
Kapitalismus v ohrožení
IVAN HOFFMAN
Protesty zdivočelé mládeže ve Francii, ale také Belgii, Itálii, Španělsku, ke kterým se přidávají radikálové všeho druhu, budou mít spíše hlubší než mělké kořeny. Demonstrace zjevně nejsou reakcí pouze na izolované problémy, které by šlo pojmenovat, vyřešit a svět by byl opět v pořádku. Demonstranti se nebouří jen proti stavu společnosti, ale i jeho příčině, tedy stávajícímu systému. Na dohled je bod zlomu, kdy společnost nebude protestovat proti tomu, jak kapitalismus funguje, ale proti kapitalismu. Řeší se, kdo má na rebelii proti kapitalismu hlavní podíl, tedy zda jsou to radikální levičáci, anebo radikální islamisté, migranti či jejich děti, anebo zda jsou to výtržníci, kriminální gangy. Stejně důležitou otázkou ale je, kdo bude kapitalismus bránit, komu se v něm dobře žije, kdo je v kapitalismu šťastný.
Existuje rčení, že každá změna je k horšímu. Stejně se dá ovšem říct, že každá změna k lepšímu zkraje vypadá jako změna k horšímu. Protesty provázejí násilnosti, přičemž objektem rabování nejsou supermarkety a stánky s rychlým občerstvením. Demolují se luxusní obchody pro bohaté. Demonstranti útočí na symboly nerovnosti. Ničí to, na co nikdy nebudou mít peníze. Na přítomnosti jim vadí, že negarantuje jejich budoucnost. Za takové situace je jim přítomnost k ničemu. Když se na to podíváme z hlediska stávajícího systému, přítomnost je nabídkou, po které není poptávka, respektive nabídkou, kterou poptává pouze zámožná minorita, mající prospěch z nerovnosti.
Demonstranti páčí dveře do neznáma. Nemohou vědět, co z jejich vzpoury vzejde. Protože jsou ale mladí, mohou riskovat chyby. Mají před sebou celý život, aby je případně napravili. Starým se špatně riskuje, proto se přidávají, až když je to bezpečné. Kdyby změna závisela na starých, nikdy by k ní nedošlo. Synonymem stáří je skepse. Staří profitují z toho, že mají životní zkušenosti. Výhodou mladých je, že je nemají. Nejsou limitováni konvencemi, nepřemýšlejí v souvislostech, konají instinktivně. Sotva přesně vědí, co chtějí, stačí jim ale vědět, co určitě nechtějí.
Počínající vzpoura proti systému přichází bez toho, že by k ní byl nějaký zjevný, konkrétní důvod. Nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna teď přeteče pohár občanské trpělivosti. Pokud jde o sociální únosnost reforem, různých regulací a omezení, platí, že člověk snese hodně. Rozhodně snese víc, než si myslí, a když na to přijde, snese cokoli. Má to ale jednu podmínku. Ve společnosti musí převládat přesvědčení, že obtíže, které přicházejí, jsou pouze přechodné, problémy že mají řešení a existuje politická vůle je řešit. Lidé musí věřit, že k šikaně všeho druhu, ke které se uchyluje stát, jsou objektivní důvody.
Pokus odvést pozornost od domácích potíží bubnováním do války s Ruskem politikům ve Francii zjevně nevyšel. Octli se na prahu války občanské. Bouří se proti nim generace, která už není formována tradičními duchovními, kulturními a národními vzory a idejemi. Je to generace formovaná multikulturním globalismem, agresivními médii, generace roztěkaných progresivců, jejichž pravým domovem jsou sociální sítě. Jde samozřejmě o obecný západní fenomén, Francií to neskončí. Vládám nezbude než běsnící mládeži v ulicích nařezat. Tím ovšem příčiny vzpoury nezmizí a agresivita demonstrantů bude gradovat.
Stále platí, že stát stojí na střední třídě, která pracuje, nakupuje a platí daně. Dnešní střední třídu na Západě už tvoří generace, které stát nevybudovaly, nýbrž zdědily a rozprodaly. Jde o střední třídu, která má mentalitou blíže k omladině, kterou vychovala, než k rodičům a prarodičům, které duchovně formoval kostel a které živila fyzická dřina na poli či ve fabrice. Zásadní otázkou dneška je, zda západní střední třída, sekularizovaná, odnárodněná, líná a zchudlá má revoltující mládeži co nabídnout. A jestli to naopak není ta rebelující omladina, která má co nabídnou střední třídě. Třeba poznání, že může ztratit jen své okovy.

Kapitalismus zemřel s prvním výstřelem první světové války a tedy není ohrožen, víc než století se o něm prakticky nikde ve světě nedá mluvit.
