Autor: Samuel Charap

5.června 2023

Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 byla pro Spojené státy a jejich spojence okamžikem prozření. Před nimi byla naléhavá mise: pomoci Ukrajině v boji proti ruské agresi a potrestat Moskvu za její prohřešky. Zatímco reakce Západu byla od začátku jasná, cíl – konec této války – byl velmi mlhavý.

Tato nejednoznačnost byla spíše rysem než chybou americké politiky. Jak se v červnu 2022 vyjádřil poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan: „Ve skutečnosti jsme se zdrželi toho, abychom stanovili, co vidíme jako konec hry. . . . Soustředili jsme se na to, co můžeme udělat dnes, zítra, příští týden, abychom posílili snahu Ukrajinců v maximální možné míře, nejprve na bojišti a nakonec u vyjednávacího stolu. Tento přístup dával smysl v prvních měsících konfliktu. Trajektorie války v té chvíli nebyla zdaleka jasná. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij stále mluvil o své připravenosti setkat se s ruským protějškem Vladimirem Putinem a Západ musel Kyjevu teprve dodat sofistikované pozemní raketové systémy, nehovoříc  tanky a rakety dlouhého doletu jako dnes. Navíc pro Spojené státy bude vždy těžké mluvit o svém pohledu na cíl války, kterou jejich síly nebojují. Ukrajinci jsou těmi, kdo umírají za svou zemi, takže se nakonec musí rozhodnout, kdy přestat – bez ohledu na to, co by Washington mohl chtít.

Nyní však nastal čas, aby Spojené státy vyvinuly vizi, jak válka skončí. Patnáct měsíců bojů ukázalo, že ani jedna strana nemá kapacitu – ani s vnější pomocí – dosáhnout rozhodujícího vojenského vítězství nad tou druhou. Bez ohledu na to, jak velké území mohou ukrajinské síly osvobodit, Rusko si zachová schopnost představovat trvalou hrozbu pro Ukrajinu. Ukrajinská armáda bude mít také kapacitu držet v ohrožení jakékoli oblasti země okupované ruskými silami – a uvalit náklady na vojenské a civilní cíle v samotném Rusku.

Tyto faktory by mohly vést k ničivému, roky trvajícímu konfliktu, který nepřinese definitivní výsledek. Spojené státy a jejich spojenci tak stojí před volbou budoucí strategie. V příštích měsících by se mohli začít pokoušet nasměrovat válku k vyjednanému konci. Nebo by to mohli udělat za několik let. Pokud se rozhodnou počkat, základy konfliktu budou pravděpodobně stejné, ale náklady války – lidské, finanční a jiné – se znásobí. Účinná strategie pro řešení nejzávažnější mezinárodní krize za nejméně jednu generaci proto vyžaduje, aby Spojené státy a jejich spojenci přesunuli své zaměření a začali usnadňovat  možnost  znamenající konečný výsledek.

JAK VÝHRA NEVYPADÁ

Koncem května byla ukrajinská armáda na startu  uskutečnění výrazné protiofenzívy. Po úspěších Kyjeva ve dvou dřívějších operacích na podzim roku 2022 a vzhledem k obecně nepředvídatelné povaze tohoto konfliktu je jistě možné, že protiofenzíva přinese smysluplné zisky.

Pozornost tvůrců západní politiky je primárně věnována poskytování vojenské techniky, zpravodajských informací a výcviku nezbytných k tomu, aby se tak stalo. Vzhledem k tomu, že se na bojišti zdánlivě hodně mění, někteří by mohli namítnout, že nyní není čas, aby Západ zahájil diskuse o konečné fázi hry. Ale už  sám  úkol dát Ukrajincům šanci na úspěšnou útočnou kampaň už značně namáhá zdroje západních vlád. Ale i když to dopadne dobře, protiofenzíva nepřinese vojensky rozhodující výsledek. Dokonce ani velký pohyb frontové linie nemusí nutně ukončit konflikt.

