Kulturní fronta v politice

K tomu poslednímu mám několik poznámek.

Ústava zní jasně a ačkoliv nevidím důvod otálení prezidenta s odvoláním ministra kultury Staňka dramatizovat (viz polemika Pavla Hasenkopfa s prof. Kyselou), nakonec by zřejmě měl být ministr Staněk odvolán. A to je ten problém: pod vlivem pokřiku umělců se nám hodně rozevřely nůžky mezi argumentací právní a argumentací věcnou. Což není nikdy dobré.

Z právního hlediska je to jasné, premiér může navrhnout odvolání ministra a nemusí to ani nijak zdůvodňovat. Jenomže tady to zdůvodněno je a to odůvodnění prezident Zeman naprosto oprávněně kritizuje.

Pokud současný ministr rozhrábl hospodaření Národní galerie a kvůli jakési malé domů odvolal jejího ředitele, proč by za to měl být sankcionován odvoláním z funkce, byť je takové odvolání právně v pořádku? Jakou to má logiku? A jaký signál to vysílá voličům? Vůbec se nedivím, že se do takového kroku prezidentovi – a nejspíš ani premiérovi – nechce. Navíc když má být ministr nahrazen nějakým regionálním politikem, který bude tímto postem odměněn asi za stranické zásluhy? To budou umělci s takovým ministrem spokojeni? Bude odpovídat jejich představám? Proč nebijí na poplach naopak teď?

Povšimněme si, že všechna zmiňovaná extempore umělecké fronty se vyznačují značnou nedomyšleností ohledně toho, co nastane potom. Pokud by v důsledku demonstrací padl premiér, kdo bude za současné konstelace politických sil vládnout? Pokud festival opustí sponzoři, kdo ho bude platit? A jestli má za zásah proti nehospodárnému nakládání s veřejnými prostředky odejít ministr, kdo přijde po něm? Proč by měli nejvyšší ústavní činitelé na takovou hloupě motivovanou rošádu přistupovat? A co si o tom mají myslet občané – daňoví poplatníci?

Umělci se samozřejmě mohou k dění v naší zemi vyjadřovat jako kdokoliv jiný. Ale neplatí ono pověstné “ševče, drž se svého kopyta” i pro ně?