Míříme k policejnímu státu?

Ti, kteří nám postupně ukrajují naši svobodu a touží nás spoutat okovy svých zvrácených představ, se jen tak nezastaví. Státní regulace a intervence se na sebe postupně nabalují a salámová metoda se ukázala být velice účinnou – přechod k diktatuře probíhá tak pozvolna, že jej většina lidí ani nepostřehne a každý pokus posunout nás zase o něco dál je vlastně testem, kam až mohou dnešní totalitáři zajít: většinou vyjde, a když ne, jako např. u pokusu otevřít cestu regulaci internetu pomocí dohody ACTA, proti níž se zdvihl nebývalý odpor veřejnosti, vědí totalitáři, že v danou chvíli zašli příliš daleko. Ale jednou…

Žádná diktatura, ani ta přívětivě se usmívající, se neobejde bez důrazných prostředků fyzické síly, připravené kdykoliv zlomit jakýkoliv odpor, který už nejde potlačit pouze ideologickým působením nebo manipulací s informacemi. Ať už je touto silou policie, armáda nebo stranické ozbrojené jednotky, účel i metody jsou vždy stejné. Dalo by se říct, že jakmile stát začne ozbrojené síly používat k politickým účelům, ať už k získání moci nebo k potlačování opozice, dostáváme se do situace, kde už běžné, pokojné prostředky politického působení přestávají stačit.

Dostáváme se do takové situace? Hrozí nám bezprostředně, že naše země začne vykazovat charakteristiky policejního státu? Několik indicií tomu napovídá.

Prvním náznakem je svržení vlády Petra Nečase a uvolnění scény pro prezidentskou vládu řízenou formálně Jiřím Rusnokem, ale ve skutečnosti ovládanou Milošem Zemanem. Teatrální zatčení několika bývalých poslanců ODS a ředitelky úřadu vlády kvůli víceméně směšnému obvinění, které by předpokládalo kriminalizaci běžné politické praxe, velice nepříjemně připomíná policejní převrat. Policejní složky zafungovaly jako prostředek politického boje a sehrály nevídané divadlo pro veřejnost. Ozbrojenci v kuklách budili dojem, že šlo o zatčení samotných hlav rozvětvené korupční mafie. Za několik dní, když policejní akce splnila svůj účel, byli všichni opět propuštěni z vazby. Zatčení mohou vlastně mluvit o štěstí, že se vůbec z vazby dostali – mohli skončit jako David Rath, který se dočkal soudu až po roce stráveném v cele.

Je samozřejmě otázkou, zda se zatýkací divadlo skutečně odehrálo z vůle Miloše Zemana, který chtěl skoncovat z Nečasovou vládou a alespoň na rok ustanovit svou vlastní úřednickou vládu, ve skutečnosti však stranickou vládu nezvolené Strany práv občanů – Zemanovci. Možná byl účel i iniciátoři jiní a Zeman pouze chytil příležitost za pačesy a vytěžil z ní pro sebe maximum. Na principu věci to však nic nemění: zatčení exposlanců, jeho teatrálnost, míra mediální manipulace, i faktická nesmyslnost obvinění hraje do karet představě, že šlo o svého druhu politický převrat, jehož nástrojem se stala policie.

Dalším náznakem přerodu v policejní stát je pak násilné potlačování přirozeného občanského nesouhlasu. Lze tvrdit, že romská problematika již dávno přerostla státu přes hlavu – a je víceméně jedno, jestli se tak stalo pouze kvůli hlouposti a liknavosti odpovědných osob, nebo zda šlo o záměr. Lidé, kteří musejí čelit rasově orientované nenávisti ze strany Romů, a kteří navíc vidí, že stát naprosto selhává ve své primární funkci chránit jejich život a majetek, se snaží dát svou nespokojenost hlasitě najevo. Rychle pak od státu, za přispění médií, dostanou nálepku extrémistů a je s nimi nakládáno jako se zločinci. Protestovat proti romskému rasismu znamená riskovat ránu obuškem od policejních těžkooděnců nebo provokatérů nasazených přímo mezi demonstranty.

