Mám ji obrovskou

Proč v půjčovnách lyží pracují většinou mladí sympatičtí chlapci a ne poloslepé babičky? Kluci z půjčovny si mě pobaveně prohlíželi. Bylo to horší, než kdybych tančila polonahá u tyče. Mysliveckou podkolenku jsem natáhla na chodidlo. Padla jak ulitá. Jako Popelce. Hoši strnuli. Prodavač se mě opatrně zeptal, odkud jsem. „Z Československa, “ vypálila jsem. Česko neznají, Československo z doslechu. „U nás mají všechny ženy takhle velkou, to já mám ještě malou,“ lžu, jako když tiskne. Nejsem mladinká krásná modroočka, abych je zaujala, aspoň je trochu šokuju. Povedlo se.

„Československo?“ říká příchozí lyžařka. Přemýšlím, co by tak mohla o nás znát. „Pivo? Křišťál?“ ptám se. České úspěchy v letošní olympiádě nesledují, každá země si hlídá jenom favority své. „Český křišťál neznám, ale máte slavné nože. Tchýně je koupila v Praze u jednoho starého mostu, dodnes s nimi podřeže úplně všechno… ale Rumunsko má taky dobré nože, co?“ Nevím. To fakt nevím, a slyším to poprvé.

„Praha, už vím, u vás je přece hodně drahá voda,“ říká jiná starší žena. “Vnuk tam byl se třídou na tři dny a voda tam byla tak drahá, že museli prý celé tři dny pít jenom pivo, chudáci…” Vnuk si Prahu se spolužáky černobunďáky evidentně užil, méně už rodiče, když zpětně rekonstruovali jeho zážitky z náhodně nalezených fotek.

Tak zkouším fotbal. Ikona Pavel Nedvěd. Pavlík je Čech! Kluci z půjčovny se smějí – ne, Nedvěd je Ital, jako by se tu narodil. Pořád ho porovnávají se zesnulým papežem Janem Pavlem II. Polákem, ale taky byl „náš, italský“. Kdepak. Čím mohu ohromit malý debatní kroužek, aby aspoň na pár vteřin obdivoval moji zem?

Obě dámy koukají, jak se přezouvám. Říkám jim také svou bajku o krásných českých velkých ženách. S obrovskýma nohama. Starší lyžařka pozoruje, jak si natahuju druhou podkolenku. „Promiň, ale ty tu nohu máš opravdu velkou…,“ říká s respektem.

„Naši muži mají obvykle nohy až dvojnásobně větší než my,“ zalžu. Mladší lyžařka žertuje: „Víš, co se říká. Jak má muž velké chodidlo, tak má velké – přirození.“ Jsem už sice na odchodu, ale právě teď je pravá chvíle fabulovat a šířit slávu českých mužů… Teď nebo nikdy!

„Ano, jen to tak. Čeští muži mají skutečně nohy velké,” potvrdím a rozloučím se. “Opravdu…?! Hodně velké…?!” hlouček diskutujících dam obdivem zašumí. Tedy žádný Čapek, Kafka, křišťál ani fotbal. Zvítězila příroda…

Jenom teď nevím, jak se dají zmenšit roztažené boty. Asi nijak, viďte? Pošlu manžela do obchodu. Na dámském dostali mimořádně dvaačtyřicítky – krásné unisexové botasky. Akorát jsou černé, s lebkama…

[ad#clanek-respo]