První světová totiž především znamenala odklon od krytých komoditních peněz a únosných úrovní zdanění.
– Namísto pevného zlatého standardu, který fungoval na přelomu 19. a 20. století a umožňoval platit jednou mincí prakticky všude od Madridu po Petrohrad se zavedl systém nekrytého papíru. Z mírně deflačního systému, který motivoval ke spoření a odpovědným investicím vznikl inflační systém, který motivuje k zadlužování.
– Z agregátního zdanění práce kolem 10% (už to Josef Dobrovský považoval za nekřesťanské) se vyrazilo vzhůru až k dnešním cca 2/3. Důsledkem je stav, kdy i ženy musí chodit do práce na plnej úvazek, nemají čas na domáctnost a jsou v depresích, že nestíhají dvě šichty. Děti jsou v depresích, že na ně rodiče nemají čas ani sílu.
Stát se pustil do mohutného přerozdělování a řízení ekonomiky, což umožnilo, aby rosly nadnárodní megakorporace a končili drobní podnikatelé. To je socialismus v hnědé verzi, nebo korporátní fašismus, chcete-li. Ale s kapitalismem to nic společného nemá, nesmíte Klausovi věřit každý slovo.
“ Na dohled je bod zlomu, kdy společnost nebude protestovat proti tomu, jak kapitalismus funguje, ale proti kapitalismu. Řeší se, kdo má na rebelii proti kapitalismu hlavní podíl, tedy zda jsou to radikální levičáci, anebo radikální islamisté, migranti či jejich děti, anebo zda jsou to výtržníci, kriminální gangy. Stejně důležitou otázkou ale je, kdo bude kapitalismus bránit, komu se v něm dobře žije, kdo je v kapitalismu šťastný.“ — v kapitalismu byl šťastný každý, kdo byl ochotný makat, dělat něco užitečného a neměl vyloženě smůlu, sociální nůžky se svíraly a drobné podnikání mělo navrch nad velkými firmami, protože mělo svou flexibilitu a nebylo přetíženo stupidní byrokracií.
Za kapitalismus bych byl ochoten bojovat, ale není kde a soudě z výsledků voleb všude po světě o něj prakticky nikdo ani nestojí. 99% aktivních českých voličů v parlamentních volbách jasně řeklo, že je baví si hrát na křečka v kole a dělat otroka oligarchům s vidinou toho, že ani pravnoučata na tom nebudou líp.
„Počínající vzpoura proti systému přichází bez toho, že by k ní byl nějaký zjevný, konkrétní důvod. Nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna teď přeteče pohár občanské trpělivosti.“ — To je jádro měkkých společenských věd: psychologie, sociologie a z nich odvozené ekonomie. Neexistuje způsob jak něco přesně spočítat, lze jen sledovat dění a predikovat trendy. No a predikce společenského výbuchu v důsledku migrace jako katalyzátoru je tu víc jak dvacet let – žádný divítko.
“ Pokud jde o sociální únosnost reforem, různých regulací a omezení, platí, že člověk snese hodně. Rozhodně snese víc, než si myslí, a když na to přijde, snese cokoli. Má to ale jednu podmínku. Ve společnosti musí převládat přesvědčení, že obtíže, které přicházejí, jsou pouze přechodné, problémy že mají řešení a existuje politická vůle je řešit. Lidé musí věřit, že k šikaně všeho druhu, ke které se uchyluje stát, jsou objektivní důvody.“ — To se jmenuje Společenská smlouva a už o tom bylo napsáno velmi mnoho knih, už ta první je klíčová a pro úvahy postačuje.
„Stále platí, že stát stojí na střední třídě, která pracuje, nakupuje a platí daně. Dnešní střední třídu na Západě už tvoří generace, které stát nevybudovaly, nýbrž zdědily a rozprodaly.“ — ne, to je zase zkratka bez souvislostí. Střední třída je od první světové války systematicky decimována inflací, prakticky nevzniká a většina lidí, kteří dnes formálně patří do střední třídy jen lítá jako křeček v kole bez vidiny čehokoliv. Je vidět, že autor opravdu neudělal před psaním tu klíčovou úvahu a článek vlastní končí kruhovým návratem k první chybě.
Kapitalismus je definován soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a tedy i vším, co s tím souvisí: kontrola, zisky, ztráty, odpovědnost. To nemáme, kontrolu drží stát, zisky žere většině stát, velké ztráty platí stát, odpovědnost nese stát. Takže to, co máme je s bídou polo-soukromé vlastnictví s tím, že kontrolu má pár největších subjektů, které si koupí jakéhokoliv politika a protlačí regulace ve svůj prospěch – byť to občas nevyjde a vráti se jak bumerang ve formě kolepsu celého odvětví, viz nadšení automobilek z první ekonorem v evropě.
