Kauza Dvořák: „Příliš málo, příliš pozdě?“

Musí být trochu záhadou, proč se hlavní média již několik týdnů věnují hašteření v jedné straně před komunálními volbami. Koho to v Klatovech nebo Opavě má zajímat? Jenomže tu nejde jen o spor straníků, jde o trochu více s přesahem do celého politického spektra České republiky.

1. Příběh nedotknutelného

Filip Dvořák patřil po léta k symbolům tzv. pražského zákulisí ODS. Byl považován za jednoho z nejsilnějších hráčů v centru hlavního města, jehož vliv sahal daleko za hranice radnice Praha 1. V průběhu let se s jeho jménem spojovala celá řada kontroverzí – od podivných majetkových privatizací přes sporné nájmy městských prostor až po éru, kdy ODS v Praze ztrácela voliče právě kvůli vnímání korupce a klientelismu. A z Prahy 1 straníci odcházeli. Občan se logicky musí ptát: Jak je možné, že politická strana nechala Dvořáka ve svých řadách tak dlouho? Dvořák jako velmi schopný politik dlouho ovládal místní buňku a disponoval hlasy, které byly potřeba na sněmech. Vedení ODS často zavíralo oči, dokud místní organizace fungovala a doručovala výsledky, nebo dokud sporné postavy příliš nekřičely do médií.

2. Cena za loajalitu k systému

ODS na Praze 1 byla pro mnohé reformně laděné či idealističtější členy neakceptovatelná. To vedlo k paradoxu: namísto toho, aby strana vyčistila své řady od problematických figur, odcházeli ti, kteří s tímto stylem politiky nesouhlasili.

• Případ Patrika Nachera: Nacher (dnes jedna z hlavních tváří ANO) je typickým příkladem. Z ODS odešel právě kvůli nesouhlasu s poměry na Praze 1 a s lidmi kolem Dvořáka. Pro ODS je to zpětně tragická vizitka – měla schopného politika, kterého ale systémovými machinacemi „vyštípala“ k politické konkurenci, kde dnes zastává roli místopředsedy Sněmovny.

• Případ Jana Kasla je dalším výmluvným příkladem. Ten byl původně členem ODS právě na Praze 1. Na stranickém sněmu však nečekaně a zcela pohořel. Znechucen poměry v místní buňce odešel z Prahy 1 do jiné části ODS, odkud se teprve později vypracoval až do křesla primátora hlavního města Prahy. Ani na magistrátu však rozkol s pragmatickým křídlem ODS neustál, ze strany nakonec definitivně odešel a založil vlastní projekt Evropští demokraté Jana Kasla až z politiky odešel úplně.

Strana, která měla na vrcholu kolem 34 tisíc členů, se zmenšovala a zmenšovala, protože praktiky z Prahy 1 nebyly ojedinělé a nikdo je řešit nechtěl. ODS tak obětovala vlastní budoucnost a lidský potenciál výměnou za jakousi rovnováhu a snahu přijít s čistým štítem. Ten se však, jak ukazují bitcoinové a jiné kauzy, stejně nedostavil.

3. Proč právě teď?

Když se politická strana odhodlá k takto razantnímu kroku až po letech, občan se neptá jestli, ale proč zrovna dnes. Přetekl pohár. Jakmile Dvořák zjistil, že vedení ODS nepřijalo vysvětlení zázračného zbohatnutí jeho otce (které opravdu znělo jako pohádka z červené knihovny), ztratil naději, že se opět politicky prosadí. A navíc šel do protiútoku s heslem: Když ne já, tak nikdo. Vedení ODS dnes (snad) už ví, že si jakékoliv kostlivce ve skříni nemůže dovolit táhnout do dalších volebních klání. Dvořákovo jméno jako terč ve volebním boji by ODS v Praze výrazně poškodilo. Vyloučení Filipa Dvořáka tak není vítězstvím vnitrostranické spravedlnosti, ale spíše opožděným účetním dočistěním kapitoly neslavného období ODS. Signál veřejnosti – a zde je ta změna – spočívá v tom, že zdánlivě marginální stranický spor je po týdny předmětem článků prakticky všech hlavních médií. Jde o snahu ukázat, že změna stylu politiky – byť s desetiletým zpožděním – je téma, které občany stále zajímá.

