Německo je odhodláno Evropu zničit

V přípravné zprávě o dopadech (impact report), jejíž kopii získal deník Financial Times před oficiálním zveřejněním, Evropská komise odhaduje, že pro dosažení cíle snížení emisí skleníkových plynů o 90 % do roku 2040 a poté o 100 % do roku 2050 – což je hlavním cílem Green Dealu tj. „Zelené dohody pro Evropu“ – bude Evropa muset v letech 2031 až 2050 každý rok investovat 1,5 bilionu eur.

1,5 bilionu eur – tato částka odpovídá 10 % celkového HDP Evropské unie v roce 2022 – každý rok! Kromě války neexistuje jakýkoliv jiný cíl, který by kdy vyžadoval odklon 10 % HDP celé EU na základě politického diktátu.

Nová německá utopie

Toto číslo nám ukazuje, že ačkoliv muselo Německo přestat vnucovat svým evropským partnerům svoji nenávist vůči jaderné energii, je odhodláno vnutit Evropě zbytek své ekologické utopie, tedy úplnou dekarbonizaci, a to i za cenu ekonomického kolapsu a omezení občanských svobod.

Možná si řeknete, že Evropská komise není Německo, ale každý, kdo v Komisi pracoval, vám řekne, že na této úrovni existují dvě nepřekonatelné lobby: Německo, zdaleka nejmocnější země v Evropě, následované ekologickými nevládními organizacemi, jako Greenpeace a Přátelé Země (Friends of the Earth), které mají stálé kanceláře v Berlaymontu – sídlu Evropské komise. Skutečnost, že současná předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen je Němka, je jen šlehačkou na tomto štrúdlu.

V této bláznivé zprávě německé Komise je všechno špatně.

Pseudovýpočty Evropské komise

Zpráva uvádí, že náklady v případě nečinnosti by byly mnohem vyšší než 1,5 bilionu eur ročně. Ve skutečnosti, vysvětluje zpráva, evropský plán ušetří až 1 % HDP ročně. Je však třeba poznamenat, že toto číslo je v rozporu se všemi projekcemi IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu, Intergovernmental Panel on Climate Change) o nákladech spojených s globálním oteplováním – které jsou 0,03 % HDP ročně, nikoliv 1 %.

Příloha 8 Zprávy o dopadech zveřejněné Komisí konstatuje:

„Zpráva IPCC AR6 Working Group II (2022) potvrzuje, že globální souhrnné ekonomické dopady se obecně zvyšují s vyšším stupněm globálního oteplování. Vzhledem k široké škále odhadů škod a nedostatečné srovnatelnosti mezi metodikami však zpráva neposkytuje detailní věrohodný odhad, ale uznává, že globální souhrnné ekonomické dopady by mohly být vyšší, než se odhadovalo v předchozí zprávě.“

Stručně řečeno, šestá zpráva IPCC uvádí, že náklady spojené s globálním oteplováním by ve skutečnosti mohly být vyšší než náklady uvedené v páté zprávě.

Evropská komise se však bohužel (pro nedostatek času? prostoru? inkoustu?) neobtěžovala zopakovat to, co bylo řečeno v páté zprávě, která byla v otázce nákladů spojených s globálním oteplováním výmluvná a přesná. My toto její pochybení napravíme – podle páté zprávy IPCC (IPCC AR5), kapitola 10:

„Pro většinu ekonomických sektorů bude dopad klimatických změn malý ve srovnání s dopady jiných faktorů… Demografické změny, vývoj příjmů, cen a technologií… a další aspekty socioekonomického vývoje budou mít na nabídku a poptávku po zboží a službách daleko větší dopad než klimatické změny.“

Například Pařížská dohoda, jejíž přijetí Komise prosazovala, měla za cíl omezit globální oteplování na pouhých 1,5 stupně Celsia do roku 2100. Dosažení tohoto cíle předpokládalo drastické globální snížení emisí skleníkových plynů, a to nejen v Evropě. Od roku 2015 však tyto globální emise stále rostou a neexistuje žádný reálný scénář, v němž by se globální emise snížily. Čína, která stále staví zhruba dvě nové uhelné elektrárny týdně, a Indie tyto projekce nadále vesele sabotují.

Klima je samozřejmě globální problém: pokud Evropa sníží své emise na nulu, zatímco zbytek světa je bude nadále zvyšovat, bude vliv na klima nulový. Německý plán ve výsledku nesníží škody způsobené globálním oteplováním a extrémními jevy počasí ani o euro.

Takže abychom předešli nákladům ve výši 0,03 % HDP ročně, museli bychom každý rok investovat 1,5 bilionu eur (10 % HDP). Celkem bychom tedy proinvestovali 30 bilionů eur – 1,5 bilionu eur ročně po dobu 20 let – a na klimatu Evropy by se nezměnilo absolutně nic.

To, že budou dosaženy cíle Pařížské dohody, dnes již žádní seriózní analytici netvrdí. Pařížská dohoda je již pasé a předstírat opak – jako to dělá Evropská komise – je zavádějící, nezodpovědné a vědecky nepodložené.