Obecněji řečeno, mezistátní války obecně nekončí tehdy, když jsou síly jedné strany zatlačeny za určitý bod na mapě. Jinými slovy, teritoriální dobývání – nebo znovudobývání – samo o sobě není formou ukončení války. Totéž bude pravděpodobně platit na Ukrajině: i kdyby byl Kyjev úspěšný nad všechna očekávání a donutil ruské jednotky k ústupu za mezinárodně uznanou  hranici, Moskva by nemusela nutně přestat bojovat. Ale jen málokdo na Západě očekává tento výsledek, natož v blízké budoucnosti. Místo toho optimistické očekávání pro nadcházející měsíce je, že Ukrajinci dosáhnou jistých zisků na jihu, možná získají  zpět části Záporoží a Chersonské oblasti nebo potlačí ruský útok na východě.

Tyto potenciální zisky by byly důležité a jsou jistě žádoucí. Méně Ukrajinců by bylo vystaveno nevýslovným hrůzám ruské okupace. Kyjev by mohl znovu získat kontrolu nad významnými ekonomickými aktivy, jako je Záporožská jaderná elektrárna, největší v Evropě. A Rusko by utrpělo další ránu svým vojenským schopnostem a globální prestiži, což by dále zvýšilo náklady na to, co bylo už takhle pro Moskvu strategickou katastrofou.

Západní metropole doufají, že zisky Kyjeva na bojišti pak donutí Putina k vyjednávacímu stolu. A je možné, že další taktický neúspěch by snížil optimismus Moskvy ohledně pokračujících bojů. Ale stejně jako ztráta územní kontroly se nerovná prohře ve válce, ani to nutně nevyvolává politické ústupky. Putin by mohl vyhlásit další kolo mobilizace, zintenzivnit svou bombardovací kampaň na ukrajinská města nebo jen držet linii v přesvědčení, že čas bude pracovat pro něj a proti Ukrajině. Může klidně pokračovat v boji, i kdyby si sám myslel, že prohraje. Jiné státy se rozhodly pokračovat v boji, přestože si uvědomovaly nevyhnutelnost porážky: vzpomeňte si například na Německo v 1. světové válce. Stručně řečeno, zisky na bojišti samy o sobě nutně nevedou k ukončení války.

NESPLNITELNÁ MISE?

Po více než roce bojů se pravděpodobný směr této války dostává do centra pozornosti. Umístění frontové linie je důležitým kouskem této skládačky, ale zdaleka není tím nejdůležitějším. Místo toho jsou klíčové aspekty tohoto konfliktu dvojí:

přetrvávající hrozba, kterou  obě strany pro sebe budou navzájem představovat,

neurovnaný spor o oblasti Ukrajiny, které si Rusko nárokuje anektovat.

Ty pravděpodobně zůstanou fixní po mnoho příštích let.

Ukrajina vybudovala působivou bojovou sílu se západní  pomocí v hodnotě desítek miliard dolarů, rozsáhlým výcvikem a zpravodajskou podporou ze Západu. Ukrajinské ozbrojené síly budou schopny držet v ohrožení jakékoli oblasti pod ruskou okupací. Kromě toho si Kyjev zachová schopnost zasáhnout samotné Rusko, jak to v uplynulém roce soustavně prokazoval.

Ruská armáda bude mít samozřejmě také kapacitu ohrozit ukrajinskou bezpečnost. Přestože její ozbrojené síly utrpěly značné ztráty a ztráty na vybavení, z nichž se bude zotavovat roky, jsou stále hrozivé. A jak denně demonstrují, i ve svém současném žalostném stavu mohou způsobit značnou smrt a zkázu ukrajinským vojenským silám i civilistům. Kampaň za zničení ukrajinské energetické sítě mohla ztroskotat, ale Moskva si zachová schopnost zasáhnout ukrajinská města kdykoli pomocí vzdušných  sil, pozemních prostředků a zbraní odpalovaných z moře.

Jinými slovy, bez ohledu na to, kde probíhá frontová linie, Rusko a Ukrajina budou mít schopnosti představovat pro sebe trvalou hrozbu. Důkazy z minulého roku však naznačují, že ani jeden z nich nemá ani nebude mít kapacitu k dosažení rozhodujícího vítězství – samozřejmě za předpokladu, že se Rusko neuchýlí ke zbraním hromadného ničení (a ani to nemusí zajistit vítězství). Začátkem roku 2022, kdy byly jeho síly v mnohem lepší kondici, Rusko nemohlo převzít kontrolu nad Kyjevem ani sesadit demokraticky zvolenou ukrajinskou vládu. V této fázi se dokonce zdá, že ruská armáda není schopna zabrat všechny oblasti Ukrajiny, které si Moskva nárokuje jako své. Loni v listopadu donutili Ukrajinci Rusy k ústupu na východní břeh Dněpru v Chersonské oblasti. Ruská armáda dnes není ve stavu, kdy by se mohla zatlačit zpět přes řeku a zmocnit se zbytku Chersonské a Záporožské oblasti. Její lednový pokus zatlačit na sever na pláně Doněcké oblasti u Vuhledaru – mnohem méně náročná ofenzíva než přechod přes řeku – skončil pro Rusy krvavou lázní.