Za vrchol pak můžeme považovat demonstraci proti policejnímu násilí, která byla svolána do Českých Budějovic. Pokojná akce byla po několika minutách zastavena, samozřejmě nikým jiným než policií. Jestliže je to sama policie, kdo může svévolně rozhodovat o zastavení protestu proti jí samé, pak, míříme-li skutečně k policejnímu státu, přicházíme o zásadní možnost, jak mu čelit.

Nehraje roli, zda nespokojenosti obyvatel Duchcova, Janova, Teplic nebo Českých Budějovic využívají nebo zneužívají neonacisté. Ať si o nich myslíme cokoliv, v zemi, kde mohou volně působit rudí extrémisté, jsou demonstrace extrémistů dalších barev něčím naprosto legitimním. Policie smí reagovat pouze na konkrétní projevy násilí, nikoliv na slovní výlevy, jakkoliv mohou znít hrozivě nebo nebezpečně. V Janově, Duchcově nebo Budějovicích však policie potlačila protest, nikoliv násilí. Naopak – byla to právě policie, kdo násilí inicioval.

Nabízí se otázka, zda jde jen o hloupost policejních velitelů nebo ministerstva vnitra a tzv. odborníků na extrémismus a několik logických shod okolností, nebo zda je jejich jednání účelové. Co když si stát vědomě hýčká romskou kriminalitu a měří dvojím metrem proto, aby podpořil nespokojenost zoufalých občanů, a nakonec obhájil své zásahy proti “extrémistům”? Nebo prostě proto, že zoufalí lidé snadno upadnou do apatie – a pro diktátora není nic krásnějšího než apatický občan. A pokud by důsledkem přece jen nebyla apatie, není pro stát pohodlnější, když se frustrace občanů namíří na v podstatě zástupný problém, na pouhý viditelný důsledek, a nikoliv na příčinu – a co víc, díky kontextu lze nespokojenost občanů snadno zaškatulkovat do pojmu extrémismus a podle toho s ním také nakládat: potlačovat, nikoliv řešit.

Třetím náznakem, že policie se v naší zemi stává aktivní politickou silou, je kriminalizace vybraných politických odpůrců, zpravidla konkurentů z řad extrémních kolektivistů. Nejde samozřejmě o komunisty, kteří mají k současnému statu quo v zásadě příznivý vztah a dokáží jej velice dobře využívat. Za důvod ke kriminalizaci slouží inklinace k neonacismu či neofašismu, tedy k extrémistickým ideologiím, které sdílejí se stranami dnes zastoupenými v parlamentu nejhlubší filozofické a morální premisy. Stojí však mimo aktivní politický establishment a orientují se na témata, jimž se vláda a parlament vyhýbá, ale veřejnost je vnímá velice citlivě.

Kriminalizace radikálních politických uskupení se jeví jako snaha o odstranění konkurence, která by se mohla, ponechal-li by se jí prostor, brzy ukázat pro zavedené strany jako velmi nebezpečná. Míra populismu Dělnické strany se nijak neliší od populismu ODS nebo ČSSD, jejich náhled na ekonomická témata je víceméně srovnatelný. Korporativistické tendence tzv. pravicových extrémistů (ve skutečnosti to jsou levičáci jak řemen) nejsou v principu ničím, co by bylo v rozporu s ekonomickými doktrínami dnešní Evropy.

Snahu kriminalizovat názory, jakkoliv mylné nebo zlé, může stát směrovat naprosto nahodile, s cílem vyvolávat strach a nejistotu, a není nic zvláštního, když se terčem nestanou vůdčí představitelé tzv. extrémistických stran, nýbrž malé ryby. Budete-li mít něco společného s neonacisty, třeba jen podobné názory nebo víceméně volné kontakty, můžete pak být obžalováni a šikanováni státem i za něco tak nevinného, jako je zorganizování mikulášské besídky pro děti. Stačí podezření či udání, že tam kdosi zvedl pravici tak, že to vypadalo jako nacistický pozdrav, nebo že někdo složil dětskou stavebnici do tvaru nápadně připomínajícího hákový kříž. Ideozločin, dosud pojem známý pouze z románu George Orwella, se nyní stává pevnou a využívanou součástí právního řádu.