Kromě toho zpráva dále uvádí, že snížení dovozů fosilních paliv do Evropy by v letech 2031 až 2050 vedlo k úsporám až 2,8 bilionu eur. V současnosti neexistuje žádný technický ani vědecký způsob, jak překonat občasný charakter obnovitelných zdrojů energií, jako je např. vítr a slunce. V důsledku toho se evropský energetický mix bude muset kromě jaderné energie i nadále spoléhat na fosilní paliva, jak v roce 2024 prokázalo Německo, když se stalo šampiónem v množství vypuštěného CO₂ z hnědého uhlí. V přepočtu na jednotku vyrobené energie Německo v současnosti vypouští desetkrát více CO₂ než Francie. Tento pseudovýpočet navíc předpokládá to, že známe ceny ropy a zemního plynu předem a že setrváme na zákazu těžby břidlicového plynu v Evropě.

Zpráva Evropské komise ukazuje děsivý bezhlavý spěch. Situace v Evropě je již nyní dramatická. Od roku 2008 se americký HDP zdvojnásobil, což znamená, že Američané vydělávají dvakrát více než v roce 2008. HDP Evropy naopak od roku 2008 stagnuje. To znamená, že Evropané jsou stále více zdaňováni a jsou stále více šikanováni různými zákazy – je jim zakazováno cestovat, stavět, podnikat, inovovat a zakládat rodiny, jak uznají za vhodné. Příjmy Evropanů stagnují.

Břidlicová revoluce způsobila to, že Amerika by nyní mohla být největším světovým producentem ropy a zemního plynu – pokud by ovšem prezident Joe Biden hned první den v úřadu nepodrazil domácí produkci energie nohy. Z jeho kroku měly prospěch země jako Rusko, Írán a Čína, které nyní mohou snáze prodávat své levné uhlí, což ve finále znamená ještě větší znečištění ovzduší.

Podle Gideona Rachmana, hlavního zahraničního komentátora deníku Financial Times, „ceny energií v Evropě mezitím prudce vzrostly.“

„Válka na Ukrajině a ztráta levného ruského zemního plynu způsobily, že evropský průmysl nyní typicky platí za energie třikrát až čtyřikrát více než jeho američtí konkurenti. Kapitáni evropského průmyslu sklíčeně přiznávají, že to způsobuje zavírání továren v Evropě.“

Prakticky řečeno, velká část evropské populace byla již dotlačena do nerůstu (nulového hospodářského růstu), který je svatým grálem ochránců životního prostředí. Nerůst je jinými slovy zbídačení lidí. Giorgos Kallis, prominentní postava environmentální ekonomie, nedávno prosazoval nutnost přijmout paradigma nerůstu místo konvenčního modelu založeného na HDP. Tvrdí, že ekonomiky mohou a musí prosperovat a zároveň snižovat nerovnosti a zvyšovat celkový blahobyt.

Scénáře

V úvahu připadají tři možné scénáře.

V prvním scénáři EU setrvá ve své německé ekologické utopii, což celou Evropu uvrhne ještě hlouběji do recese, ve které se již Německo potácí. V kontextu své současné ekonomické stagnace si Evropa nemůže dovolit přesměrovat 10 % svého HDP ročně do předražených, nespolehlivých a občasných zdrojů energie. Lidové rebelie budou narůstat, a současné rebelie evropských farmářů proti nim budou vypadat jako čajové dýchánky. Mělo by být zřejmé, že naše demokracie neustojí zbídačení záměrně organizované „elitami“, které zešílely ve snaze prosadit nedostatečně podloženou zelenou ideologii.

Ve druhém scénáři EU Green Deal („Zelenou dohodu pro Evropu„) nezruší, ale harmonogram jejího nastolení bude jednoduše pozměněn (čti: odložen). Tento scénář by odsoudil Evropu k tomu, co ekonomové Lawrence Summers a Henri Lepage nazvali „sekulární stagnací„, což je stav, kdy v tržní ekonomice dochází k zanedbatelnému nebo žádnému hospodářskému růstu – tak jako v Japonsku.

Podle třetího scénáře v červnových evropských volbách zvítězí nová většina – koneckonců, jaký smysl mají demokratické volby, když neumožní změnu kurzu? — a ta by dekonstruovala (čti: zrušila) všechny právní předpisy v Evropské zelené dohodě (Green Dealu), která se v současném globálním kontextu stala irelevantní a ekonomicky – pro ty nejchudší z nás – přímo destruktivní.

Pokud máme věřit projekcím IPCC, tak ke globálnímu oteplování může docela dobře dojít, ale my se mu přizpůsobíme prostřednictvím inovací. Všechny investice – které Evropa vynakládá na šílenou ‚energetickou tranzici‘, která selhává a zaručeně skončí fiaskem – jsou jen vyhazováním peněz, které nám pak budou chybět na potřebné inovace. A co bude Evropa dělat, až tyto scestné ideologie nevratně zničí její ekonomiku?

Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich.