Nedemokratická demokracie (5)

Dříve než se pustím do náčrtu nějakých možných východisek z toho, co jsem kritizoval v předchozích čtyřech dílech, podívejme se nejprve na několik tabulek získaných z průzkumu veřejného mínění provedeného v březnu 2020 organizací GLOBSEC (zkrácený přehled najdete v tomto článku), který se ve státech bývalého socialistického bloku (a pro srovnání také v Rakousku) dotazoval respondentů na řadu otázek. Některé z nich se k námětu této série článků dobře hodí.

(Hned v úvodu je nutno poznamenat, že Rakousko je od konce války vojensky neutrální stát a vládla v něm téměř nepřetržitě koalice Sociální demokracie a Lidovců. Určitě by bylo lepší, pokud by průzkum měl data ještě z jiného státu bývalého Západu.)

Z tabulky plyne dosti závažný poznatek, že pro téměř třetinu občanů postkomunistických států (ø 29 % mimo Rakouska) se jeví nejlepší vláda pevné ruky nějakého diktátora. V průměru 56 % pokládá za nejlepší liberální demokracii, jak stálo v odpovědi. Ale osobně mám velmi nedobrý pocit, když k té demokracii musí být přidáno nějaké adjektivum, v našem případě „liberální“. Dost těžko si totiž umím představit demokracii neliberalní. A navíc, jak jsme si řekli v prvním dílu, termín „liberální“ byl v čase velmi významně proměněn, takže ani není patrné, který z těch dvou liberalismů to má vlastně značit. Nadto si z nepříliš dávné zkušenosti pamatujeme, že taková „lidová demokracie“ také nebyla ani příliš lidová ani příliš demokratická.

Povšimněte si dobře formulace odpovědi: „silný lídr, který se nemusí zatěžovat volbami a parlamentem“ — tedy diktátor!!! Což o to, názor, že nejlepším způsobem vládnutí je osvícený diktátor, není až tak daleko od pravdy a je vcelku i objektivní. Drobná nesnáz nám nastává v okamžiku, kdy diktátor osvícený nebude, že… A jak poznáme, že bude osvícený a jak se ho v opačném případě zbavíme? A druhá varující informace z této otázky spočívá v tom, že mnozí lidé pokládají za nutné, aby byli ovládání; cítí potřebu, aby jim někdo vládl. Jakoby se obávali vlastní odpovědnosti za své životy. Možná to až nápadně připomíná nejistotu propuštěného vězně; najednou mu nikdo neporoučí a on je bezradný… Rozumím tomu, že některé otázky, které se týkají věcí společných, bude muset řešit nějaký společný orgán, jenže bohužel moc, která je tomu orgánu svěřena, má vždy tendenci růst. Riziko nekontrolovatelné moci diktátora je příliš vysoké.

Jen poznámkou na okraji budiž, že v Česku se příznivci hnutí ANO 2011 patrně rekrutují z této skupiny. Vidíme dobře, že Andrej Babiš má k parlamentu spíše negativní vztah, jen nerad se účastní interpelací a pokládá je za plácání a zdržují jej od řízení státu jako (vlastní) firmy. Ještě si povšimněme Bulharska, kde dokonce převažuje část společnosti nakloněná vůdcovskému principu (ovšem naturel Balkánců je jiný, než střední Evropy). A citelný akcent na silného vůdce má i Slovensko. Na druhou stranu, povšimněte si pozice Polska a zejména Maďarska, které EU tak ostře kritizuje… K téhle otázce se ale ještě vrátím v jednom z možných návrhů řešení, protože nemusí jít o vyloženého diktátora, odpovědi by totiž vcelku vyhověl i absolutistický monarcha.

Na to nám hned navazuje anketní otázka:

U Rakouska nás relativně vysoká spokojenost s demokracií nemůže příliš překvapit. V blízké historii se po rozpadu mocnářství (když nebudeme počítat víceméně epizodní situaci po anšlusu) s ničím jiným nesetkali. Pravdou je, že po rozpadu Rakousko-Uherska se jednalo o relativně chudý agrární stát, který navíc zdědil po monarchii obrovské válečné dluhy a víceméně přišel (s osamostatněním Československa) o průmyslové srdce, se čímž se jen pomalu vyrovnával. Patrně zde hraje roli těch 40 let, které jsme my promarnili budováním reálného socialismu.

Vidíme to zřetelně ve všech postkomunistických státech, kde důvěra v demokracii nepřekračuje u žádného 50 %. Obzvláště varující je to v okamžiku, kdy si uvědomíme souvislost s předchozím dotazem: že sice v průměru 56 % pokládá demokracii za lepší formu, než diktaturu, ale s její aplikací je nespokojeno v průměru 63 %. To nám jasně říká, že se statem quo je vlastně nespokojena drtivá část společnosti. Jinými slovy: demokracie je sice lepší, ale nefunguje řádně, což je přesně důvod, který mě vedl k této sérii úvah.

Třetí tabulka je poněkud složitější a souhrnný výsledek se pohybuje na škále -100 (absolutní nespokojenost) až +100 (absolutní spokojenost).

