Násilníky z Ukrajiny je třeba pojmenovat a ne tajit … jeden pravdivý příběh

Přepadení

Bylo krásné pozdní prosincové odpoledne, pomalu se smrákalo a zapadající slunce ozařovalo panorama Hradčan. Ten pohled byl tak kouzelný, jako z pohádky. Vracela jsem se tehdy ze srazu v naprosto skvělé náladě domů. Vystoupila jsem z tramvaje a všimla si, že za mnou jdou dva mladíci v mikinách s kapucemi na hlavě. Pokřikovali „daj děngy“. Trochu jsem zrychlila krok a doslova se začlenila do davu lidí vystupujících z metra, kteří pokračovali po žulových schodech k autobusovým zastávkám.

Mírně jsem se otočila a viděla, že jdou stále za mnou – vyholené hlavy a hrozně vyžilé obličeje. Snad jsem se ani neměla otáčet. V tom okamžiku jsem pocítila, že mě zezadu někdo chytil za obě nohy nad kotníky. Ztratila jsem rovnováhu. V jedné vteřině bylo po všem. Padala jsem ze schodů a v hlavě měla úplné prázdno. Nestihla jsem se ani vzepřít na ruce, pád na obličej byl tak prudký, že si z té chvíle nic nepamatuji. Upadla jsem tváří přímo na namrzlé schody posypané jemným pískem. Pak už následovala jen tma.

Kdo mi přivolal záchranku, se už nedozvím. Probrala jsem se až v sanitce, když mě přesouvali na pojízdné lehátko. Vůbec jsem netušila, kde jsem, dokud mi záchranář neřekl: „Upadla jste na schodech a jeden pán nám zavolal rychlou zdravotní pomoc.“ Ocitla jsem se na urgentním příjmu nemocnice na Bulovce. Když mě překládali z lehátka na rentgen, věděla jsem, že se děje něco zlého, ale paměť mi vůbec nesloužila. Měla jsem otřes mozku, mírné krvácení do mozku a z hlavy mi tekla krev. Milá lékařka na mě začala pomalu mluvit, ale vzpomenout si na cokoliv bylo nesmírně těžké.

V hlavě jsem měla úplné okno a jen zmatené záblesky. Vidím dav lidí proudící po schodech, jak se mezi nimi tlačím, a pak už jen pád, pád, pád… bolest a cizí hmat na nohou. A pak velké temno.

Po vyšetřeních mě převezli na sál. Sympatický lékař mi oznámil, že mi musí sešít rty, srovnat nos a vyčistit čelo a tváře plné písku. Horní ret jsem měla utržený, visel mi dolů. Vmáčkl se do něj písek z oněch schodů – pozůstatek posypu před ledovkou. V tu chvíli mě zamrazilo a poprosila jsem sestřičku, aby mi z kabelky podala zrcátko. Zděsila se. Vypadala jsem, jako bych měla masku ze živého masa – samá krev, čelo a pravá tvář sedřené doživa. Brrrr…

Při čištění ran jsem měla od bolesti obavy, že se snad počůrám. Ještě horší však bylo šití horního rtu. Dostala jsem 8 stehů bez anestezie, a to kvůli rozvíjejícímu se krvácení do mozku. Ale ustála jsem to a ani nedutala. Lékař i záchranář byli úžasní a celou dobu mě povzbuzovali. Potom jsem poprosila, zda by mohli zavolat mé dceři. Dorazila hned. Nedala na sobě nic znát, jen mě hladila a opakovala: „Mamko, to bude dobré…“ Lékaři jí sdělili, že musím přes noc zůstat v nemocnici, a tak odjela s nadějí, že si pro mě ráno přijede. Ještě štěstí, že mě neviděla před šitím. Čekalo mě totiž ještě rovnání nosu, což bylo rovněž nesmírně bolestivé.

V noci jsem neusnula ani na minutu. Sestřičky mi nosily pití s brčkem, protože žízeň byla obrovská. Stále se mi hlavou honilo, jak se to vlastně stalo. Zjistila jsem, že mi chybí dva zlaté prstýnky a náramek. To byla zřejmě jejich kořist. Do kabelky se nedostali, měla jsem ji naštěstí křížem přes rameno. Když mě později zpovídal lékař, ujistil mě, že se to tam stává téměř denně. Přepadávají ženy s jediným cílem – okrást je. Dobře všichni víme, kdo to je – Ukrajinci, kteří jsou zde pod ochranou?! Je mi z toho nanic. Člověk vidí tolik přepadení v televizi, a najednou je jednou z obětí sám.

Důležité bylo, že mi obličej dali jakžtakž dohromady – sice zjizvený, se zlomenými nosními kůstkami, sešitými rty a vyraženými zuby, ale držel pohromadě. Ráno po vizitě jsem prosila, aby mě pustili domů. Dcera už na mě čekala. Lékaři mě propustili s podmínkou, že mě dcera bude vozit na kontroly a že minimálně čtyři dny musím spát vsedě kvůli mírnému krvácení do mozku. Přistoupila jsem na to s radostí. Když jsem se podívala do zrcadla, říkala jsem si, že to snad ani není možné, ale v duchu jsem hluboce děkovala lékařům a sestřičkám. Patří jim velké díky.

Doma jsem si obličej zasypávala pudrem, aby se strupy rychleji hojily. Vypadala jsem sice jako z hororu, ale všechno jsem ustála. Během deseti dnů otoky i strupy vcelku zmizely. Člověk až žasne, jak se tělo dokáže hojit. Jenže pak přišlo na řadu řešení zubů a další rovnání nosu.

A co psychika? Policie se zachovala hrozně. Prý když si nic nepamatuji a nevím, kdo mi zavolal pomoc, nemůže to nikdo dosvědčit. Upadla jsem do bezvědomí, tak jak jsem mohla svědčit? Na můj dotaz, zda mohou zajistit záznamy z kamer, mi bylo sděleno, že kamery jsou namířené na autobusové zastávky, takže schody z výstupu z metra zabrané nejsou. A konečná.

Nikomu nepřeji zažít nic podobného. Několik dní jsem bolestí nemohla spát, a i když se rány hojily, ve snech jsem stále dokola cítila ty ruce na svých nohách a následný pád. Hodně mi pomáhalo, že jsem mohla být s vnoučaty, pohladilo mě to po duši, ale ten osudný okamžik mám v myšlenkách pořád.

Bohužel musím jen dodat, že Ukrajinců, kteří se vyhýbají válce a utíkají sem, je tu čím dál víc. Jsou nekultivovaní, nechtějí pracovat a kriminalita v hlavním městě roste, jenomže to se dnes nesmí nikde říkat nahlas. Vidíte ty gangy postávat na ulicích, jak vyhlížejí svou kořist. Pro naši krásnou Prahu je obrovský smutek, že se v ní dějí takové věci.

Autor: Hana Šorejsová

Když se z Prahy stává loviště a z obětí jen statistika

Když mi Hanka tenhle text poslala, běhal mi mráz po zádech a vařila se ve mně krev. Tohle totiž není scéna z drsného filmu. Tohle je realita dnešní Prahy, naší „bezpečné“ metropole, kde se starší žena vrací domů ze srazu a skončí s utrženým rtem, zlomeným nosem a krvácením do mozku na zledovatělých schodech u metra. Proč? Protože si dva vyžilí grázlové, kteří neumí ani pořádně česky, udělali z bezbranné ženské snadnou kořist.

Slova „daj děngy“ a následný zákeřný útok zezadu mluví za vše. Netřeba chodit kolem horké kaše. Všichni víme, odkud vítr fouká, ale běda tomu, kdo to pojmenuje nahlas! To je hned oheň na střeše, hned se mluví o předsudcích. Jenže Hanka si ty vyražené zuby a osm stehů bez anestezie nevymyslela. To je daň za naši slepou pohostinnost a absolutní ztrátu pudu sebezáchovy jako společnosti. Importovali jsme si sem lidi, kteří nerespektují vůbec nic, a naše úřady a policie nad tím jen bezmocně krčí rameny.

Přístup policie je mimochodem další facka do tváře. Kamery míří jinam, svědci nejsou, vy si nic nepamatujete, takže smůla, případ uzavřen. Hlavně že máme na každém rohu radary na rychlost, ale aby byly monitorované nebezpečné podchody a výstupy z metra, kde se tyhle existence srocují, to ne. Stát, který nedokáže ochránit vlastní mámy a babičky na ulici za bílého dne (nebo v podvečer, to je jedno), fatálně selhává.

Hance přeji strašně moc sil. Fyzické rány se za pár týdnů zatáhnou, ale to, co tenhle lidský odpad napáchal na její duši, se bude hojit roky. Ten strach, když se otočíte na ulici, ta bezmoc, to už jí nikdo neodpáře. Haní, drž se. Jsi neuvěřitelně statečná ženská a my ostatní bychom měli konečně otevřít oči, než na těch schodech skončí někdo další z nás!