Kdy převezme moc opozice (II.)

Minule jsem se tu pokusil odpovědět na čtenářský dotaz, jak by se měla chovat opozice (celý text zde). Odpověděl jsem, že změna bude myslitelná teprve až:

1. Vznikne opoziční společenská vrstva, jejíž členové budou schopnější, chytřejší, cílevědomější, organizovanější atd. než členové vládnoucí vrstvy.
2. Opoziční vrstva bude schopna výrazně lépe vytvářet aliance než vládnoucí vrstva. Myšleno aliance s jinými vrstvami obyvatel. Nikoliv spojování sama se sebou.

Do té doby to nejméně špatné, co můžeme čekat, je obnovení studené občanské války, v níž na jedné straně bude ANO a různé lidové skupiny a na druhé straně současná vládnoucí vrstva (kterou můžeme označovat jako nová aristokracie či liberální oligarchie). Byly by to poměry nesrovnatelně lepší než současné, nicméně země potřebuje daleko hlubší reformu, respektive civilizační přesměrování.

Druhá část čtenářského dotazu se týkala covidu, očkování a všeho kolem toho. Odpovím obšírněji, protože samotná covidová epidemie dnes zajímá už jenom ty, kdo osobně a politicky vsadili na to, že

1. lockdowny nebudou zrušeny nikdy.
2. Po očkování zemřou stovky tisíc lidí.

Ani jedno se nestalo, takže se nám vytvořila skupina, která se navzájem ujišťuje, že přesto měla pravdu a vytváří si svůj paralelní vesmír. Přejme jim to, ale z hlediska vývoje národního dění to zajímavé není.

Zajímavé ovšem je, jak strašně moc se změnila protisystémová opozice. Mimochodem, všimněte si systematické snahy vytvořit dojem, že před rokem 2020 nic takového neexistovalo. Lidé jako Martin Konvička nebo Klára Samková byli prostě vymazáni z alternativních médií. Stejně tak byly marginalizovány skupiny, které vystupovaly proti snaze zřídit na území ČR infrastrukturu pro raketový útok na Rusko a některé další skupiny. Všimněte si, že většina těch skupin dosáhla podstatné části svých cílů. Migrační kvóty přijaty nebyly, islamizace českého prostoru byla zpomalena, radar tu zřízen nebyl atd. Nicméně dnešní „alternativa“ se k tomu nehlásí.

A skutečně, dnešní „alternativa“ je jiná.  Znovu se vracím k tomu, co jsem napsal minule:

„…společným problémem všeho, co zmiňujete, je naše neschopnost aplikovat na sebe stejná měřítka jako na ostatní. Vidíme davovou iracionalitu současných elit, ale málokdy si připouštíme, že i my bychom byli ohroženi stejnou davovou iracionalitou, kdyby se nám dostalo stejných podnětů. A kdo ví, ve skutečnosti už možná stejné davové iracionalitě podléháme. Jenom si to neuvědomujeme. Se zděšením hledíme na arogantní elitářství havlistů, ale málokdy jsme si schopni si přiznat, že jsme ohroženi velmi podobným arogantním elitářstvím.“

Tři ilustrace. V roce 2015 mi jeden kolega (působil jsem tehdy na Filosofické fakultě University Karlovy) přátelsky radil, že jakožto příslušník intelektuální vrstvy musím podporovat masovou muslimskou migraci. Myslel to dobře, opravdu mi chtěl pomoci. O pět let později mi jiný kamarád úplně stejným tónem radil, že jakožto příslušník alternativy mám povinnost označovat epidemii za vymyšlenou a očkování za škodlivé. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že jsme v průšvihu.

V roce 2015 se mi několikrát stalo, že jsem mluvil s lidmi, kteří souhlasili, že mé teze o islámu jsou správné. Ale děsilo je, protože kdyby mi dali za pravdu, úplně by se tím společensky znemožnili a diskvalifikovali v okruhu svých přátel. Dobře se pamatuji na ten strach v očích. Stejný strach v očích jsem viděl o pět let později, když jsem ve třech minutách ukázal, že pokud bude tisíc lidí očkovaných a tisíc lidí nikoliv, vydělá korporace Pfizer mnohonásobně víc na té tisícovce neočkovaných. Ti lidé viděli, že mám pravdu, nedokázali nic namítnout, ale znemožnilo by je to v očích jejich okolí.

A za třetí. Rétorika roku 2015 byla založena na kontrastu mezi osvícenými, kteří vidí přednosti migračního obohacení, a tupou fašizující masou vedenou protimigračními předsudky. O pět let později tu máme „osvícené“ a „ovce“.

Jenže války se nevyhrávají napodobováním nepřítele. Ani studené občanské války. Války se vyhrávají tím, že zjistíme, jaké má nepřítel slabiny a naučíme se na ně útočit.

To ale není všechno. Mění se také smysl antisystémové alternativy. Zcela jistě dokáže lidem dát naději. Zcela jistě jim dokáže dát pocit, že nejsou sami. Zcela jistě dokáže vytvářet vztahy uvnitř. Zcela jistě dokáže dát některým smysl života.

Jenže to jsou typické rysy náboženského hnutí! Je to něco, co lidem pomáhá, ale co nemůže přiblížit politickou změnu. Protože to není jejím smyslem. Všimněte si, že když někdo slibuje pád vlády během pár týdnů a žádný pád vlády nepřijde, přívržencům alternativy to nevadí, a podporují ho dál. Jak je to možné? Ve skutečnosti na prvním místě potřebují pocit úlevy (Karel Marx by napsal cosi o opiu). O politické změně se mluví, ale všichni vědí, že hned tak nebude.

K politické změně bychom potřebovali politické hnutí, a to tu zatím chybí.

S tím souvisí druhá záležitost, a to je naprostá absence politického vůdcovství na opoziční straně (nechávám stranou ANO jako samostatný fenomén). Protože vůdcovství nespočívá v tom, že počkám, co budou lidé požadovat a pak to hlasitě opakuji. Vůdcovství spočívá v tom, že přicházím s vizí, získávám pro tu vizi podporu a odmítám blbosti. Pamatujete na Orbánovo jasné varování před konspiračními teoriemi? Slyšeli jste něco podobného od někoho z vůdců české opozice?

Takže když se objeví pár tisíc fanoušků placaté země, opozice vidí několik tisíc hlasů a zjistí, že placatá země je vlastně super. Když to neudělá jedna strana, udělá to strana konkurenční. A když ne celé opoziční strany, tak zcela jistě jednotliví kandidáti, kteří potřebují preferenční hlasy. Pak máme opozici, jejíž schopnosti vypadají podle toho. Kdybych pracoval v BIS, vypouštěl bych podobné blbosti pravidelně.

Oba ty problémy se navzájem doplňují. Když chybí politická opozice, nemají kde vyrůstat osobnosti (a naopak). Zkrátka, pořád ještě čekáme na něco nového nebo na radikální přestavbu současných opozičních skupin. Někteří na tom pracují, ale výsledek nebude hned.

Covid je v tom všem jen maličký dílek.