Stačí nahlédnout za hranice, konkrétně do Francie, abychom si mohli představit, co bude brzy běžnou praxí v zemích Evropské unie. Francouzská vláda využívá koncept ideozločinu již zcela nepokrytě a neomezuje jej pouze na neonacistické skupiny, nýbrž jej uplatňuje i vůči “povolenému” myšlenkovému směru, jímž je konzervatismus. Mnoho Francouzů věří, že uzákoněním homosexuálních sňatků byly narušeny tradiční rodinné hodnoty a stavět homosexuální vztah právně i eticky na úroveň rodiny je útokem na normalitu. Mnozí z nich vyšli do ulic. Nehraje zde roli, zda jsou jejich postoje správné či ne, ani zda stát má podporovat rodinu či homosexuální svazky, nebo zda má vůbec někoho podporovat. Ti lidé pouze vyjadřují svůj nesouhlas, což by mělo být jedno z jejich základních práv vůči vládě.

Francouzská vláda však právě toto zakazuje, a to nejen na ulicích, ale i například v elektronické komunikaci, a projevy tzv. “homofobních” názorů potírá a kriminalizuje – jako v případě starosty jednoho francouzského města, který v souladu se svým svědomím odmítl oddat dvojici gayů. Hrozí mu pokuta a až tři roky vězení. A aby toho nebylo málo, francouzská vláda připravuje zákon, který by poskytovatelům internetu nařizoval monitorovat komunikaci uživatelů a neprodleně hlásit jakýkoliv projev “nesnášenlivosti a netolerance”. Pro toho, kdo žil alespoň několik let na té méně veselé straně železné opony, nejde o nich nového. Pro Francouze půjde o zcela novou zkušenost. Zatímco komunistická diktatura však působila brutálně od samého začátku, nová kolektivistická totalita si počíná šikovněji: oklešťuje svobodu kousek po kousku, indoktrinuje, dezinformuje, balamutí, překrucuje – a jakýkoliv nesouhlas vytlačuje morálně i věcně na okraj, jako něco patologického, co si zaslouží nejtvrdší potrestání.

Pokusy postavit nesouhlas mimo zákon jsou součástí dnešního kolektivistického státu již velice dlouho. Jejich náznaky však byly spíše skryté, nedostaly se tak často na oči veřejnosti. Navíc se zde očividně rozlišuje povolený, oficiální nesouhlas, a nesouhlas netolerovaný, potlačovaný. Když začnou umělci protestovat proti jmenování Jiřího Balvína do funkce ministra kultury, média to vyzdvihují jako oporu demokracie, jako legitimní a chvályhodný nesouhlas. Ve chvíli, kdy zoufalí obyvatelé Duchcova nebo Janova protestují proti rasisticky orientovanému násilí ze strany Romů, a ve své bezradnosti začnou přinejmenším tiše souhlasit s neonacisty, protože nikde jinde už nevidí žádné zastání, média o celé věci referují bezmála jako o nebezpečném, živelném povstání extrémistů, které je s to rozložit demokratický řád České republiky. Do věci se vloží Bezpečnostní informační služba a vydá varovnou zprávu, že občané se přiklánějí na stranu neonacistů (všimněme si, státu nevadí, že jsou občané vystaveni násilí – vadí mu, že si dovolili se proti němu ozvat). Poté, co je veřejné mínění usměrněno, může nastoupit policie a demonstrace jednu po druhé rozhánět, třebaže neonacistů tam je ve srovnání s lidmi, kteří se nechtějí bát pouštět svoje děti ven na pískoviště, pouze hrstka.

Na to, že vyjádřit určité názory dnes znamená vystavit se reálnému nebezpečí trestního stíhání, jsme si vlastně již zvykli. Nepřipadá nám zvláštní nebo nepatřičné, že popírat holokaust je zakázáno – ačkoliv ve svobodné společnosti za to byl možný pouze jeden jediný trest: pětka z dějepisu. Nepřemýšlíme nad tím, jestli je svoboda projevu dělitelná nebo ne. Kdo tvrdí, že holokaust vůbec neproběhl, si zkrátka dnes zaslouží přísné a nelítostné potrestání.