Dílčí otázky zahnuté v indexu jsou kupříkladu: v zemi má každý šanci na úspěch v životě, politický systém v (zemi) dobře zohledňuje potřeby lidí, obecně lze věřit většině lidí v mé zemi; máte důvěru v/ve: vládu, prezidenta, soudy a soudnictví, standardní mainstreamová média, politické strany, policii, ozbrojené síly; jste spokojeni s/se: svým životem, vaší finanční situací, vaším společenským postavením, jak funguje demokracie ve vaší zemi, obchodní/podnikatelskou svobodou pro lepší finanční situaci vás a vaší domácnosti, větší bezpečnost ve vaší zemi, zachování tradičních hodnot vaší země?

Spokojenost se systémy správy země se v jednotlivých regionech liší. Výsledky mají podobnou dynamiku, jako v předchozí části — Rakušané jsou opět nejvíce spokojeni s tím, jak systém v jejich zemi funguje a jsou od postkomunistických zemí vzdáleni řádově. Velmi nespokojeni jsou Bulhaři a v menší míře Rumuni.

Pouze v Rakousku, Estonsku a Česku existuje tendence být více spokojen se systémem správy, než nespokojen. Ve srovnání s mezinárodními indexy kvality demokracie můžeme pozorovat podobnosti — země s nejspokojenějšími respondenty také dosahují vyšších indexů kvality demokracie. Naopak, při porovnání výsledků indexu s podporou liberální demokracie nad autokratickými vůdci se zdá, že neexistuje žádná korelace. Poláci se například zdají být spíše nespokojeni se systémem správy věcí veřejných, ale zachovávají silnou podporu liberální demokracie.

Čtvrtá tabulka už je méně radostná a podává poměrně ošklivé vysvědčení.

Ukazuje nám míru skepticismu, rezignace a do jisté míry můžeme říct právě nefunkčnost demokracie. Ztělesněné snad nejlépe frází: „kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zrušili“. A patrně nejlepší odpověď na otázku, proč je zde setrvale sestupný trend ve voličské účasti. Kromě již zmíněného, že voleb je poměrně velmi mnoho, tak volič už nabyl zkušenosti, že pro politický systém je důležitý pouze v okamžiku, kdy upouští svůj volební lístek do urny a pak na něm další čtyři roky již příliš nezáleží. Pak už je pouze objektem vládnutí a nestačí si škrábat hlavu, komu že to tentokrát zase naletěl.

Mimochodem: nápad, aby volby byly povinné, rozhodně není lékem. Jistě, opticky či matematicky by se zvýšil mandát vítěze voleb, ale jestliže byl občan donucen volit nejmenší zlo, je vysoký předpoklad, že bude se svým hlasem hazardovat. Daleko lepší by byla úprava volebního zákona tak, aby volby s účastí pod předem stanovené procento byly neplatné, případně i zavedení bílého volebního lístku: „U voleb jsem byl, ale nic z toho, co mi nabízíte, nechci“.

A obdobně bych velice varoval před nápadem, aby volby byly digitalizovány a prováděly se online přes internet. Jakkoliv existují relativně bezpečné kryptovací protokoly, nebezpečí, že hlasující nesedí před obrazovkou sám a nevíme, koho má za zády, či od koho přijal nějaké finanční plnění pro hlas tomu či onomu subjektu, by mělo být velmi silným varováním. Prostě, ta nutnost dojít do volební místnosti a před alespoň nějakým dozorem provést volební akt, je nenahraditelná.

Jen ještě na okraj: povšimněte si v tabulce pozice Polska. A že Rakousko si od případné změny establishmentu velké změny neslibuje. Zda je to klad, či zápor je ovšem otázka.

Poslední tabulka nám ukazuje velice dobře, kde nás bota nejvíce tlačí. Zcela v souladu s tím, co jsem uváděl o dva nebo tři odstavce výše: volič projeví svoji vůli v několika minutách, jedenkrát za čtyři roky, pokud je vůbec schopen vybrat si pozitivně. Ovšem po celé to čtyřleté období jsou aktéři centrálně pojaté demokracie (úřadů, zákonodárců a vlády) dennodenně atakováni zájmovými skupinami (a vlivnými lobbisty), které formují výslednou politiku hlavně podle svých vlastních zájmů, zájmů finančních skupin, oligopolů a velkých korporací. (A to ani nemluvím o obrovské invazi evropského práva, které jsme nuceni v rámci harmonizace práva implementovat — v Bruselovicích mají lobbisté k dispozici celý obrovský dům.)

Jedním z markantů je tendence odstraňovat velkým hráčům z cesty nepříjemnou konkurenci malých a inovativních firem, které jsou dravější a mohly by ohrožovat jejich pozici. Smutným faktem je to, že takovým trendům jsou nakloněny hlavně levicové strany, pro které je výhodnější se s velkými hráči dohodnout na vstřícné politice, imunní však nejsou ani ty deklarující se vpravo, ale jinak stejně etatistické, jako levice. V tabulce si povšimněte, že tento problém se nevyhýbá ani Rakousku, dokonce je spolu se Slovenskem na špici zkoumaných států.

V příštím dílu se podíváme na možná východiska z dosud načrtnutých problémových oblastí.

• PeTaX