Když se z výjimky stane pravidlo

D. D. KRAJČA

Jen málokdy mám potřebu veřejně říct, že bych mohl bez výhrad podepsat slova jiného politika. Tentokrát to udělám. Václav Klaus ve svém vyjádření použil slova, která mnohé pobouřila, jiným připadala přehnaná a další je bez dlouhého přemýšlení smetli ze stolu jen proto, že je vyslovil právě on. Já jsem však tentokrát odložil stranou jméno řečníka a soustředil se na obsah. A čím déle jsem nad jeho slovy přemýšlel, tím více jsem docházel k závěru, že bychom je neměli odmávnout jako další výstřelek bývalého prezidenta. Ne proto, že bych chtěl komukoliv přikyvovat, ale proto, že podobné okamžiky často rozhodují o tom, jak bude stát fungovat za pět nebo deset let.

Přiznávám se, že samotný summit NATO mě nechává téměř chladným. Politici se sjedou, pronesou několik vzletných projevů o jednotě, bezpečnosti, společných hodnotách a odhodlání čelit Rusku, pořídí společnou fotografii, potřesou si rukama a svět dostane další dávku politického marketingu převlečeného za dějinný okamžik. Za několik dní si většina lidí nebude schopna vybavit ani polovinu závěrů, které byly s vážnou tváří přijaty. Neříkám to proto, že bych zlehčoval bezpečnostní otázky. Říkám to proto, že skutečný příběh podle mého názoru neleží v Haagu ani v sídle NATO. Odehrává se mnohem blíž. Odehrává se tady doma.

Právě proto mě daleko více než samotná cesta prezidenta zajímá způsob, jakým se celá věc odehrála. Prezident podá kompetenční žalobu, Ústavní soud v mimořádně krátké době vydá předběžné opatření a vláda jej respektuje.

Nehodnotím, zda to bylo správně nebo špatně po právní stránce. Nejsem ústavní právník. Jsem občan této země a jako občan si pokládám otázku, zda jsme právě nebyli svědky vzniku precedentu, který může jednou změnit způsob fungování českého ústavního systému. Historie totiž většinou nezačíná okamžikem, kdy někdo slavnostně oznámí, že právě mění stát. Historie vzniká pomalu. Jedním rozhodnutím, druhým rozhodnutím, třetím rozhodnutím. Každé z nich se ve své době zdá logické, rozumné a výjimečné. Až jednou zjistíme, že z výjimky se stalo pravidlo.

Možná právě proto mě napadá otázka, která podle všeho některé lidi dráždí už jen tím, že je vůbec vyslovena.

Současný prezident má před sebou ještě přibližně dva roky svého mandátu. Pokud mu voliči dají důvěru podruhé, může následovat dalších pět let. Dohromady téměř desetiletí. To už není krátká politická epizoda. To je období, během kterého se mění vedení institucí, vytváří se nová správní praxe, jmenují se lidé do významných funkcí a postupně se mění způsob, jakým stát vykládá vlastní pravidla. Právě proto nepovažuji za rozumné odbýt každou podobnou debatu mávnutím ruky se slovy, že se vlastně nic neděje. Dějiny přece nevznikají jedním dramatickým okamžikem. Dějiny vznikají trpělivostí.

A teď si dovolím přemýšlet nahlas. Opravdu jen přemýšlet. Současný prezident jmenoval třináct z patnácti soudců Ústavního soudu. To není můj názor ani politická interpretace. To je veřejně známý fakt. Stejně tak je faktem, že právě třináct soudců hlasovalo pro přijetí kompetenční žaloby. Znamená to, že mezi těmito dvěma skutečnostmi existuje souvislost? Nevím. A nikdy jsem nic takového netvrdil. Jen odmítám přijmout představu, že občan už nesmí ani přemýšlet. Že pouhé položení otázky představuje téměř útok na demokracii. Naopak. Demokracie přece stojí na tom, že se lidé ptají, přemýšlejí a nebojí se hledat souvislosti. Odpověď může být klidně taková, že žádná souvislost neexistuje. Ale zakazovat samotnou otázku? To už mi připadá mnohem nebezpečnější než otázka samotná.

Zvláštní je i něco jiného. Když byl prezidentem Miloš Zeman, někteří komentátoři dokázali celé týdny diskutovat o každém jeho kroku a hledali v něm možné ohrožení demokracie. Dnes se odehrávají události, které podle mého názoru stojí minimálně za stejnou pozornost, a najednou je ticho. Najednou je všechno v pořádku. Najednou není důležité, co se děje, ale kdo to dělá. A právě tomu se říká dvojí metr. Demokracie však nemůže fungovat podle toho, zda se nám konkrétní prezident líbí nebo nelíbí. Pravidla buď platí pro všechny, nebo neplatí pro nikoho.

Největší omyl politiků všech dob spočívá v přesvědčení, že moc, kterou dnes rozšíří ve prospěch svého spojence, zůstane navždy v rukou jejich tábora. Historie se jim za tuto představu pokaždé vysměje. Jednou totiž přijde někdo jiný. Bude mít jiné názory, jiné priority a možná i úplně jiný pohled na svět. A využije přesně ty nástroje, které jsme dnes bez většího přemýšlení přijali jako normální. Pravidla se nepíší pro dnešního prezidenta. Pravidla se píší pro všechny prezidenty, kteří přijdou po něm.

Proto se dnes nepřu o Petra Pavla. Nepřu se ani o Václava Klause. Přu se o něco mnohem důležitějšího. O to, zda chceme, aby se pravomoci jednotlivých ústavních institucí měnily postupně prostřednictvím precedentů, nebo zda budeme trvat na tom, že každé podobné posunutí hranic musí být předmětem poctivé veřejné debaty. Protože jestli existuje něco, co mě na celé věci skutečně znepokojuje, není to cesta na summit NATO. Je to možnost, že jsme si zvykli přijímat mimořádné věci jako něco úplně běžného.

Možná se mýlím. Opravdu bych si přál, aby tomu tak bylo. Jenže stejně tak může být jednou pravda i opak. A právě proto považuji za povinnost každého občana podobné otázky pokládat. Ne proto, aby někoho odsoudil. Ne proto, aby šířil nedůvěru. Ale proto, že svoboda nezačíná odpověďmi. Svoboda začíná právem ptát se.

A jestli měl Václav Klaus v něčem pravdu, pak právě v tom, že o budoucnosti parlamentní demokracie se nerozhoduje jedním velkým dramatickým střetem. Rozhoduje se nenápadně, krok za krokem. Každým precedentem, který bez přemýšlení přijmeme. Každou výjimkou, kterou si omluvíme tím, že je přece výjimečná. A každým mlčením, které si zdůvodníme tím, že tentokrát se to přece ještě dá pochopit.

Právě proto si myslím, že nejdůležitější otázka posledních dnů nezní, kdo odletěl na summit NATO. Tou skutečně důležitou otázkou je, kam se vydává Česká republika. A odpověď na ni bude mnohem důležitější než jakákoliv společná fotografie státníků před vlajkami Aliance.

Daniel Danndys Krajča, FB

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ČERVEN 2026:
*****************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, ing. Antonín Zlínský 1000,- Kč, Jaroslav Jedlička 200,- Kč, Pavel Komínek 300,- Kč, Dana Lufinková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Josef Tichý 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, ing. Jaromír Válek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, František Burda 50,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Ivo Pimper 500,- Kč, Jan Petr 500,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Zdeněk Frič 200,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, Anonym 100,- Kč, Anonym 150,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Marek Polášek 500,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Jaroslav Sypecký 1000,- Kč

Celkem za měsíc: ... 16 360,00 Kč

Vybráno 36.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Co vlastně žádá Pavel od Ústavního soudu? - 26.6.2026
• Není demonstrace jako demonstrace aneb dvojí metr médií - 26.6.2026
• Jsou to loutky - 26.6.2026

(2 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...