Jsou volby na Slovensku nadějí pro Česko?

Zcela jistě řada demokraticky orientovaných lidí v tuzemsku vítá vítězství strany SMER Roberta Fica, který zřejmě bude mít šanci spolu se dvěma „neliberálně demokratickými“ (tj. demokratickými) stranami sestavit vládu s pohodlnou parlamentní většinou. Zcela jistě řada z nich vidí v tomto volebním vítězství demokratických sil i určitou naději do českých voleb, které se mají odehrát v roce 2025.

Světlo na konci tunelu

Vítězství Roberta Fica přes zuřivou antikampaň placenou za naše peníze EU a dalšími pochybnými existencemi a organizacemi, spolu s vítězstvím vlastenecky a demokraticky orientovaných stran v dalších evropských státech zcela jistě navozuje naději, že se budeme moci zbavit bahna, do něhož je naše společnost stále více zatahována, a které znamená bezuzdné okrádání občanů, uměle vytvářenou drahotu a inflaci, i velmi podezřelé aktivity vládních činitelů (má-li ministr vnitra supermobil se šifrováním od mafiánů, je asi v příslušném státě něco shnilého).

Aniž bych chtěl Ukrajincům odepřít možnost obrany, naše podpora by neměla být na úkor naší obranyschopnosti. Zcela pragmaticky, pokud se nestane něco naprosto mimořádného, jako např. úspěšný atentát na Putina a jeho nejbližší spolupracovníky, je velmi pravděpodobné, že Ukrajina proklamovaných vojenských cílů nedosáhne, ledaže by se podařilo do rusko – ukrajinského mlýnku na lidské maso dodat řádově miliony bojovníků na straně Ukrajiny. Nedokážu si však představit, kde je vzít. Už sami Ukrajinci v „jatečném věku“ utíkají, pokud jen trochu mohou, z jejího území a někteří dokonce prchají i do Ruska, u něhož je opravdu velká pravděpodobnost, že je Ukrajině násilně nevydá.

Zelinskij vyhlásil brannou povinnost pro muže od 18 do 50 let věku. Trochu tím zaostává za Džigischánem, který ji nastavil na věk 15 – 70. Hitler sice v bitvě o Berlín nakonec verboval i kluky z HJ, ale to bylo v podstatě mimo nacistické zákony.

Nedokážu si představit násilné odvody mladých mužů do ukrajinské armády na ulicích evropských měst, nebo měst v USA. Přitom bez milionů jedinců „kanonenfutteru“ navíc k tomu, co má k dispozici, je prostě splnění válečných cílů Ukrajiny v rozporu s elementární vojenskou naukou.

Samotní „nedobrovolníci“ by se poté mohli ukázat i nespolehlivými a mít tendence vzdávat se do zajetí (přinejmenším). Naši předkové v takové situaci vytvářeli, i v tom Rusku, legie zaměřené proti režimu, který je na jatka první světové války poslal.

Nasazení mas nějakých „dobrovolníků“ ze států NATO (nebo alespoň touto organizací získaných) by nutně znamenalo eskalaci konfliktu, směřující k jeho přeměně na jadernou válku.

Ficův postoj k této věci je velmi racionální a může skutečně takovému vyvrcholení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou předejít.

Současně je obrovským problémem skutečnost, že se v bývalých postkomunistických, ale i západnějších státech EU v podstatě vyprázdnila skladiště strategického vojenského materiálu a v případě porážky Ukrajiny a postupu Ruska dál na západ bychom neměli ani ty zprofanované čepice na utloukání ruských vojáků.

Zastavení progresivistů

Velmi cenné je, že Progresivní Slovensko, pokud nedojde k nějakému kotrmelci, bude odstaveno do opozice a ještě tam nenajde spojence hlasující s ním pro „muže s vaginami a ženy s penisy“, což bylo jejich předvolební heslo.

A pokud se jim podaří nějaký podraz na vítěze voleb, bude úspěch takové akce ohrožen odchodem části poslanců „protificovských“ koaličních stran k Ficovi, což reálně hrozí jak u pellegriniovců, tak i u křesťanských demokratů, takže by se mohlo stát, že už hlasování o důvěře takové vládě by skončilo fiaskem.

