23.9.2015
Redakce
0
Kategorie: Politika

Mechanismus moci

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ 23|09|2015

Politik, té dnešní koncepce, se ráno probudí, umyje si nohy a naladí piáno a zapřemýšlí, čím by mohl silněji ukázat svou lidovost a hlavně svou rozhodnost a moc. Nic mu nevadí, že to po něm voliči nechtěli, ani to nebylo programem jeho strany. Možná ráno uvidí na přechodu pro chodce člověka, který po něm nic nechtěl, ale posedne ho představa, že pro něj něco musí udělat (když má tu moc).

[ad#hornisiroka]

Řadu let píšu, že všichni naši představitelé (anebo vykonavatelé moci), jsou socialisté. Základním nástrojem všech socialistů je totiž najít nedůležitý psudoproblém, poukázat na něj a pak jej „srdnatě“ vyřešit nějakou direktivou, nebo nařízením. Jinými slovy: neexistující, nebo nedůležitý problém halasně medializovat a pak ukázat svůj rasantní postoj. Podotýkám: svůj osobní postoj, vůbec ne nějak politicky ukotvený a tudíž předvídatelný, ale nejčastěji úplně nedůležitý.

Všimněme si, jak urputně a zuřivě politici řeší totální zákaz kouření v restauracích. Přitom společenská poptávka vůbec taková není. Přesněji: dříve byl nastolen poměrně stabilní a spravedlivý systém, kdy si majitel provozovny určí, zda bude buď kuřácká, nebo nekuřácká (či kombinovaná). Tedy podnikatelé mají svobodu rozhodování, jakou provozovnu chtějí mít (provázenou ekonomickou úvahou, zda ten, nebo onen typ je pro ně výnosnější). Uživatelé služeb mají naprosto svobodnou volbu, zda půjdou do provozu s relativně čistým vzduchem, nebo naopak zvolí ten prostor, který je sice zakouřený, ale jim vyhovuje.

A politik se takto po ránu rozhodne, že tento stabilní stav, kdy jsou všechny zájmové skupiny poměrně dobře uspokojeny kompromisním řešením, rozvrátí pro blaho jen jedné, druhé, nebo třetí skupiny. Patrně mu impulsem mohlo být, že včera večer šel do nějaké hospody, která byla kuřácká a on nekouří, takže to pocítil jako omezení svého vysokoblahorodí.

Tedy pro účely svého momentálního pocitu poškodí, nebo omezí ty druhé dvě skupiny, a protože má moc to učinit, vynutí to jako zákonnou normu.

JOG568417_volby8

Problém však je v jeho chybném pochopení demokracie (a nakonec i svobodného trhu). Svobodný trh naprosto přesně vygeneruje přesně takový počet nekuřáckých a kuřáckých hospod, kolik je jich potřeba. Nějaký krátký čas se bude hledat rovnovážný stav, aby byli uspokojeni téměř všichni. Včetně toho, že někomu konvenuje restaurace nekuřácká se striptýzem, jinému striptýz bez ohledu na kouření, jinému striptýz vadí, ale preferuje na jídelníčku ryby.

To je právě ten mechanismus svobodné volby všech stran. Podnikatel si zvolí ten nejvýnosnější režim, který uspokojí jeho potenciální klientely a zajistí mu tak nejvyšší zisk. Zákazník může volit, zda půjde do toho, nebo onoho typu podniku.

Ale politik, nikým nežádán, nebo jen podléhající syndromu spasitelství rozhodne, že takovou variabilitu nesnese, a zákonem vynutí, že všichni budou užívat jen takovou službu, kterou preferuje on. Výsledkem je pak unifikace. Snížení variability, snížení počtu možností, a jak píše pan prof. Zelený, pokus vše systemizovat do excelovské tabulky.

Jenže lidé nežijí proto, aby se vešli do excelovských tabulek, ani proto, aby je někdo ve státním plánovacím úřadě mohl lépe počítat. Lidé mají nekonečné množství podob, nekonečné množství požadavků a přání a jejich variantních kombinací.

Ale politik se v prvé řadě potřebuje zalíbit voličům. Tedy vybere tu skupinu, která je pro něj nejslibnějším voličským elektorátem (aby se udržel u moci a byl znovu zvolen) a z té moci, kterou má, pošlape klidně práva všech ostatních skupin. Aplikuje (využije) tedy teror „většiny“, a omezí relativní menšinu jen za svým sobeckým zájmem. V našem případě tedy utrpí kuřáci (a je jich cca 1/3 obyvatel) tím, že budou kouřit někde na ulici, aby byli ostrakizováni a poníženi v očích jiné skupiny (i s dalšími dopady, které politik nevzal v úvahu). Omezí i svobodnou volbu podnikatelů, protože už nebudou mít dvě (tři, sto) možností, ale budou šlapat podle státního (politikova) plánu.

Tedy politik buď z jakéhosi umanutí, anebo z vrozené hlouposti, vynutí takové zákonné rámce, které nejvíce vyhovují jeho osobním zájmům a vůbec neberou v potaz to, že pro takovýto účel nebyl vůbec zvolen, postupuje proti zájmům menšin a vykonává moc.

To je ovšem v rozporu s demokracií, protože je to postup typicky tyranský, který nepřipouští jakoukoliv jinakost. Demokracie není totiž diktatura většiny, ale právě respekt k menšinám. A kdo svůj politický mandát vykonává jako diktátor, ukazuje, že je sociálním inženýrem, jehož jedinou metou je unifikovaný, stejný člověk. Záměnná, drobná a nedůležitá jednotka gigantického stroje, řízeného ústředním plánem.

Vlastně celý ten článek vůbec není o kouření, to je jen obraznost mechanismů, nebo dobře viditelný příklad. Je o zvůli politické moci a mechanismech její aplikace. Z posledních třeba problém EET. Aplikovaly jej jen významně socialistické státy (ano, Chorvatsko je velmi socialistické), nefunguje ten mechanismus, způsobí masivní redukci malých podnikatelů a nižší výběr daní, zvýší nezaměstnanost, ale přesto se jej vicepremiér snaží vynutit. (Ono je to vlastně s tím kouřením podobné. Nejvíce na EET vydělají korporace, jichž je pan Nebureš významným členem. Na lidech, jejich vůli, nebo na jejich názorech mu vůbec nezáleží. Je to stejné: plukovník vstane, svlíkne pyžamo, vyčistí si zuby, naladí piano (mimochodem: Pepa Nos).

Pan Nebureš je prototypem egoistického člověka, který politiku umí velmi efektivně používat pro své cíle, umí vyvolat v části veřejnosti pocit, že to, co dělá, je vysoce užitečné, ale dopad je takový, že jen manipuluje užitečné idioty pro své soukromé účely. Jako to vždy dělali všichni diktátoři, kterým jsou jiní lidé úplně u prdele.

[ad#velkadolni]

Není možné nadále akceptovat politiky, kteří nabyli pocitu, že jejich mandát je de facto bianco šekem a je legitimací k čemukoliv, co si v ranní kocovině umanou.

Klíčem samozřejmě je to, že politici musí být donuceni k odpovědnosti za své kroky (i svévole) a kupříkladu veřejný registr výdajů státu by byl mnohonásobně demokratičtější (ve smyslu kontroly politiků), než nějaké stupidní a kontraproduktivní EET.

A už Karel Čapek, před 90 lety psal velmi dobře, že politické strany jsou vlastně zločinecké, nátlakové organizace. A souhlasím s tím stále více.

ZDROJ: Petr Závladský

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky