Navrácení španělského občanství vyhnaným muslimům

Vracíme se zde do roku 1492, kdy španělští katolíci porazili poslední muslimský stát v Granadě a začali vyhánět muslimy (a s nimi také 800 tisíc Židů) ze španělského území. Pan Sirasua v dopise pokračuje: „Nikdy neexistovala tak zuřivá perzekuce a zápal, s jakými se likvidovala náboženská komunita za starých španělských králů, vrcholící válkou u Alpojarres po Pragmatické sankci 1567.“ To bylo to druhé vyhnání muslimů, kteří při prvním vyhnání konvertovali na katolictví a ukázali se v očích Španělů nebýt katolíky upřímnými. Totéž se stalo pokřtěným Židům. Konečné vyhnání muslimů se datuje 1609.

A pan Sirasua uzavírá: „Coby následník výše zmíněných králů byste měl skvělou příležitost projevit muslimské komunitě svoji úctu a soulad s islámskými tézemi, omluvit se muslimské komunitě za ta mnohá zvěrstva a přičinit se o uznání španělského občanství potomkům Al Andalus, jako se to učinilo sefardské židovské komunitě“.

Zde bude na místě pár informací pro neznalce španělských dějin:

Al Andalus je arabské jméno pro celé Španělsko, nejen pro Andalusii, která byla poslední muslimskou državou po dlouhém znovoudobývání území ztracených v muslimské invazi v 8. století. Sefarad je hebrejské jméno pro Španělsko a sefardští Židé jsou španělského původu, z nichž někteří dodnes mluví – a každopádně zpívají – středověkým židovským dialektem španělštiny zvaným ladino. Pět staletí po vyhnání. A právě to přimělo za Druhé světové války neutrální Španěly, na oko se podbízející Hitlerovi, zachraňovat sefardské Židy před deportacemi v okupovaných zemích. Provádělo to statečně několik diplomatů (zda s Frankovým souhlasem nebo bez něj, se historici stále dohadují) v Řecku, Jugoslávii, Francii – a nejzázračněji v Budapešti, kde obchodní atašé Juan Carlos Sanz Briz vydal ve spolupráci s dnes známějším švédským diplomatem Raulem Wallenbergem přes 5 tisíc španělských dokumentů maďarským Židům, o nichž Eichmannovi drze tvrdil, že jsou španělského původu, i když většinou nebyli. Eichmann prý na to pokrčil rameny se slovy „to nevadí, beztak je jednou všechny dostaneme“.

Diplomaté to činili na základě zákona z roku 1924, který sefardské Židy uznal jako Španěle, s právem návratu, pokud prokáží znalost španělštiny a vyznají se ve španělské kultuře. Podobně španělští diplomaté zachraňovali sefardské Židy z arabských států před perzekucí v arabských zemích po šestidenní válce s Izraelem v roce 1967. Tento zákon byl aktualizován a upřesněn v roce 2012 a k získání španělského občanství jej od té doby využilo přibližně 10 tisíc, z celkového známého počtu asi 3 miliony hlásící se k sefardské větvi judaismu, s jejími specifickými tradicemi a liturgií. Většina jich žije v Izraeli, kam přišli jako uprchlíci ze severoafrických arabských zemí, ale také z Balkánu, kde si nejvíc uchovali mluvené ladino. Početné sefardské obce mají Francie, Británie, USA, Holandsko a Latinská Amerika.

Mezitím si snad španělský král a parlament trochu prolistují dějiny šíření islámu čili džihádu a panu Sirasuovi připomenou, že katolická „reconquista“ čili vyhnání muslimů sice určitě nebyla procházka růžovou zahradou, ale v kategorii „zuřivá perzekuce a zápal, s jakými se likvidovala náboženská komunita“ nesahá po kotníky metodám, jakými islám likvidoval, perzekvoval a zotročoval náboženské komunity všude, kam se přišel šířit ohněm a mečem. Včetně středověkého Španělska. Nové historické studie, které si přestaly romantizovat těch 7 staletí islámské okupace Španělska jako mírové soužití tří náboženství zvané „conviviencia“ a jdou po čistých pramenech, dávají realističtější obraz různých období poměrné tolerance střídané s krutostí, zotročováním a početnými masakry. (Viz třeba The History of Jihad from Muhammed to ISIS od Roberta Spencera nebo The Sword and the Scimitar od Raymonda Ibrahima). I Židé, o nichž se traduje, že požívali větší svobodu než křesťané, rádi zapomínají třeba na masakr čtyř tisíc v Granadě v jednom dni 30. prosince 1066. Podobně křesťané zapomínají, že Alhambru stavělo 10 000 křesťanských otroků. Po celou dobu okupace, i v těch mírumilovnějších dobách, platil zákon šaria podle něhož Židé i křesťané byli druhořadými občany s povinností daně zvané džizia a trestem smrti za kritiku islámu.

Ale kromě rozdílu početního (kam se hrabe 10 000 sefardských Židů), je zde hlavně rozdíl historický. Židé ve Španělsku žili od starého Říma, spolu s Kelty, jako římští občané. Po pádu římské říše začátkem 5. století Iberisjký poloostrov ovládli Vandalové (a podobné germánské kmeny jako Visigoti a Švábové), a spolu s místními Kelty přijali primitivní formu křesťanství. Z toho, že jméno Vandal a odvozená „vandalizace“ přešly do většiny evropských jazyků jako synonyma destrukce a řádění, můžeme usoudit, že život pod Vandaly asi taky nebyl růžová zahrada. No a do toho vtrhli s vervou začátkem 8. století severoafričtí muslimové, možná i zpočátku vítaní jako osvoboditelé od Vandalů, a pojmenovali si svou novou državu Al-Andalus, znamenající „Vandalsko“.

Takže práva na občanství se liší tímto: Židé byli ze Španělska vyhnáni jako původní domorodci, muslimové jako okupanti. Pojem „chucpe“ sice vymysleli Židé, ale muslimové ji dnes vytříbili v rafinované umění.

Autor: Benjamin Kuras