Progresivisté byli nyní na Slovensku zastaveni přes zavraždění novináře Kuciaka a jeho snoubenky. Tento zločin byl „hozen“ na Fica, který byl nucen kvůli tomu rezignovat a odejít z vlády. Postupně se ovšem provalilo, že Kuciak šlápl na kuří oko nějakým mafiánům, které investigativně vyšetřoval, a jeho zavraždění byla spíš mafiánská odplata či zabránění zveřejnění toho, co vypátral.

Nicméně na Slovensku už mezi lidmi koluje i narativ, že celá vražda prospěla progresivistické presidentce Čaputové a mohla být provedena odborníky ze SIS a slovenské policie, té části, která před volbami zadržovala Ficovy partnery ze SMERu (a zároveň těch, kterým Fico vyhlásil vendetu).

Podobný případ je i „zločin z nenávisti“ u bratislavského gay klubu. V prvních hodinách po něm visela na webu slovenské policie informace, že se jednalo o vraždu v rámci v podstatě klasického milostného trojúhelníku, až na to, že aktéři byli gayové. Tento text byl později nahrazen oním „progresívním“ zločinem z nenávisti vůči gayům (což nedává smysl, protože pachatel sám byl gay a do onoho klubu chodil se svým partnerem, kterým byl jeden ze zastřelených). Na netu se objevilo jeho prohlášení o „nenávisti“ a dotyčný údajně spáchal sebevraždu.

Opět se spekuluje o tom, že ono prohlášení vyvěsila jeho jménem policie a sama mu se sebevraždou „pomohla“. Je otázka zda jsou k dispozici nějaké dostatečně dlouhé souvislé texty toho mladíka, jejichž lexikální a gramatické porovnání s oním prohlášením by buď jeho autenticitu zpochybnilo nebo ne.

Dlužno podotknout, že druhý možný výsledek by nebyl stoprocentním důkazem autenticity, protože stejně tak dobře by svědčil o tom, že padělatel dokumentu měl k dispozici autentické texty a byl dostatečně vybaven na to, aby při padělání neudělal hrubé stylistické chyby; teoreticky by takto mohla zafungovat i UI.

Bez ohledu na to, jak moc jsou uvedená podezření pravděpodobná nebo ne, ukazuje jejich existence, že u významné části slovenské populace nemá progresivismus dobrou pověst. Přiznám se, že v tom prvním případě to vidím tak 50 na 50, v tom druhém 85 na 15 ve prospěch „antiprogresivistických narativů“.

Pokud se k tomu celému přidají ještě podíly progresivistů na kastračních programech a podobných zločinech na dětech a mládeži v západních státech EU i v zámoří, je zde zcela jasný důvod oné negativní pověsti. Přinejmenším tyto aktivity ukazují velmi názorně, že lidský život znamená pro progresivisty asi tolik, jako pro nacisty život Žida.

Je tedy pozitivní, že byla strana s takovýmto antihumánním programem voliči zastavena, byť procenta, která i tak obdržela, jsou varující.

Soudružka Čaputová se ještě snaží překážet, např. odmítla jednoho Ficova kandidáta na ministra pro údajné zastávání „nesprávných postojů ke klimatické katastrofě“. To, že tato „katastrofa“ není nic jiného, než podvod, ji nevzrušuje. Je právnička, takže nemá vzdělání na to, aby si nesmyslnost klimaalarmistických bludů sama ověřila. Na druhé straně i jako právnička by mohla tušit, že IPCC, dlouhá léta vedený spekulantem s emisními povolenkami, těžko bude zveřejňovat informace, které by snížily jejich cenu, případně zpochybnily smysl jejich existence.

Poučení pro nás

Zastavení progresivistů na Slovensku, přes mohutnou kampaň do níž se vměšovaly na jejich straně různé figury z EU i progresivisté z dalších států, na níž se podílely zjevně „cinknuté“ předvolební průzkumy a další techniky manipulace s voliči, je pro nás jistě inspirující i nadějné.