A vůbec zde nejde o platnost dějinných faktů. Člověk má právo popírat i to, co je evidentní a dokázané, jinak řečeno, má právo stavět se proti realitě. Sice by tak jednat neměl, ale má právo na hloupost – a pak samozřejmě musí nést všechny následky, které mu realita přinese. Nesmí však být vystaven útokům ze strany těch, kteří si myslí něco jiného.

Stále častěji se ozývají hlasy označující popírání lidské viny za globální oteplování za zločin proti lidskosti – zatím tedy spíše v morální rovině. V současné politické realitě však neexistuje žádný princip, který by znemožnil postavit klimaskepticismus mimo zákon – stačí jen dostatečná politická vůle, účinná mediální masáž a pak už jen ochotný policejní aparát.

Ve Francii zašli ve snaze kriminalizovat nesouhlas o krok dále a zaměřili ji na odpůrce homosexuálního manželství. S posvěcením Evropské unie dojde tato praxe dříve či později i k nám. Popírači lidského efektu na změny klimatu jsou možná další na řadě. Nebo kdokoliv jiný. Fiskální konzervativci, libertariáni, objektivisté, voliči Svobodných, odpůrci islamizace Evropy, ti, kteří doma v knihovně nemají sebrané spisy Karla Marxe, nebo třeba ti, kteří na Schumanův den nevyvěsili z oken vlajku Evropské unie. Nezačneme-li jednat, dojde dříve nebo později na každého.

Jakmile stát trestá projev názorů, a je v zásadě jedno, jestli stíhá vydání knihy Mein Kampf, konzervativní postoj k institutu rodiny, nebo třeba povedený marihuanový žertík časopisu Reflex, nemůže si být jistý vůbec nikdo. Právě Francii bychom měli velmi pozorně sledovat. Podobně jako se kdysi dávno stala kolébkou státního teroru v době Francouzské revoluce, i nyní je v tomto oboru na špici. Dosud se státní teror zaměřoval pouze na ekonomiku, na smluvní svobodu – zakázal produkci určitých výrobků, třebaže na trhu žádaných, zakázal být příliš úspěšný, zakázal vybírat si svobodně zaměstnance nebo obchodní partnery. Pokud potíral politické postoje, zaměřoval se striktně na naprostý extrém – na své konkurenty z řad nacionálních socialistů a radikálních fašistů. Nyní začíná potírat a kriminalizovat politické názory vyjadřované významným podílem veřejnosti a ne pouze bandou hajlujících holohlavců. Začíná potírat a kriminalizovat názory vyjadřované pokojně, v souladu s demokratickými principy, mírumilovně – nikoliv jen názory směřující k násilí. Je to něco nového. A budoucnost tak vypadá mnohem hrozivěji.

Můžeme domýšlet, zda to, co dohromady dává mozaiku postupného, plíživého posunu k totalitnímu policejnímu státu, jsou pouze náhodné, od sebě oddělené jevy, nebo zda je spojuje vědomý plán, ale to bychom se pouštěli do nejistých vod konspiračních teorií. Evidentní je, že takový posun se děje a většina veřejnosti si ho ani není není vědoma – je tak pomalý, že jej nepozoruje. S každým dalším pokusem státu utáhnout otěže svobodě projevu, třebaže pod pláštíkem zdánlivě ušlechtilých záměrů, bude daleko obtížnější vrátit se zpět – funguje princip západky.

I v mantinelech toho, co nám současná míra nesvobody umožňuje, zbývá nám stále mnoho prostředků, jak nesouhlasit. Měli bychom je hojně využívat. Máme-li na své straně pravdu, je vlastně napůl vyhráno – nemusíme, na rozdíl od jiných, ztrácet čas a plýtvat silami na překrucování, balamucení, očerňování, a lhaní. Objektivní, nezměnitelná realita nám hraje do karet. Jakmile se však ocitneme ve státním zřízení, v němž je intelektuální nesouhlas zcela nemožný, stanou se legitimními i jiné, mnohem méně intelektuální, ale o to více fyzické prostředky nesouhlasu, se všemi důsledky, které z toho plynou pro celou společnost.

[ad#velkadolni]