Ukrajinská armáda mezitím vzdorovala očekáváním a klidně v tom může pokračovat. Existují však značné překážky pro dosažení dalšího pokroku na místě. Ruské síly jsou silně zakopány na nejpravděpodobnější ose postupu na jihu. Satelitní snímky s otevřených zdrojů ukazují, že vytvořili vícevrstvou fyzickou obranu – nové systémy zákopů, bariéry proti vozidlům, překážky a sklady pro vybavení a materiál – napříč frontovou linií, jejíž prolomení bude náročné. Mobilizace, kterou Putin oznámil loni na podzim, zmírnila problémy s lidskou silou, které dříve umožnily Ukrajině postupovat v oblasti Charkova, kde byly slabě bráněné ruské linie zranitelné vůči překvapivému útoku. A ukrajinská armáda je do značné míry nevyzkoušená v útočných kampaních, které vyžadují integraci různých schopností. Také během války utrpěla značné ztráty, naposledy v bitvě o Bachmut, malé město v Doněcké oblasti. Kyjev se také potýká s nedostatkem kritické munice, mimo jiné pro dělostřelectvo a protivzdušnou obranu, a mišmaš západního vybavení, které obdržel, vyčerpávaly zdroje na údržbu a výcvik.

Tato omezení na obou stranách silně naznačují, že ani jedna z nich v nadcházejících měsících či dokonce letech nedosáhne svých deklarovaných územních cílů vojenskými prostředky. Pro Ukrajinu je cíl zcela jasný: Kyjev chce mít kontrolu nad celým svým mezinárodně uznávaným územím, včetně Krymu a částí Donbasu, které Rusko okupovalo od roku 2014. Postoj Ruska není tak kategorický, protože Moskva udržuje nejednoznačnost ohledně dosažení cílů. Například hranic dvou z pěti ukrajinských regionů, které údajně anektovala: Záporoží a Chersonu. Bez ohledu na tuto nejednoznačnost dojdeme k  závěru, že ani Ukrajina, ani Rusko pravděpodobně nezřídí kontrolu nad tím, co považují za své vlastní území. (To neznamená, že by nároky obou stran měly mít stejnou legitimitu. Zdá se však, že zjevná nelegitimnost ruského postoje Moskvě od jeho zastávání nebrání.) Jinak řečeno, válka skončí bez vyřešení územního sporu. . Buď Rusko, nebo Ukrajina, nebo pravděpodobněji oba, se budou muset spokojit s de facto linií kontroly, kterou ani jedna neuznává jako mezinárodní hranici.

ZAČÍNÁ VĚČNÁ VÁLKA

Tyto do značné míry neměnné faktory by mohly dobře způsobit vleklou horkou válku mezi Ruskem a Ukrajinou. Historie naznačuje, že to je nejpravděpodobnější možný výsledek. Studie Centra pro strategická a mezinárodní studia využívající data z let 1946 až 2021 sestavená univerzitou v Uppsale zjistila, že 26 procent mezistátních válek skončí za méně než měsíc a dalších 25 procent do roka. Studie však také zjistila, že „když mezistátní války trvají déle než rok, prodlužují se v průměru na více než deset let“. I ty, které trvají méně než deset let, mohou být výjimečně destruktivní. Například íránsko-irácká válka trvala téměř osm let, od roku 1980 do roku 1988, a měla za následek téměř půl milionu bojových obětí a zhruba stejný počet zraněných. Ukrajina si po všech svých obětech zaslouží vyhnout se takovému osudu.

Dlouhá válka mezi Ruskem a Ukrajinou bude také vysoce problematická pro Spojené státy a jejich spojence, jak ukazuje nedávná studie RAND , kterou jsem napsal spolu s politoložkou Mirandou Priebe. Vleklý konflikt by udržel riziko možné eskalace – buď k ruskému jadernému nasazení, nebo k válce mezi Ruskem a NATO – na současné zvýšené úrovni. Ukrajina by byla na téměř úplně závislá od ekonomické a vojenské podpory Západu, což nakonec způsobí rozpočtové problémy pro západní země a problémy s připraveností  jejich vlastních armád. Globální ekonomický dopad války, včetně kolísání cen obilí a energií, bude přetrvávat. Spojené státy by nebyly schopny soustředit své zdroje na jiné priority a ruská závislost na Číně by se prohloubila. Ačkoli by dlouhá válka také Rusko dále oslabila, tento přínos tyto náklady nepřeváží.

Zatímco západní vlády by měly i nadále dělat vše, co mohou, aby pomohly Ukrajině připravit se na protiofenzívu, musí také přijmout strategii ukončení války – vizi konce hry, která bude, za těchto zdaleka ne ideálních okolností, věrohodná. Vzhledem k tomu, že rozhodující vojenské vítězství je vysoce nepravděpodobné, některé scénáře konečné hry již nejsou možné. Vzhledem k přetrvávajícím zásadním rozdílům mezi Moskvou a Kyjevem v klíčových otázkách, jako je průběh hranic, a také k obrovským intenzivním křivdám po tolika obětech a úmrtích civilistů, se mírová smlouva nebo komplexní politické urovnání, které by normalizovalo vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, také zdá nemožné. Tyto dvě země budou nepřátelé ještě hodně  dlouho po skončení horké války.

Západním vládám a Kyjevu by se mohlo zdát lepší ukončit válku bez jakýchkoli jednání, než mluvit se zástupci vlády, která spáchala nevyprovokovaný akt agrese a strašlivé válečné zločiny. Ale mezistátní války, které dosáhly této úrovně intenzity, nemají tendenci jednoduše vyhasnout bez vyjednávání. Pokud bude válka přetrvávat, bude také extrémně obtížné ji přeměnit zpět na lokalizovaný konflikt nízké intenzity, jako byl ten, který probíhal na Donbasu v letech 2014 až 2022. Během tohoto období měla válka relativně minimální dopad na život mimo zónu  konfliktu na Ukrajině. Samotná délka současné frontové linie (přes 600 mil), údery na města a další cíle daleko za linií a mobilizace probíhající v obou zemích (částečná v Rusku, celková na Ukrajině) budou mít systémové – možná dokonce téměř existenční účinky na obě  válčící strany. Je například těžké si představit, jak se může ukrajinská ekonomika zotavit, pokud její vzdušný prostor zůstane uzavřený, přístavy z velké části blokovány, města pod palbou, muži v produktivním věku bojující na frontě a miliony uprchlíků neochotných vrátit se do země. Jsme za bodem, kdy může být dopad této války omezen na konkrétní geografii.

Vzhledem k tomu, že budou zapotřebí rozhovory, ale urovnání nepřipadá v úvahu, nejpravděpodobnějším koncem se  jeví dohoda o příměří. Příměří – v podstatě trvalá dohoda o příměří, která nepřemosťuje politické propasti – by ukončilo horkou válku mezi Ruskem a Ukrajinou, nikoli však jejich širší rámec konfliktu. Archetypálním případem je korejské příměří z roku 1953, které se zabývalo výhradně mechanismy udržování příměří a všechny politické otázky nechalo mimo jednací stůl. Přestože jsou Severní a Jižní Korea technicky stále ve válce a obě si nárokují celý poloostrov jako své suverénní území, příměří do značné míry platí. Takový neuspokojivý výsledek je nejpravděpodobnějším způsobem, jak tato válka skončí.

Na rozdíl od korejského případu Spojené státy a jejich spojenci nebojují na Ukrajině. Rozhodnutí v Kyjevě a Moskvě budou nakonec mnohem důležitější než rozhodnutí přijatá v Berlíně, Bruselu nebo Washingtonu. I kdyby to západní vlády chtěly, nemohly by Ukrajině – ani Rusku – diktovat podmínky. I když připouští, že Kyjev nakonec učiní svá vlastní rozhodnutí, mohou Spojené státy a jejich spojenci po úzké konzultaci s Ukrajinou začít diskutovat a předkládat svou vizi konečného výsledku. Do jisté míry tak činí již několik měsíců: op-ed amerického prezidenta Joe Bidena z května 2022 v The New York Times jasně ukázal, že jeho administrativa vidí, že tato válka končí u jednacího stolu. Jeho vysocí představitelé od té doby pravidelně opakují tento názor, i když jazyk pomoci Ukrajině „dokud to bude potřeba“ často získává větší pozornost. Washington se ale vytrvale vyhýbá poskytnutí jakýchkoli dalších podrobností. Navíc se nezdá, že by se v rámci vlády USA ani mezi Washingtonem, jeho spojenci a Kyjevem usilovalo o promyšlení praktických aspektů a podstaty případných jednání. Ve srovnání se snahou zajistit zdroje pro protiofenzívu se prakticky nic nedělá pro to, aby se formovalo to, co přijde dál. Bidenova administrativa by měla začít tuto mezeru zaplňovat.

NÁKLADY VYPLÝVAJÍCÍ  Z ČEKÁNÍ

Podniknutí kroků k rozjetí diplomacie nemusí mít vliv na úsilí o vojenskou pomoc Ukrajině nebo uvalení nákladů na Rusko. Historicky bylo bojování a jednání paralelně ve válkách běžnou praxí. Během korejské války se některé z nejintenzivnějších bojů odehrály během dvou let jednání o příměří, kdy se  vygenerovalo  45 procent amerických obětí. Začátek plánování nevyhnutelné diplomacie může a měl by probíhat souběžně s ostatními existujícími prvky americké politiky – stejně jako s probíhající válkou.

Krátkodobě to znamená jak pokračovat v pomoci Kyjevu s protiofenzívou, tak zahájit paralelní diskuse se spojenci a Ukrajinou o konečném výsledku. Otevření vyjednávací cesty s Ruskem by v zásadě měl doplňovat tlak na bojišti, nikoli mu odporovat. Pokud díky ukrajinským ziskům bude Kreml ochotnější ke kompromisům, jediný způsob, jak to zjistit, by byl přes fungující diplomatický kanál. Vytvoření takového kanálu by nemělo přimět ani Ukrajinu, ani její západní partnery, aby polevili v tlaku na Rusko. Účinná strategie bude vyžadovat jak nátlak, tak diplomacii. Jedno nemůže jít na úkor druhého.

A čekání na přípravu podmínek pro jednání má své náklady. Čím déle budou spojenci a Ukrajina bez vypracování diplomatické strategie, tím těžší to bude. Jak měsíce plynou, politická cena za první krok poroste. Jakýkoli krok, který Spojené státy a jejich spojenci učiní, aby otevřeli diplomatickou cestu – i s podporou Ukrajiny – by musel být citlivě řízen, aby nebyl vylíčen jako zvrat v politice nebo opuštění západní podpory Kyjevu.

Zahájení příprav má nyní smysl i proto, že konfliktová diplomacie nepřinese výsledky přes noc. Ve skutečnosti bude trvat týdny nebo možná měsíce, než se spojenci a Ukrajina shodnou na vyjednávací strategii – a ještě déle, než dojde k dohodě s Ruskem, až rozhovory začnou. V případě korejského příměří bylo zapotřebí 575 schůzek během dvou let k dokončení téměř 40 stran dohody. Jinými slovy, i kdyby byla zítra zřízena vyjednávací platforma, uběhly by měsíce, než zbraně utichnou (pokud by rozhovory měly být úspěšné, což zdaleka není samozřejmost).

Navrhnout opatření k dosažení příměří bude ožehavým, ale kritickým úkolem a Washington by měl zajistit, aby byl připraven pomoci Kyjevu v tomto úsilí. Nyní by se mělo začít seriózně pracovat na tom, jak se vyhnout tomu, co ukrajinští představitelé, včetně Zelenského, posměšně popisují jako „Minsk 3“, což je odkaz na dvě neúspěšné dohody o příměří, které byly zprostředkovány s Ruskem v běloruském hlavním městě v letech 2014 a 2015 po jeho dřívější invaze. Tyto dohody nedokázaly trvale ukončit násilí a neobsahovaly žádné účinné mechanismy, které by zajistily dodržování smluvních podmínek.

