Když zmizí svoboda projevu, tak zmizí i Amerika, jak ji známe

Zavedené zpravodajské korporace hlavního proudu samozřejmě neinformují o tom, že velká většina americké veřejnosti nyní považuje jejich zpravodajské výstupy za otevřenou propagandu. To ovšem neznamená, že to není pravda.

Podle průzkumu agentury Rasmussen Reports vnímá 59 % potenciálních voličů ve Spojených státech korporátní zpravodajská média jako „skutečného nepřítele obyčejných lidí“. Toto je většinový názor, zastávaný bez ohledu na rasu: „58 % bělochů, 51 % černochů a 68 % příslušníků ostatních menšin“ — ti všichni souhlasí s tím, že mainstreamová média se stala jejich „nepřítelem“.

Tato drtivá obžaloba masmédií souzní s podobným průzkumem Centra pro americká politická studia Harvardovy univerzity (Harvard Center for American Political Studies) a agentury The Harris Poll (dále průzkum Harvard-Harris), který ukázal, že Američané zastávají téměř diametrálně odlišné názory od těch, které nám zpravodajské korporace předkládají jako oficiální „pravdu“.

Nezávislý novinář Glenn Greenwald upozornil na propastný rozdíl mezi tím, jak realitu vnímá veřejnost a „narativy“ šířenými zpravodajskými médii. Greenwald analyzoval průzkum Harvard-Harris, a zdůraznil, že některé z nejdůležitějších problémů posledních několika let jsou chápány veřejností naprosto odlišně. Zatímco korporátní zprávy se od roku 2016 zaměřovaly na údajnou tajnou dohodu mezi Trumpem a Ruskem, většina Američanů nyní vidí tento příběh „jako hoax a podvod“.

Zatímco se masmédia schovávala za tvrzení zpravodajské komunity, že potenciálně usvědčující notebook Huntera Bidena (údajně obsahující důkazy o tom, jak rodina Bidenů kupčila s vlivem na nejvyšší úrovni vlády USA) je produktem „ruských dezinformací“ a následně potlačila tento výbušný příběh v posledních týdnech prezidentských voleb v roce 2020, většina Američanů v současnosti věří, že obsah notebooku je „pravý“. Jinými slovy, Američané správně usoudili, že novináři a špioni spáchali na voličích „podvod“ s cílem cenzurovat škodlivý příběh a „pomoci Bidenovi vyhrát„. Stále ale čekáme, že Deníky The New York Times a The Washington Post vrátí Pulitzerovy ceny, které obdržely za šíření zcela zdiskreditovaných „falešných zpráv“ („fake news„).

Podobně má většina Američanů podezření, že prezident Joe Biden zneužil pravomoci svých různých funkcí k vlastnímu obohacení a že se FBI úmyslně zdržela vyšetřování jakýchkoliv možných Bidenových zločinů. Drtivá většina Američanů není ve skutečnosti vůbec překvapená, když se dozví, že FBI byla přistižena při zneužívání svých vlastních pravomocí k ovlivnění voleb, a je pevně přesvědčena, že FBI potřebuje „rozsáhlou reformu“. Stejně tak má velká většina Američanů „vážné pochybnosti o Bidenově duševní způsobilosti vykonávat funkci prezidenta“ a má podezření, že zemi řídí „loutkovodiči“ stojící v zákulisí.

Jen málo – pokud vůbec nějaké – těchto průzkumů veřejného mínění bylo publikováno. Podle všeho se korporátní média autoritářsky vzdálila americkému lidu a nadále ignorují většinový názor veřejnosti a neúnavně obhajují názory, které Američané odmítají. Když novináři nepátrají po faktech a záměrně překrucují příběhy tak, aby přesně zapadaly do předpojatých světonázorů, tak jednají jako propagandisté.

Odborník na ústavní právo Jonathan Turley se nedávno zeptal: „Máme de facto státní média?“ V odpovědi na svou vlastní otázku poznamenal, že embargo na zprávy týkající se kongresového vyšetřování členů Bidenovy rodiny, kteří údajně obdrželi více než deset milionů dolarů v podezřelých platbách od zahraničních subjektů, „odpovídá minulým standardům používaným k odsuzování vzorů a praktik ruské propagandy„. Poté, co republikánští kongresmani vystopovali cestu finančních prostředků zaslaných devíti členům Bidenovy rodiny „od zkorumpovaných osobností z Rumunska, Číny a dalších zemí,“ Turley napsal: „americký časopis The New Republic vzápětí publikoval článek ‚Republikáni konečně přiznávají, že nemají proti Joe Bidenovi žádné usvědčující důkazy‘.“

Jonathan Turley tvrdě kritizoval praxi zpravodajských médií bezmyšlenkovitě publikovat příběhy ubližující bývalému prezidentovi Donaldu Trumpovi, a současně ignorovat příběhy, které by mohly poškodit prezidenta Bidena a dospěl k tomuto závěru:

„Při současném přístupu k žurnalistice dostane Pulitzerovu cenu spíše deník New York Times za příběh o tajné dohodě s Ruskem — která byla mezitím vyvrácena — než deník New York Post za ověřený příběh o notebooku Huntera Bidena.“

Američané nyní evidentně považují korporátní masmédia za součást větší politické mašinérie prosazující konkrétní názory. Tyto informační zdroje necítí žádnou etickou povinnost objektivně informovat o faktech a nezaujatě hledat pravdu. To, že si Američané nyní uvědomují, že zpravodajská média v jejich zemi plní podobnou roli, jakou plnil pro Komunistickou stranu Sovětského svazu deník Pravda, je významným odklonem od historického pojetí svobody projevu a tradiční popularity skeptického a oponujícího tisku.

Někteří činitelé jsou zřejmě odhodláni rozšířit vládní kontrolu nad tím, co lze říkat a o čem lze diskutovat on-line, místo toho, aby udělali krok zpět a zvážili důsledky, které bude mít tento závažný posun pro budoucí stabilitu Ameriky. Poté, co ministerstvo pro vnitřní bezpečnost USA (Department of Homeland Security, DHS), loni kvůli odporu veřejnosti ohledně obav z porušování prvního dodatku, zastavilo své úsilí o ustavení oficiální „Rady pro dezinformace„, jsme si kladli otázku, zda se objeví jiné vládní pokusy umlčet nebo utvářet on-line informace. Čekání na odpověď netrvalo dlouho.

Vláda zjevně vzala obavy veřejnosti z cenzury tak vážně, že v tichosti přešla debakl svých plánů na vytvoření „Rady pro dezinformace“ v rámci DHS a během měsíce přistoupila k vytvoření nového úřadu pro „dezinformace“ v podobě Centra zahraničních škodlivých vlivů (Foreign Malign Influence Center), které nyní působí v rámci úřadu ředitele tajných služeb USA (Office of the Director of National Intelligence, ODNI). Ačkoliv se zdánlivě zaměřuje na informační válku proti „cizím“ hrozbám, tak jedním z jejích hlavních cílů je monitorovat a kontrolovat „veřejné mínění a chování„.

Nezávislý novinář Matt Taibbi ve věci vzkříšeného vládního „ministerstva pravdy“ napsal:

„Je to základní rétorický trik cenzorů: vyvolat povyk ohledně cizí hrozby a použít ji jako beranidlo, aby se všichni od Kongresu po technologické společnosti podřídili zvýšené regulaci a dohledu. A pak pomalu přesunout své zaměření na domácí cíle.“

Pokud by se vám zjištění, že úřad ředitele tajných služeb přebral štafetový kolík vládní politiky potlačování svobody projevu tam, kde jej ministerstvo pro vnitřní bezpečnost upustilo, nezdálo dost otřesné, tak existuje dostatek důkazů naznačujících, že činitelé mají v úmyslu zajít v blízké budoucnosti mnohem dále. Demokratický senátor Michael Bennet již předložil návrh zákona, který by vytvořil Federální komisi pro digitální platformy (Federal Digital Platform Commission) s „oprávněním vyhlašovat pravidla, ukládat občanskoprávní tresty, pořádat slyšení, provádět vyšetřování a podporovat výzkum“.

Speciální komise, naplněná specialisty na „dezinformace“ zmocněnými vytvářet „vymahatelné kodexy chování“ pro on-line komunikaci – a štědře placenými Bidenovou administrativou z peněz daňových poplatníků – by také „určila „systémově důležité digitální platformy“ podléhající zvláštnímu dohledu a regulaci.“ Ve skutečnosti by malý počet nevolených komisařů měl de facto pravomoc monitorovat a hlídat on-line komunikaci. Pokud by se nějaká konkrétní webová stránka nebo platforma dostala do hledáčku této kabaly, tak by podléhala silnějšímu dohledu, regulaci a trestům.

Vyvine se tato nová komise do americké obdoby KGB, Stasi nebo Komunistické strany Číny? Bude mít toto nové monstrum pravomoci sledovat polovinu amerických občanů nesouhlasících se současnou vládní politikou, podporujících „špatné myšlení“ nebo chodících do kostela? Bude o tom, kteří Američané jsou „domácími teroristy“, rozhodovat malý tajnůstkářský orgán? Americký ministr spravedlnosti Merrick Garland šel po tradičních katolících navštěvujících tradiční latinskou mši, ale snad si nemyslíte, že nedůvěra vlády skončí u latiny? Když existují malé tajné komise rozhodující o tom, kteří Američané jsou „nepřítelem“, tak je jen otázka času, kdy jako „hrozbu“ označí někoho dalšího.

Není těžké vidět nebezpečí, která před námi leží. Nyní, když se vláda plně zapojila do zpravodajského a informačního průmyslu, je kriminalizace svobody projevu velmi reálnou hrozbou. Toto byla vždy hlavní výhrada proti mezinárodním institucím (jako je např. Světové ekonomické fórum, WEF) utrácejícím velké množství času, moci a peněz na propagaci myšlenek a názorů úzké kabaly globálních vůdců a zároveň projevujícím jen zanedbatelný respekt k osobním právům a svobodě miliard běžných občanů, o nichž tvrdí, že je zastupují.

Předseda WEF Klaus Schwab zašel tak daleko, že najal stovky tisíc „informačních válečníků„, jejichž posláním je „ovládat internet“, hlídat sociální sítě, odstraňovat nesouhlas a narušovat veřejný prostor „skrytým rozséváním podpory“ pro velký reset WEF. Zastánci svobody projevu se musí popasovat nejen s hanebnou Schwabovou on-line armádou, ale i s dopadem toho, že Elon Musk jmenoval novou výkonnou ředitelkou Twitteru Lindu Yaccarino – údajně „neoliberální wokeistku“ silně napojenou na WEF.

Když je mocným lidem svoboda projevu nepohodlná nebo se jim zrovna jen nehodí do krámu, tak ve většině zemí Západu je bohužel chráněna jen slabě. Na tom, že francouzské úřady nyní stíhají demonstranty za „naštvání“ prezidenta Emmanuela Macrona, není tedy nic překvapujícího. Ani informace, že byl v Německu jeden muž odsouzen ke třem letům vězení za „proruské“ politické projevy ohledně války na Ukrajině, není nijak zvlášť udivující. Tak šokující není už ani čtení zpráv, že britská ministryně pro technologie a vědu Michelle Donelan vyzývá k uvěznění vedoucích pracovníků sociálních médií, které necenzurují on-line projevy, které by vláda mohla subjektivně považovat za „škodlivé“. Smutné je, že i Irsko stále hledá nové způsoby, jak trestat občany za vyjádření určitých názorů a směřuje tak předvídatelně nejen ke kriminalizaci projevů, ale i „nenávistných“ myšlenek.

Z americké perspektivy se tyto zámořské zásahy proti svobodě projevu – zejména v blízkých spojeneckých zemích – zdály zlověstné, ale naprosto cizí. Nyní se však to, co jsme kdysi pozorovali zpovzdálí, dostalo také k nám; je to, jako by vzdálený komunistický nepřítel definitivně vtrhl na americké pláže a opanoval pobřeží.

Zdá se, že neuplyne den, aby se ve válce za svobodu projevu a svobodné myšlení neotevřela nějaká nová válečná fronta. Richard Stengel z Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) stále hlasitěji hovoří o tom, jak je důležité, aby novináři a think tanky vystupovali primárně jako „provokatéři“ a „propagandisté“, kteří „mají“ manipulovat americkou veřejnost a pomáhat utvářet to, jak vnímá světové události. Senátor Rand Paul konstatoval, že DHS cenzuruje sociální média a používá nejméně 12 samostatných programů ke „sledování toho, co Američané říkají on-line“.

V rámci svého úsilí umlčet nesouhlasné názory prosazuje Bidenova administrativa politiku, která by učinila nezákonným používání dat a datových souborů, které sice obsahují přesné informace, ale vedou k „diskriminačním výsledkům“ pro „chráněné třídy“. Jinými slovy, pokud jsou data vnímána jako „rasistická“, musí být vymazána. Přitom ministerstvo spravedlnosti ve stejné době obvinilo čtyři radikální černošské levičáky z toho, že nějakým způsobem využili své právo na svobodu slova k podpoře ruských „dezinformací“. Objektivní soubory dat lze tedy považovat za „diskriminační“ vůči menšinám, ale skutečná diskriminace svobody projevu menšin je v pořádku, pokud je jejich projev v rozporu s oficiální vládní politikou.

Mezitím bylo odhaleno, že americké ministerstvo pro vnitřní bezpečnost (DHS) zaplatilo desítky milionů dolarů „antiteroristickým“ programům třetích stran, které ne náhodou přirovnávají křesťany, republikány a filozofické konzervativce k německé nacistické straně (NSDAP). Podobně se kalifornský guvernér Gavin Newsom inspiroval v Sovětském svazu a zřídil „udavačskou linku“ povzbuzující sousedy k tomu, aby se vzájemně udávali za veřejné i soukromé projevy „nenávisti“.

Televizní společnost ABC News nedávno hrdě přiznala, že cenzurovala části rozhovorů Roberta F. Kennedyho Jr., protože některé jeho odpovědi obsahovaly „falešná tvrzení o vakcínách proti COVIDu-19“. Korporátní zpravodajská média v podstatě považovala Kennedyho názory za nehodné toho, aby byly vysílány, i když se tento kandidát uchází v primárkách o pozici nominanta Demokratické strany pro prezidentské volby v roce 2024 a je mezi kandidáty Demokratické strany na silném druhém místě za Joem Bidenem, s přibližně 20% podporou voličů.

Celkově vzato je jasné, že válka proti svobodě projevu do Ameriky nejenže dorazila, ale že již drtí Američany v nelítostné kampani „šoku a úžasu“. A proč ne? V soudním sporu, který v současnosti probíhá kvůli rozsáhlým cenzurním programům federální vlády, hájila Bidenova administrativa svou vlastní autoritu kontrolovat myšlenky Američanů jako instrumentální součást „vládní infrastruktury“. To, co si Američané myslí a čemu věří, je otevřeně označováno jako součást „kognitivní infrastruktury“ země – jako by filmová série Matrix jednoduše odrážela skutečný život.

Americké zpravodajské korporace hlavního proudu jsou dnes již považovány za továrny vyrábějící politickou propagandu. To je neuvěřitelně drtivá obžaloba kdysi vitálního a svobodného amerického tisku. To je však bohužel pouze první laťka, která ve válce proti svobodě projevu padla. Mnoho Američanů čínského původu, kteří prožili kulturní revoluci, se dnes rozhlíží po USA a všude vidí podobnosti. Během čínské totalitní „vlády teroru“ bylo sledováno vše, co člověk dělal, včetně toho, co blábolil ze spaní.

Amerika je nyní sužována smradem z oficiálních „udavačských linek“, cenzury určitých prezidentských kandidátů, rozšířeného online sledování, vzkříšené „Rady pro dezinformace“, a ze stále častějšího trestního stíhání Američanů uplatňujících svou svobodu projevu. Otázka, zda to, co si myslíme nebo říkáme ve spánku, bude jednoho dne použito proti nám, dnes aktuální zatím není. Je ale otázka, jak brzy to aktuální bude, pokud tento trend nezastavíme. Koneckonců, s chytrými telefony, chytrými televizory, „chytrými“ spotřebiči, dveřními zvonky s kamerami a vzestupem umělé inteligence nás neustále někdo někde odposlouchává.