4. Dřív konexe, dnes finanční impéria

Není snad občana, který by nevěděl, že naši demokracii od začátku provázelo něco, co získalo nálepku „kmotrovství“. Vše spojené s podivnými privatizacemi, tunelováním firem a především až záhadnou beztrestností řady aktérů té doby. Dnes se tento fenomén vrací v muchomůrkově nebezpečnější formě: jako oligarchizace zdola. Zatímco v tzv. „devadesátkách“ a na začátku tisícilotí těmto lidem stačilo ovládat kandidátky, mít přátele na státních zastupitelstvích či u policie a dohadovat zakázky po restauracích, dnes díky obřímu kapitálovému polštáři získali nezávislost na samotných stranách. Ostatně i Dvořák hlásí, že si vybuduje vlastní politickou formaci, se kterou bude na Praze 1 kandidovat. Finanční prostředky na to nepochybně má.

5. Projekt strany či hnutí na klíč

Stavět politickou stranu či hnutí na zelené louce z vlastních (či schovaných) zdrojů je v dnešní době marketingově poměrně snadné.

• Lidský kapitál na zakázku: Místo ideí stačí najmout PR agentury, analytiky, kampaňové manažery a do popředí získat tváře s čistým štítem – akademiky, úspěšné lokální podnikatele nebo známé osobnosti, které často ani netuší, čí zájmy v pozadí vlastně reprezentují.

• Nákup pozornosti: Masivní reklama, sponzorované příspěvky, mikrocílení na sociálních sítích a „nezávislé“ analytické weby spolu s armádou tzv. občanů, kteří formaci podporují v pracovní době na plný úvazek. (Pozn.: Není to tak dávno, co jedna ze stran tuhle metodu dovedla skoro k dokonalosti a stala se vládní stranou. Naštěstí už skončila.)

• Ctnostná fasáda: Kampaň se postaví na boji proti korupci (jak jinak), za transparentnost (jak jinak), efektivním řízení státu (jak jinak) a vyřešení bytové krize (jak jinak). V komunálních volbách pak na lokálním patriotismu. Staré peníze se tak vyperou přes nový, nablýskaný politický projekt.

6. Proč je to větší hrozba než spory o Ústavní soud?

Spory mezi prezidentem a vládou o ústavní soudce nebo zákony jsou přiznanou, viditelnou politikou. Probíhají na světle, pod dohledem médií a veřejnosti. Můžeme fandit jedné či druhé straně, ale máme systém, který funguje podle známých pravidel. Lidé, kteří nahrazují bývalé kmotry svým kapitálem, však představují neviditelnou paralelu moci:

• Deformují trh i politiku: Pokud proti sobě ve volbách stojí ideový nadšenec s pár tisíci na transparentním účtu a projekt zastřešující zájmy stamilionového kapitálu ze zákulisí, soutěž ideí a myšlenek přestává fungovat.

• Eroze důvěry v systém: Když veřejnost zjistí, že se pod novou nálepkou skrývají stále titíž hráči z minulosti, vede to k hluboké frustraci a pocitu, že „všichni kradou“ a „volby nic nezmění“.

• Koupě legislativy: Cílem těchto lidí už často není přímá krádež státního majetku nebo peněz z rozpočtu, ale úprava zákonů tak, aby jim přinesly další zisky. Legálně a nenapadnutelně. Dotace, daňové výjimky, územní plány, které zhodnotí bezvýznamné pozemky na lukrativní parcely, a které tak jejich stávajícím majetkům znásobí hodnotu a jiné.

Závěrem Sečteno a podtrženo: Transformace tradičních kmotrů v ODS nebo jiných stranách se jen přizpůsobila novým podmínkám. Dnes tito lidé už nepotřebují stranické legitimace, protože si mohou politické prostředí rovnou koupit nebo vytvořit na míru. A to je pro zdraví demokracie skutečně mnohem horší a zákeřnější jed než jakákoliv politická přestřelka na ústavní úrovni.