Inspirující tím, že nástup těchto totalitářů lze zablokovat vůlí voličů, bez ohledu na neférovou a dlouhodobou lživou kampaň.

Nadějné je to jistě i pro nás, kdy i nám zasvitlo světlo na konci tunelu, signalizující skutečnost, že pokud si nenecháme ukrást demokratické volby, můžeme se obdob slovenských totalitních progresivistů zbavit.

Jistěže je Slovensko jen pokračováním trendu v předchozích volbách v jiných státech EU, v nichž dostali kopačky obdoby našich totalitářů a zvítězily strany zastupující zájmy občanů a nikoli bruselských papalášů.

Bohužel, v Polsku vyhráli totalitáři soudruha Tuska, ale zdá se, že PiS a další opoziční strany mu neuprázdní takové pole působnosti, jaké má u nás „pětidemolice“.

Přestože PiS zrovna nemusím, faktem je, že progresivističtí totalitáři jsou výrazně horší alternativou. Jistěže bych našim severním sousedům přál, kdyby se tam objevila a zvítězila nějaká postava srovnatelná se slovenským Ficem nebo naším Babišem (tedy prostá zaťatosti římskokatolických fanatiků), ale vytrhni chlup z dlaně, když tam žádný není. Poláci nespokojení s vládou „penguinů“, jak sami říkají, si takovou stranu budou muset vychovat sami, protože vítězství progresivistů k ničemu pozitivnímu nepovede; ti lidé jsou stejně fanatičtí jako oni „penguini“ a jejich zázemí v Bruselu je činí nebezpečnějšími (asi jako u nás sudetské Němce zázemí hitlerovského Německa).

Na co by se nemělo rozhodně zapomenout

Na netu kolují informace, že z korespondenčních hlasů získali na Slovensku progresivisté 90 %. Protože tento rozpor mezi regulérně odevzdanými hlasy ve volebních místnostech a tzv. korespondenčními hlasy je obrovský a statisticky vysoce významný, mělo by to vést k přinejmenším silné rezervovanosti vůči tomuto způsobu volby.

Dokonce i kdyby se nějak ukázalo (přiznám se, že regulérní metodiku si nedokážu představit), že progresivisté převažují mezi Slováky v zahraničí, nebylo by procento hlasů pro ně tak vysoké, protože vedle studentů „měkkých“ oborů, u nichž se dají podobné preference předpokládat, jsou mimo Slovensko (a hojně jejich i u nás) i studenti oborů exaktních, od technických až po biomedicínské. A řada občanů Slovenska zde pracuje, což je docela v rozporu s vyznáváním progresivismu.

Právě proto se obávám, že pravdu mají spíše ti, kdo onen zásadní rozpor vysvětlují falšováním korespondenčních hlasů.

Přinejmenším je to další důvod k obezřetnosti vůči snahám některých politiků (zejména ze stran, které mají nepatrnou naději na to, aby se v regulérních volbách vůbec dostaly do našeho parlamentu) tyto volby u nás zavést. Případně zavést volby distanční po internetu, u nichž nikdy nelze vyloučit, že dopadly podle předem do příslušného programu zadaných výsledků a hlasy od občanů byly zcela ignorovány. Opravdu nevím, co by mě mohlo přesvědčit o regulérnosti takovýchto voleb, protože tu, na rozdíl od klasických voleb – papírové hlasovací lístky do urny – nelze nijak překontrolovat. Dokonce ani nelze stoprocentně zaručit pravdivost toho, že program daný ke kontrole je identický s tím, který vygeneroval volební výsledky.

Vítězství antiprogresivistických sil na Slovensku je tedy určitou nadějí i pro nás, ovšem nadějí na výsledek, který nám neslétne do náruče jako pečená husa na talíř v nějaké pohádkové rajské zemi, ale takový, který si budeme muset tvrdě odpracovat, jak ve volbách do parlamentu EU v příštím roce, tak i ve volbách do poslanecké sněmovny v tom následujícím.