Stát žere zisky, jen to nesení odpovědnosti jaksi nevidím… Kapitalizace zisků, socializace ztrát. Jestli je tohle ta „společenská smlouva“, pak ji vypovídám, protože ji druhá strana systematicky porušuje.
Ne? A co sanace všech krachů „TooBigToFail“ korporátů? Co odškodňování obětí vynuceného tzv „očkování“ kupříkladu? To vše na účet našich pravnoučat odsouzených námi k otroctví.
Za třídu svojich spřátelených oligarchů a kde-moh-kradů, možná.
Odškodnění za vrahcínu? To se stát kroutí jako žížala v mikrovlnce a daňovému otrokovi, který se za to musel roky bít (tedy tomu šťastnějšímu, který má peníze na to, aby našel nějaké zastání), pak stát velice neochotně milostivě vrátí trochu peněz, které mu sám předtím ukradnul.
Na účet pravnoučat? Jakých pravnoučat? Kdybych byl křesťan, řekl bych, že bůh by mě poslal do pekla za to, že jsem do takovéhle společnosti přivedl dítě…
Vakcíny byly jen příklad, ale u nich je ta formální stránka jasná, smluvně jsou k případným odškodněním vázány státy, nikoliv výrobce. A že se státu nechce usypávat malejm otrokům? Jistěže, musí mu zbýt na velké.
To to křesťanství vidíte dost podivně, pokud by se zrovna pravověrní křesťané přestali množit a tím nechali umřít i víru, byl by to definitivní konec. A i bez křesťanství, ano děti to budou mít těžké, ergo jsou-li vychovávány k nějakým hodnotám, ale kdo jiný má šanci ten systém někdy v budoucnu otočit než dobře vychované děti?
„Vládám nezbude než běsnící mládeži v ulicích nařezat.“
To dopadne tak, že běsnící mládež nařeže vládě. Už aby to bylo a pro mě už jenom kafíčko 🙂
skutečný kapitalismus ve stylu kdo maká ten má na západě už dávno umřel, nahradil ho systém přerozdělování peněz těch schopných a šikovných směrem k lenochodům a nemakačenkům pod vábivou slupkou jakési podivné solidarity a neziskového multikulty, západ se rozhodl ke zlatým zítřkům prodluhovat a prodotacovat, právě dotace kompletně zničili kapitalistický „rozumný“ systém kdo umí a vydělává má smůlu, lempl slaví úspěchy, řvaní do války a touha zabrat cizí území na východě není řešení, jen odklad na chvíli, krize bude o to horší a mládež na západě která nemá budoucnost se logicky bouří po převratu v roce 1989 se západ hojil na nás, teď chce zabrat a vydrancovat ruské území
„Dnešní střední třídu na Západě už tvoří generace, které stát nevybudovaly, nýbrž zdědily a rozprodaly. “
– – –
On je problém hlavně v tom, že v době globalizace, nadnárodních korporací a digitalizace funguje ekonomika úplně jinak než v minulosti. Pravidla kterými se řídili ti co budovali už neplatí a to co vedlo kdysi k rozvoji dnes vede k úpadku. A většina lidí se k tomu chce přesto vracet. Ale nebude to fungovat. Problém není v tom, že mladí jsou odlišní. Problém je v tom, že žijí v odlišném světě. A to si často neuvědomují staří ani mladí.
„Na dohled je bod zlomu, kdy společnost nebude protestovat proti tomu, jak kapitalismus funguje, ale proti kapitalismu.“
Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby mladí protestovali proti tomu, co ani nemají. Hoffman, zkusej použít tu kulatou věc na krku. Kapitalismus ve Francii?
Francouzské hospodářství v průběhu posledních několika desítek let přešlo z relativně tržního hospodářství na smíšené hospodářství, ale v posledních měsících jeví pomalu známky tzv. Zwangwirtschaftu. Tento výraz poprvé použil Ludwig von Mises, který je představitel ekonomického myšlení Rakouské školy. Zwangwirtschaft je termín pro různé formy státního kapitalismu. Je to hospodářství, ve kterém majetek vlastní soukromé osoby, ale ve skutečnosti vlastník nemůže se svým majetkem nakládat podle svého uvážení, ale musí se podřídit státní moci. Tím se vlastně hospodářství tváří jako kapitalistické, ale ve skutečnosti je to určitá forma socialismu. Nejznámější Zwangwirtschaft byl za nacistického Německa a Francie se nyní tomuto modelu hospodářství začíná mílovými kroky přibližovat.
zdroj – https://zpravy.kurzy.cz/345281-francie-kapitalismus-s-lidskou-tvari/