Politoložka Virginia Page Fortnyová na základě dat z konfliktů mezi lety 1946 a 1997 ukázala, že pevné dohody, které zařizují demilitarizované zóny, záruky třetích stran, udržování míru nebo společné komise pro řešení sporů a obsahují konkrétní (oproti vágní) jazyk, vytvářejí trvalejší příměří. Tyto mechanismy posilují principy reciprocity a odstrašování, které umožňují zapřisáhlým nepřátelům dosáhnout míru, aniž by se řešily jejich zásadní rozpory. Vzhledem k tomu, že adaptace těchto mechanismů na ukrajinskou válku bude náročná, vlády musí už nyní pracovat na jejich rozvoji.

Ačkoli by příměří k ukončení této války bylo bilaterální dohodou, Spojené státy a jejich spojenci mohou a měli by Ukrajině pomáhat v její vyjednávací strategii. Kromě toho by měli zvážit, jaká opatření mohou paralelně přijmout, aby poskytli pobídky stranám, aby se dostaly k jednacímu stolu, a minimalizovaly pravděpodobnost, že se jakékoli příměří zhroutí. Jak naznačuje výzkum Fortnyové, součástí této rovnice by měly být bezpečnostní závazky vůči Ukrajině – určitá záruka, že Kyjev nebude čelit Rusku sám, pokud Moskva znovu zaútočí. Diskuse o bezpečnostních závazcích se příliš často redukuje na otázku  členství Ukrajiny v NATO . Ukrajina by jako člen těžila z článku 5 zakládající smlouvy NATO , který vyžaduje, aby členové považovali ozbrojený útok proti jednomu z nich za útok proti všem.  ale členství v NATO je víc než jen článek 5. Z pohledu Moskvy by členství v alianci proměnilo Ukrajinu na místo, kde by Spojené státy mohly rozmístit své vlastní síly a schopnosti. Takže i kdyby mezi spojenci panovala shoda na nabídce členství Kyjeva (a není), poskytnutí záruky bezpečnosti Ukrajině prostřednictvím členství v NATO by mohlo učinit mír tak neatraktivním pro Rusko, že by se Putin rozhodl pokračovat v boji.

• SAMUEL CHARAP je senior politolog ve společnosti RAND Corporation

———————————————————————————————————————————————————————–

Tak co tomu říkáte?

Pro mne  dokonalý mišmaš. Ještě  daleko větší, než  je ukrajinský  zbraňový arzenál, získaný ze Západu o kterém je  v  článku  řeč…..

Na jedné straně racionální  hodnocení  typu, že Ukrajina  válku opravdu vyhrát nemůže a  že  k tomu vítězství by nevedla  ani  nějaká mimořádně úspěšná ofenziva UK Army.  Tedy pokud se nezhroutí ruská armáda  nebo neimploduje  ruský stát. Obojí se  stát  může. Nicméně  totéž hrozí, i přes masivní západní dotace  všeho druhu Ukrajině. Osobně si myslím, že  ukrajinské ztráty  budou převyšovat  ty  ruské a nejspíše  o  dost. Ale k kdyby  ne,  zůstaly  stejné nebo snad i mírně menší, pak  vzhledem k počtu obyvatel obou zemí  jsou procentně vyšší. A někde  existuje  tzv. bod  zlomu, kdy  válečná propaganda i drakonická  justice  a  tlak SBÚ přestane  působit.

Stejně tak autor  racionálně přistupuje  k situaci Ukrajiny  jako takové. Díky  nevídanému přílivu peněz, zbraní a  dalšího materiálu může  Ukrajina pokračovat ve  válce, neboť bez toho by se  už totálně zhroutila. A  to několikanásobně. A dokud  se bude válčit, tak  neexistuje  žádná  šance  na  to, že  by se tenhle momentálně totálně  ničený a zničený stát měl nějak trochu začít normalizovat. Třeba i tak, že  se tam ve velkém začnou vracet běženci. O čemž si dovoluji pochybovat.  Velká  část, nejméně 1/3 těch ,co už jsou mimo Zelenského demokratický ráj, se zpět nikdy nevrátí. To jednak ukazují statistiky a jednak – kdo se uchytí  v EU, jakou motivací  jej pohne  se vrátit  na zkorumpovanou a  rozbitou zemi?  Naopak  – jakmile  to bude  možné, za  svými ženami a  dětmi přijdou muži, kteří  dnes  nemohou vycestovat, protože  by se Zelenskému armáda  zcela  a rychle rozpadla. Odbočím  – kupodivu z Putlerlandu  kdo chce pořád  vycestovat může.. Divné, velmi divné….

Ale pojďme  dál.

Jádrem  článku je pro mne  autorovo  sdělení že:

1-je to Západ kdo POTŘEBUJE  tenhle konflikt  nějak ukončit, protože trvá příliš dlouho a  je doprovázen příliš  velkými náklady. Které si v  čase  začnou vybírat svou daň

2- Západ  pro toto nějaké ukončení, které POTŘEBUJE ON, NEMÁ naprosto žádnou strategii a dokonce  ani  nějaký její  náznak nebo  strukturu, která  by něco mohla  zahájit. A že je nejvyšší  čas,  jestli se má něco takového vytvořit.

3- pokud  se má předejít střetu s Ruskem a jaderné  válce, jíž se stále  více  blížíme

Je  opravdu na  čase, že podobné úvahy  z USA velmi respektovaného a  tamní vládou nepřehlédnutelného zdroje konečně  zaznívají!  Ledy  se lámou!

Ale na  druhou stranu ještě  velmi málo a nedostatečně.A  s tradiční americkou bohorovnou nadřazeností!

-USA a  spojenci se poradí jak dál stanoví a všichni ostatní, včetně  Ruska poslechnou

-USA fakticky  Rusku nadiktují podmínky, možná i některé sankce změkčí, ale  s tím že když  Rusko….. tak se  sankce  vrátí!!!!!

-že USA  převezmou nad Ukrajinou podobný bezpečnostní patronát  jako nad Izraelem, aby  si Moskva už nikdy nic nedovolila. ….

Nestačím zírat!!!  To si opravdu někdo soudný  myslí, že  s  něčím takovým bude  Putin, jestli se opravdu nezbláznil, jak občas  zaručeně  referuje  český mainstream, bude souhlasit? Pokud  nebude naprosto poražený? Proč  by  asi tak  měl? Když  ukončení  horké fáze  války  potřebuje Západ a Kyjev. Který tedy  vedle  toho potřebuje  i vítězství, které krvácejícím  Ukrajincům  závazně  slíbil. A když ho nedodá, pak…..

To pak… je něco, co autorovi jaksi  vůbec   vypadlo z textu. Nepracuje  s vnitřní ukrajinskou opozicí. Respektive konkurenční mocenskou strukturou, o opozici v pravém významu toho slova nejde. Jde o konkureční mocenský klan  -Porošenka a spol. Kteří jen  čekají až  současnému hrdinovi  západních metropolí budou moci namydlit  schody, aby  mu  zlomili vaz a  sami opět zemi  ovládli. Tihle    autorem tak doporučovaný korejský  scénář a jakýkoli  jiný, pokud  nepůjde o totální pokoření Ruska, propagandisticky  využijí  jako naprosté selhání Zelenského a  jeho kliky a označí jej za viníka  katastrofy!  A o katastrofu půjde  v každém ohledu. Až  totiž Kyjev zveřejní  ztráty  z téhle války bude to ohromující  číslo. A  Ukrajinci  se jistě začnou ptát, jaký  ty megaoběti měly  vlastně smysl když… A budou hledat viníka. Což bude primárně  mehahrdina  Zelenský a   vedle toho i Západ, který nedodal… dostatečně nesypal… začal by jednat nějak s Ruskem… A  korejský scénář  může být ideální pro autora a dnes konec konců i Západ, nicméně pro Zelenského představuje oprátku, na níž bude  buď fyzicky nebo virtuálně oběšen.

