevzpomínáte si na to, jak chtěl komunistický systém povýšit melouchaření na zdaněnou „Sousedskou výpomoc“? Jak lze zlikvidovat „hospodu“?
A mainstreamová tlupa na to skáče, slyší na argument, že do zakouřené hospody nelze přivést dítě, anšto by mu uhnil pajšl. Ale, dítě v hospodě přece nemá co dělat.
Bylo mi 16, když jsem v sobotu v pozdním odpoledni vlezl do hospody na žlutou limču a turecký med. A se žlutou limčou v hrsti jsem se postavil za záda karbaníkům. Volný stůl nebyl. Bylo plno. Plno lidí, kteří přišli opláchnout pot, zapomenout na starost, potěšit duši, podělit se o starost i radost. Dovědět se. Hospoda byla Internet. Bitcoin. Ale i místem, kde bylo třeba dávat pozor na Bretschneidery, a vědělo se, kdo, s kým, o čem, pro koho. A každý systém, v historicky dohlédnutelné době měl své Bretscheidery právě nejvíce v hospodách. Vědělo se, kdy držet hubu.
Zle se mnou zacházel Francek Roubal, místní výčepní. „Mladej, doraz to a neočumuj tu. Padej, než Ti jednu vlepím. A tatík Ti vlepí další, až mu to řeknu“. Hm, dál jsem neočumoval. A padal. Nutno dodat, že si mě jako hosta absolutně nevážil. Tedy, posuzováno dnešními měřítky. A to tehdy fungoval institut „Kniha přání a stížností“. Tedy bonzácký nástroj. Dnes je demokracie, bonzujeme přímo ČOI. Jak pokrokové.
A kdysi, už jako otec rodiny jsem doznal přesvědčení, že českou hospodskou kulturu je třeba podpořit a zaujal jsem partyzánský postoj a způsob boje.
Krátce po převratu šlo stádo po elektronice. Západní. Jistě, ruským barevným televizorem se dalo i topit. Dobře točil „hodinama.“ Věže, satelity, televizory, videa… To vše člověk a rodina musel mít. Včetně mě. Přiznávám se bez mučení. Na vše byl ovladač. Já říkám „Lupátko“. Lupátko se vezme do ruky, lupne se na čudlík a hned řve v obýváku něco jiného. Přiznávám se, že jsem měl už za komoušů jako asi první televizor na dálkové ovládání. Černobílý. Dokonce ovládání hlasem. To už v době, kdy televizní programy byly pouze dva. Jednička a dvojka.
To stačilo říci „prosím Tě, přepni to, tohle je blbost, na to se nedá dívat, nejsou to magoři“?… a panímáma vstala z křesla a přepnula. Ale, nefungovalo to jen na můj hlas. Bylo to nastaveno i na hlas její. Stačilo, aby ona řekla něco podobného a já vstal z gauče a šel zmáčknout knoflík na televizoru. Nastaveno na oba hlasy. A oba programy.
Ovládání hlasem přestalo fungovat, když někdo z nás zrovna nebyl doma, nebo předčasně u televizoru usnul. Usnulým jsem byl převážně já. Problém nešel technologicky řešit. „Vše, co se může pokazit se jednou zcela jistě pokazí“. Hlasový příkaz se opakoval a usnutí přepínače se respektovalo. Nezvyšoval se hlas a nepoužívalo se žádné nářadí typu kladívka, šroubováku či paličky na maso, válečku na těsto, k obnovení funkce přepínače. Holt, těch pár kroků musel udělat člověk sám. A přepnul sám.
Ale, to jsem malinko odbočil od té partyzánské války s hospodským televizorem. Tak se vrátím. Tedy, maje obývák přecpán elektronikou, s pěti, možná sedmi „lupátky“ na stole jsem v tom začal mít zmatek. Zapínal jsem co jsem nechtěl, nezesiloval co jsem chtěl, nevypínal co jsem chtěl ale zapínal co nechtěl. Zmatek nad zmatek. A tak, kamarád co měl „elektro“ mi sehnal učenlivé „lupátko“.
Učenlivý ovladač vypadal jako ovladač s moc knoflíky. Dvě lupátka se dala proti sobě a dle manuálu se učenlivé lupátko dalo naučit základním funkcím. Tuším to zvládlo 10 přístrojů. (Mimochodem, prý se to používalo na kradení aut. Dalo se naučit zamykání i odemykání auta).
A tak v rámci partyzánského boje jsem kdysi vzal ono lupátko do hospody. Tonda Kupka zavíral a už mi nechtěl natočit. Ukecal jsem ho. Zamknul hospodu i šuplík s tržbou a prý, „Klidně to docicmej, já jdu do sklepa“. Ovladač hospodské televize ležel na šintejsu. Naučil jsem svůj. Zapnout, vypnout, přepnout, ztlumit. To stačilo.
I začal jsem válčit. Hrála Sparta. Řevu jak v opičárně, všichni řváči v hospodě. Doma se dívat nemohli. Tam manželka i někdy tchýně čuměly na tu zelenou Esmeraldu. Tah na branku napětí se dalo krájet a lup. Tak jsem jim to na onu Esmeraldu přepnul. To bylo řevu, bouchání do televizoru. Žádný ohled na fakt, že jedna půlka hospody otravuje druhou půlku. Spartáááááá.
A tak jsem jim to dělal tři měsíce a ničeho jsem nedosáhl. Partyzánská válka na nic. Vzdal jsem to. Když jsem zaútočil, ofenzíva řevu byla zdrcující. Tonda Kupka chtěl vézt televizor potřetí do opravny, kde mimochodem nic nezjistili.
On Tonda byl vůbec s tou elektronikou na štíru. Kdosi mu nakukal, že „výherní“ automat je vstřícnější, když je podchlazený. Tak Tonda zapnul chlaďák. Koupil vaťák, vaťákové gaťe, ušanku, rukavice a filcové gumáky. Na zavíračku vytáhnul šňůru ze zdi, naložil automat na rudl a odvezl ho do chlaďáku. Zapnul ho na prodlužku. Navlíknul se do těch koupených propriet, aby nezmrzl a mastil automat do rána. Půl roku soplil, kýchal, kašlal a za půl roku byla z hospody tiskárna. Prohrál tržby za půl roku. Inu, nedivil se. Kdyby nehrál automaty, navíc podchlazené mohl si dnes pořídit naprosto luxusní pokladnu na EET. Možná s pozlacenýma čudlíkama. A televizor s úhlopříčkou třiapůl metru. A nemusel se Babiše bát. Poctivě by hlásil i DPH.
A nemá nic. Exekutora za prdelí. Otázkou je, vyhrál li či prohrál. Dotace neměl. Prohrál byt, hospodu i manželku. I život? Proč mu nedali dotaci z EU? Proč nezasáhla nějaká neziskovka?
No jo, no. Jak to vlastně s onou českou hospodskou kulturou bude? Půjde do ilegality. Zahrady, pergoly, garáže, obýváky a další místa se změní v hospody. Bečka, přenosné výčepní zařízení, na stole popelníky, smradu jak v Cařihradu. Možná oříšky a chipsy s ilegální příchutí špeku. A lidé zase budou něco řešit. A snad se i ztopoří. Není li už pozdě.
[ad#clanek-respo]
Televizor tam nebude. Nač taky? Kdo by v hospodě čuměl na oficiální stanici Al-Czechzíra? Stanici, kde sportem je dostih velbloudů s přičmoudlými Čechy v sedle mezi hrby? Czech Camel Team. Nebo hod mrtvým jehnětem do dálky a na cíl? Miss Burka či Miss Hidžáb? A zprávy přinášejí potěšující „Vítězství Islámu“ v Grónsku?
Držím palce České hospodské kultuře. To i za předpokladu, že i pivo se stane ilegálním, zakázaným z vůle Alláha.
Čůráme do vlastních kořenů. Dobrovolně?