Nesmiřitelná Greta – nesmiřitelně o Gretě aneb “co si to dovoluješ?”

Čemu se kdo diví? Vezmeme-li do úvahy, co ve skutečnosti Greta říká, pak se nelze divit, že rozdělila společnost na nesmiřitelné tábory. Apriorně vylučuje kompromis. Ona má pravdu, ona má strach, ona to ví. Změna přece přichází. Ať se vám to líbí, nebo nelíbí. Neděláte nic, jen tlacháte. Chci, abyste panikařili. A komu se to nelíbí, tomu její chápaví zastánci nalepí přes čelo samolepku s nápisem “kope do malých holek”. Co se to děje? Nevíme. Je to dokonalé PR? Není. Ale umělé to rozhodně je. Což neznamená, že umělé budou i důsledky.

Bylo to divadlo, které vzbudilo celosvětový zájem a reakce, a nevyhnutelně pak také reakce na tyto reakce, v nichž se kdekdo pohoršuje nad kdečím. Je-li v pořádku, že je Gretiným projevům věnován prostor větší než velký, je také v pořádku, že jsou její výroky hodnoceny. Zcela bez ohledu na to, kolik jí je let, bez ohledu na to, že je žena a že je patrně nemocná. Je přitom pozoruhodné, že právě s odkazem na tyto irelevantní rozměry osobnosti je hájena svými obhájci i proti kritikům, kteří je ignorují: “Kopete do malé holky!” Z malé holky něco udělalo mluvčí extrémního levičáckého alarmismu, který existuje, zatím, v symbioze s intelektuálním snobismem lepších lidí, kteří o překot signalizují svou věrnost pokroku, ale po světě samozřejmě létají, v hypermarketech samozřejmě nakupují, a automobilem samozřejmě jezdí také. Na rozdíl od ostatních za to ale nemohou a jsou připraveni kdykoli Gretě zatleskat, a vynadat těm, kdo “kopou do malé holky”. Lidé, kteří tleskají papírovým nákupním taškám nebo nerecyklovatelným brčkům, případně se chlubí svým autem na baterky, přičemž není jisté, zda jsou pyšnější na svou životní úroveň, nebo na svůj domnělý příspěvek k záchraně klimatu (pokud zapomeneme, tak jako oni, na všechny souvislosti výroby, provozu a údržby těchto zázraků).

Z bezpočtu reakcí může zaujmout v českém prostoru například poslankyně Jana Černochová, která píše, že se Greta stala političkou. V politice lze dosahovat kompromisů, nalézt průniky, získat většinovou podporu, a prosadit alespoň částečně svá řešení. Ve více (nebo méně?) v demokracii doufat příliš nelze. Existují jistě témata, na nichž v civilizované společnosti panuje jednoznačná shoda, kterou nesdílí jen okrajové proudy. Ale mezi témata, o nichž panuje celospolečenská (ani akademická) shoda, v žádném případě nepatří otázky globálního oteplování, klimatické změny, příčin, následků, a potřeby a možnosti nechtěným následkům předejít, přizpůsobit se jim, využít je. Greta je tedy političkou, ale kompromisy nejsou jejím prostředkem, protože její politický směr je extrémní, a její agenda, jak ji prezentuje, kompromisy nepřipouští. Ona kromě molekul CO2 vidí zcela jasně, že planeta vymírá, a formálně z toho viní země, které se kdesi pod cosi podepsaly – jakoby klimatu a planetě záleželo na nějakých razítkách. Je proponentkou radikálního přístupu, a dosud provedené kompromisy má za naprosto nedostatečné (mnozí je přitom mají za velmi drsné, potažmo zlodějské, a je otázkou, byly-li dostatečně vystaveny diskusi a zpětně vyhodnoceny). Máme-li věřit jejímu projevu, pak vlastně žádá totální přijetí jí vyznávaného přístupu.

Je přitom zcela legitimní, že Greta (a kdokoli) vyjadřuje své postoje. Otázka, do jaké míry svými talenty přispěla k tomu, že byla prosazena (nikoli “se prosadila”), je nepodstatná. Vstoupila (byla vstoupena) do politiky, chce zasáhnout do životů nás všech, a dosáhnout svých cílů (o nichž jako každý spasitel samozřejmě tvrdí, že jsou objektivně v našem zájmu, jinak budeme trpět). A je zcela v pořádku s ní nesouhlasit. A klidně se jí i vysmát. Někdo jí její strach a nenávist při projevu v OSN věřil, někdo nevěřil. A někdo nevěřil vlastním očím ani uším. Není snad výsměch na adresu malé nemocné holky projevem dokonale inkluzivního přístupu? Kritikové s ní jednají stejně, jako jednají s jinými politiky.

Druhým významným příspěvkem byl podotek Miroslava Jahody: “Má-li každý názor, znamená to, že každý vás zná a už jen díky tomu se najde dostatečné množství lidí, které vás dosadí do nějaké funkce. To, že rozčílíte druhou půlku společnosti nevadí. Naopak, pro přechod od demokracie k nesvobodě je to ideální stav a dlouhodobě se na něm pracuje.” Není přitom třeba trvat na tom, že jsou obě ty “půlky společnosti” skutečně půlkami. To, čemu se pohrdavě říká gret(en)ismus, definitivně vstoupilo do povědomí. Bude mnoho následovníků z přesvědčení, a mnoho, kteří se přizpůsobí, a mnoho, kteří využijí příležitosti. Podstatné je, že jde, a to nepokrytě, o hnutí radikální. Kdo chce, ať věří jejím obhájcům, že nejde o nic, než aby si lidé téma uvědomili a přemýšleli o něm ve volbách, což rovná se “volili radikální zelené strany”. Kupředu levá. Hnutí radikální, které zejména v asijských, afrických nebo jihoamerických zemích svou neprosadí (byť KLDR je patrně příkladem, kam to celé může/má směřovat, jak opět poznamenal Miroslav Jahoda; cheme to?), a v euroatlantickém prostoru leda násilím. Tedy “svou” ve smyslu záchrany života na planetě Zemi. “Svou” ve smyslu transferu veřejných prostředků směrem do svého “průmyslu” může tato extrémní pozice podpořit velmi dobře, protože skutečným cílem “nástroje Greta” je razantně vnést do veřejné diskuse extrémní pozici, vedle níž pak budou méně radikálně formulované požadavky znít přijatelněji. A pokud to dítě opravdu věří tomu, co říká, zažije trpké rozčarování.

V diskusích se znovu objevují odkazy na to, kdo skutečně za zneužitím Grety Thunberg stojí. Kdo to inscenuje. Kdo to platí a proč. Jména osob a společností málokomu co řeknou. Politika se bez PR neobejde, a bylo by naivní myslet si, že kampaň, díky níž je dnes Greta Thunberg známá po celém světě, je výsledkem jejího osobního přístupu, jejího talentu a její angličtiny. Podstatné je, co ta kampaň vyjadřuje, co má být jejím důsledkem. A zde panuje celkem oprávněná obava, že důsledkem kampaně mají být další (ne)promyšlené, ukvapené, nepodložené kroky, v jejichž důsledku (západní) společnosti zchudnou. Budou pak mít více starostí existenčních, a méně starostí o životní prostředí. Gratulace. Převládá-li ve věci více ideologie příbuznější levičáctví a jeho umělému, státem nařízenému rovnostářství, nebo vidina výhody pro zelený průmysl, a jak dlouho půjdou tyto dvě ideologie ruku v ruce, to snad abychom raději nikdy nezjistili.

A je vlastně jedno i to, nad čím se pohoršují mnozí: že někdo zneužil malé dítě. V tomto světě? Bezpočet bezejmenných dětí prožívá horší osudy. Jak se Greta Thunberg vypořádá s raketovým nárůstem popularity, a s následným ústupem ze slávy? Asi obtížně. S tím ať se vypořádává svědomí jejích rodičů a blízkých.

ZDROJ