Lucie Sulovská ukazuje praktickou nemožnost deportovat odsouzené cizince jako příklad postupujícího rozchodu demokracie coby vůle lidu s liberální demokracií a soudním aktivismem.Lucii Sulovskou Dippenaar tu nesdílím poprvé. Častěji se věnuje tématům kulturním nebo geopolitickým – např. demografii, mateřství, rodině, křesťanství apod. Nedávno se ale zabývala soudním aktivismem v souvislosti s uznávání stejnopohlavních manželství napříč EU a všimla si, že expandující vliv soudců zasahujících do politické sféry vlivu je výrazně vidět také v oblasti migrace. Z jejího článku vybírám několik pasáží (v kurzívě), ale doporučuji si ho přečíst celý.
Výsledkem soudních řízení jsou totiž často případy, kdy nelze odsouzeného migranta deportovat do země původu, protože “nemluví jazykem státu, jehož občanství přitom má, případně by mu v zemi původu hrozilo “nelidské zacházení”, protože je např. terorista, nebyl by tam adekvátně léčen” apod.
“Deportace odsouzených zločinců je přitom bod, na němž se v jakékoliv evropské zemi shodne drtivá většina voličů, pravděpodobně i těch migračního původu. Nikdo nechce, aby jeho děti ohrožovali prodejci drog, sexuální násilníci nebo ozbrojené gangy.”
“Ve světě, kde nelze deportovat ani odsouzené zločince, jichž se jejich země původu je ochotná ujmout, je samozřejmě zcela nereálné, že by mohl fungovat jakýkoliv pružný systém deportací nelegálních migrantů ve větším množství, přestože kdekoliv na světě je naprosto běžné deportovat až stovky tisíc osob v průběhu několika týdnů. (…) Zvládnou to i chudé či dokonce přímo dysfunkční státy. Evropa nikoliv. Kdo jednou přijede do Evropy, s tím se tu budeme potýkat už navždy, byť by veškerým jeho přínosem zdejší společnosti mělo být páchání trestné činnosti na úkor Evropanů. Proč?”
Evropský soud pro lidská práva a kdo v něm rozhoduje
Garrett Petersen aka Dr. Dad, PhD vytvořil krátký a laikům srozumitelný souhrn o roli Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku a o tom, co vše je třeba z právního hlediska udělat, aby např. Italové mohli deportovat syrské teroristy zpět do Sýrie.
“Hlavní překážkou je Evropská úmluva o lidských právech (EÚLP), přijatá v roce 1950 jako reakce na nacistické zločiny. Článek 3 zakazuje mučení. Člověk by si řekl, že takové mučení znamená například waterboarding za účelem vynucení informací. Jenže plíživě extenzivní judikatura toto ustanovení rozšířila mnohem dál.”
V roce 1978 však jeden rozsudek ESLP rozšířil pojem „nehumánního zacházení“ i na jednání, které může způsobovat utrpení. Tehdy se moc soudců nepozorovaně rozšířila. Později soud de facto stanovil, že “státy odpovídají za to, co se deportované osobě stane po deportaci. A během následujících desítek let se tento princip rozšířil z případů trestu smrti i na běžné deportace.”
Život ve třetím světě je tvrdý a kohokoli tam z Evropy pošlou, bude čelit extrémně špatným podmínkám. Deportovat tam jakoukoli osobu — ať už jde o teroristu nebo násilníka — tedy znamená “vystavit ho nehumánnímu zacházení. Proto to není možné. A toto je ustálený právní výklad ve všech 46 státech podepsaných pod EÚLP.”
“V roce 2012 ESLP rozhodl, že pokud zachytíte loď migrantů v mezinárodních vodách, spadají osoby na její palubě pod vaši jurisdikci. Platí pro ně tedy stejná pravidla jako na vašem území. Není je tedy možné poslat zpět, i když je zachytíte cestou.”
Jak tedy může vláda bránící se masové migraci a usilující o deportace odsouzených cizinců uspět, když ji svazuje judikatura ESLP? Jednou možností je vypovězení EÚLP (s šestiměsíční výpovědní lhůtou), které bude znamenat ukončení stavu, že země podléhá rozsudkům ESLP. Druhou možností je pokusit se změnit ESLP zevnitř, tedy změnit samotný text úmluvy. K tomu je ovšem třeba jednomyslného souhlasu všech 46 států.
A není to ani pouhý text úmluvy, který znemožňuje deportace. Je to také “judikatura aktivistických soudců, kteří v průběhu desetiletí rozšířili výklad článku 3 mnohem dál, než si státy při podpisu představovaly.”
“Potřebujete dostat k ESLP soudce, kteří by prosazovali užší, původní výklad článku 3. Jak? Soud ESLP má 46 soudců, kteří se v jednotlivých případech střídají. Každému případu předsedá 17 soudců.” Soudce vybírá Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) ze seznamů tří kandidátů předložených jednotlivými vládami. PACE si může jednoho vybrat, anebo odmítnout všechny tři. “Polsko se opakovaně pokoušelo navrhovat kandidáty vykládající článek 3 restriktivněji, ale PACE je opakovaně odmítla.”
Abyste získali většinu soudců ESLP, potřebujete nejprve většinu v PACE. Tam hlasuje 306 hlasujících členů, kteří pocházejí z parlamentů členských států (a velké země zde mají více zástupců). Potřebujete tedy, aby většinu parlamentů členských zemí ovládly protimigrační strany.
To zdaleka není všechno. Následně potřebujete, aby alespoň 23 zemí nominovalo takto orientované soudce (všechny tři z každé země). “Poté budou muset tito soudci rozhodovat v deportačních kauzách tak, aby postupně zvrátili několik desetiletí judikatury a vrátili článek 3 k užší interpretaci. Teprve potom bude možné deportovat odsouzené teroristy a další zločince do jejich domovských zemí.”
Český zástupce v ESLP
Českou zástupkyní v ESLP je Kateřina Šimáčková, svého času nejprogresivnější soudkyně Ústavního soudu. PACE si ji vybralo ze tří kandidátů, které schválila v červnu 2021 první Babišova vláda na základě výběru devítičlenné komise s předsedkyní Marií Benešovou, ministryní spravedlnosti. Spolu s ní vybrala Pavla Simona a Tomáše Langáška. Se schválením této trojice vláda otálela asi půl roku, ale podle úředníků ministerstva by zásah do již provedeného výběru mohl prý mít pro ČR mezinárodně nepříznivé důsledky. Berme to jako jednu z mnoha ilustrací vlivu deep state, kterému často podléhali a stále podléhají i současní zákonodárci nebo ministři.