A především Západ  Ukrajincům  slibuje  žluté a modré z nebe , jak znovu  tu Ukrajinu postaví a udělá  z ní  ráj na zemi! Třeba jako v Jižní Koreji!  Jenže Korea potřebovala  na svůj ekonomický vzestup 50 let. A vedle  toho  tradiční asijskou pracovitost, perfekcionalismus  a  skromnost. Nevšiml jsem si dosud, že by  zrovna  tohle byly  charakteristické  rysy  bývalých národů Sovětského svazu!!!!  A po téhle  válce  a obětech bude  každá na Ukrajině bezohledně  požadovat, aby  se měl jako v západní Evropě  a to nejpozději zítra  ráno.   A tradičně  dodávám, že  žádná  zázračná znovuobnova  Ukrajiny  z masivního přílivu  západních peněz se KONAT NEBUDE!!!! Autor píše, že  Západ  musí hledat cestu jak konflikt ukončit, dříve než se  stane nezvladatelnou přítěží i kdyby nedošlo k jaderné eskalaci. Protože  prostě náklady jsou příliš  vysoké. Odůvodnit dodávky  zbraní, munice a  finanční injekce  v obrovském měřítku nějak lze po dobu ostrého konfliktu – asijské hordy nám chtějí ukrást naši skvělou demokracii!!! Ale  zkuste  národům vysvětlit,  že  není na financování nutných programů  v jejich zemích , ale  že  stamiliardy dolarů na  obnovu Zelenského panství prostě být  musí!  Tohle, aspoň  doufám, neprotlačí ani Fiala!!!! Prostě tyhle peníze nebudou. Rozhodně  ne  v  dlouhých časových horizontech.  Ukrajince  čeká velmi žalostné vystřízlivění! Nechtěl bych  být v jejich kůži.

Vedle  toho musím konstatovat,  že  autor  se dopouští docela  dosti závažných omylů.

Prý  Rusku vítězství nezajistí  nutně  ani použití zbraní hromadného ničení…. Zajímalo by mne jakou složitou úvahou k tomu asi tak dospěl…Za mne existuje jen jediná možnost, jak by  Rusko, při použití jádra na Ukrajině nezvítězilo – totiž , že by Západ následně na Rusko zaútočil….  Ale  jestli  to správně  chápu, pak článek přesně  před  tímhle  varuje. Nasazení jaderných zbraní jinak  prostě znamená okamžitou porážku Kyjeva. Stejně  jako  kdysi Tokia. Ovšem s následky. Pro celý svět a  zejména Rusko. O tom někdy jindy.

ZA totální autorův  úlet považuji toto:

Nyní by se mělo začít seriózně pracovat na tom, jak se vyhnout tomu, co ukrajinští představitelé, včetně Zelenského, posměšně popisují jako „Minsk 3“, což je odkaz na dvě neúspěšné dohody o příměří, které byly zprostředkovány s Ruskem v běloruském hlavním městě v letech 2014 a 2015 po jeho dřívější invaze. Tyto dohody nedokázaly trvale ukončit násilí a neobsahovaly žádné účinné mechanismy, které by zajistily dodržování smluvních podmínek.

Tak Minsk 3 ne???? A Ukrajinci  se tomu posmívají??? Mají ostatně proč. Stačí si vzpomenout na Merkelovou a Hollanda a jejich  svědectví o tom, že oba Minsky byly  pečlivě připraveným podvodem na Moskvu, aby Ukrajina  dostala  čas a prostor  se  vyzbrojit a připravit  na válku!!!! Ukrajinci se mohou vysmívat. Ale  Moskva  se  smát rozhodně nebude a  tuhle lekci si jistě pamatuje jako nic jiného.

Autor  by si měl uvědomit, že jestli něco zcela  zásadně limituje  a znemožňuje  z ruské strany  jakékoli  budoucí rozhovory, je to právě zkušenost  s minskými podvody. Západ prostě ztratil pro Rusy jakoukoli důvěryhodnost! Navíc  politika  kolektivního Západu, ta bezpodmínečně  sankční a  válečně podporující Ukrajinu bez  jakékoliv jiné  varianty vylučuje, že  by  Západ  byl uznán jako partner k vyjednávání vůbec. A opakuji  – mít podle tohohle  čelného  bafuňáře  RANDu potřebuje Západ. Rusko možná také a možná, že ne. To nikdo přesně  neví. Ale  rozhodně  Moskva nebude  akceptovat  žádné  jednání  z pozice  síly, jak si pan autor i Západ myslí. Ostatně před pár  dny  se Lavrov vyjádřil v tomto duchu ohledně  případného návratu Ruska  ke  smlouvě NEW  START o omezení strategických zbraní. Ve  smyslu,  že  ultimativně a jednostranně  předkládané americké „návrhy“  nebudou Moskvou v žádném případě akceptovány a  pro oživení smlouvy  jsou bezvýznamné.

Stejné to bude  z Ukrajinou. Opět s výhradou nezhroucení se  ruské armády nebo ruského státu  či obojího.

A v tom případě je  zde pořád jaderná opce.