22.12.2015
Redakce
0
Kategorie: Společnost

My, běženci – prohlášení českých krajanů

Sdílejte článek:

KAREL POKORNÝ 22|12|2015

My, pomalu vymírající osmašedesátníci, jsme svého času opustili Československo u příležitosti příjezdu sovětských tanků. Opustili jsme ho ilegálně – ať již využitím nakrátko otevřených hranic nebo podloudně vymámenou výjezdní doložkou třeba i do zemí tehdejšího socialistického tábora, který byl sice hrází míru, ale nějak to v té době na to nevypadalo.

[ad#clanek-respo]

Stejně jako uprchlíci současní jsme pak šli třeba i balkánskou cestou, což tehdy znamenalo Bulharsko, Jugoslávie, Itálie a pak už podle toho. Do zemí, které nám poskytly azyl, jsme vstupovali také často ilegálně a stejně jako dnešním běžencům se nám nechtělo začínat nový život třeba v Albánii, ale ani ta Jugoslávie nebo Itálie většinou nebyly našimi favority.

Tím ale se také podobnost s dnešní uprchlickou lavinou, bohužel nebo bohudík, pomalu vytrácí. Ti mazanější z nás sice také využili všech sociálních výhod, které ta která země poskytla, a ti nejmazanější je využívají dodnes. Ale většina z nás troubů nečekala na žádné integrační programy a koukala začít něco – byť by i z osobního hlediska podřadného – dělat, naučit se ve vlastní režii co nejrychleji jazyk země pobytu, začít pak dělat něco méně podřadného a tak stále dál.

Naše ženy mohly podávat ruku i cizím chlapům, nekoupaly se v hábitech jménem burka a šátky na hlavě nosily jen, když jim byla zima. Naše děti chodily do školy a když vyrostly, tak žádné nešlo bojovat se zbraní v ruce proti státu, který jim tu školní docházku umožnil. Někteří jsme byli katolíci, jiní třeba evangelíci, ale nikdy jsme kvůli tomu na sebe nevytahovali nože, a kdyby někdo hanobil bibli, tak bychom kvůli tomu určitě nezapálili svoji ubytovnu a už vůbec nikoho by nenapadlo vyžadovat, aby hostitelská země tuto knihu přijala místo své ústavy. Marxisté mezi námi se ve svém novém domově ani trochu nepokoušeli vyvolat proletářskou revoluci, to se spíše uklidili na nějakou tu univerzitu a tiše se radovali, že to, co tam vykládali svým pomateným studentům, nebude určitě nikdo realizovat.

V Německu jsme také založili Sokol, to byla kdysi – konformně s tehdejší politickou konstelací – silně nacionalistická antiněmecká organizace, my ji ovšem provozujeme s důrazem na to, že „kdysi byla“. Někteří jsme měli rádi Willyho Brandta, jiní zase Franz Josefa Strauße, ale když byla nakonec německá východní politika úspěšná, tak jsme byli rádi všichni a netušili, že na nás v budoucnosti čekají nejen exempláře typu Merkel, Gabriel nebo Seehofer, ale že i slovo teror, které jsme znali spíše jako občasný způsob nepříliš záviděníhodného manželského soužití, se začne v budoucnosti používat v jiném smyslu.

Dnes ta budoucnost nastala. Slovo teror je symbolem pro mnoho zmařených životů a uvedení političtí matadoři neustále omílají, že nemá žádnou souvislost se současnou afroazijskou invazí na Evropu se valící, čímž z nás dělají voly.

To samozřejmě není nic nového, paní Merkel na tom postavila celou svoji politickou kariéru, i tak by ale měla vysvětlit, proč u francouzských sousedů vzniká právě z nekontrolovaného přistěhovalectví neintegrovatelných subjektů nezastavitelný teror, zemi pomalu ale jistě rozleptávající, i když i to je vlastně jedno, pochopení problému – o řešení nemluvě – je viditelně nad její síly.

[ad#clanek-respo]

Jediné, co se jí poměrně daří, je, že svým diletantizmem žene milióny voličů do náručí extremistických partají, což ovšem nevěstí nic dobrého. Možná že by nebylo od věci, kdyby daňový poplatník zaplatil svým politickým elitám studijní pobyty v Austrálii, která přistěhovalecký problém řeší způsobem na evropské poměry poměrně neortodoxním, ale hlavu a patu mající. Obávám se ovšem, že jediné, co by si naši politici při svých schopnostech odtamtud odnesli, by byl úžeh, což by vedlo jen k dalšímu zatížení zdravotních pojišťoven.

To všechno je samozřejmě pláč nad rozlitým mlékem, teď už nezbývá než přijmout tu lavinu s otevřenou náručí – jsou přece Vánoce – a poprosit za odpuštění, že na to, abychom s nimi klečeli v mešitě, nám už vět- šinou neslouží kolena, a že z toho samého důvodu jim nemůžeme uvolnit místo a stát se sami opět běženci. Také proto, že už není kam běžet.

Karel Pokorný, starosta SKV Sokol München – zVěstník 3. prosinec 2015

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky