Jemné umění vyjednávání s teroristy

První pravidlo vyjednávání s islámskými teroristy zní: nevyjednávat. Druhé pravidlo: pokud se rozhodnete vyjednávat, tak do toho jděte s těžkou artilerií.

Islámští teroristé nevyjednávají. Vznášejí požadavky v naději, že si zajistí ústupky, aniž by se čehokoliv vzdali. Jen hodně zanícený historik by našel příklad nějakého vyjednávání, při němž islámští teroristé učinili skutečný ústupek, dotáhli ho do konce a později ho nevzali zpět nebo hned neotočili a nevrátili se k terorismu.

Důkazem budiž třeba tři desetiletí jednání mezi Izraelem a islámskými teroristickými skupinami, jejichž aktéři nejprve získali Nobelovu ceny míru a poté se situace zvrhla v nekonečnou válku, během níž teroristé vzali zpět všechny ústupky, které kdy učinili, žádný z nich nedodrželi a využili ústupků Izraele k tomu, aby se stali mnohem větší hrozbou.

Jednání s Tálibánem, Hizballáhem a Íránem měla stejný výsledek.

Vyjádření ochoty vyjednávat s islámskými teroristy je projevem slabosti. Džihádisté nabízejí vyjednávání pouze ze strachu, slabosti nebo proto, aby nás dostali do pasti – a předpokládají, že my jednáme stejně. Nic je nepřesvědčí o tom, že s nimi skutečně chceme žít v míru a že dáváme přednost alternativám před násilím. Takže kdykoliv jim nabídneme vyjednávání, tak to považují za slabost nebo lest.“

Pokud by naši diplomaté někdy tuto kulturní realitu pochopili, tak by přestali být zmatení, když pak jednání ztroskotají. Neustále se to opakuje a oni to po celé generace odmítají pochopit.

Teroristé při vyjednávají požadují maximum, aby našli slabiny oponenta a mohli je využít k hrozbám a falešným slibům. Těžko si představit, že by si naši diplomaté na Blízkém východě koupili na trhu předražený koberec, ale vyděračským požadavkům se pokouší vyhovět. A tak je mají teroristé v hrsti.

V politice od jednacího stolu odcházejí teroristé. Každá maličkost u nich vyvolává záchvaty vzteku ve stylu amerického šachového mága Bobbyho Fischera. Pořád si na něco stěžují a rozčilují se. Tato taktika typická pro malé děti, sociopaty a egyptské obchodníky, je pro naše nejlepší a nejchytřejší diplomaty naprosto matoucí. Nedokážou totiž přijít na to, jak si poradit s protivníky, kteří nehrají podle pravidel OSN.

Teroristé dnes požadují ústupky už za pouhý souhlas s vyjednáváním. Vyjednávání se tak samo o sobě stává cílem. Osvobození zajatců a ukončení bojů tak závisí na naší schopnosti teroristy přesvědčit.

Namísto vyjednávání o podmínkách mírové dohody se předmětem jednání stávají samotná jednání a civilizované národy začínají uplácet teroristy, aby zůstali u jednacího stolu a vyjednávali. Írán získal po zrušení sankcí miliardy dolarů a Organizace pro osvobození Palestiny dosáhla propuštění teroristů z vězení. Bidenova administrativa tlačila na Izrael, aby Hamásu poskytl příměří jako předehru k jednání o propuštění rukojmích. Izraelská vláda moudře odmítla znovu naletět na stejný trik.

A pak jednání stejně zkrachovala, protože teroristé jimi zadržovaná „rukojmí“ povraždili.

Islámští teroristé, od Íránu po OOP a od Hamásu po Katar, si berou jako rukojmí samotný proces vyjednávání a vyhrožují, že pokud nebudou splněny jejich předběžné požadavky, tak se na veškerá vyjednávání vykašlou. Po uzavření míru dychtící vyjednavači se stávají užitečnými idioty teroristů. Od dohod z Osla přes jadernou dohodu s Íránem až po vyjednávání s Hamásem o rukojmích to skončilo vždy stejně.

Jediný způsob, jak lze vyjednávat s teroristy, je z pozice síly. Nejen z pozice fyzické síly, protože teroristé vědí, jak fyzickou sílu proměnit ve slabost, ale i prostřednictvím vyjednávání. V islámu je postoj realitou a realita je tvárná. Pokud se chystáte vyjednávat s teroristy, tak je důležitější zaujmout silný postoj než mít nejsilnější armádu na světě.

Mohutná válečná mašinérie je výhodou, ale musí být zřejmá vůle ji skutečně použít. Proto se Carterova, Clintonova a Bidenova administrativa staly terčem mezinárodního posměchu. To je důvod, proč Bushova administrativa, poté co zpočátku vyděsila muslimský svět, začala být později považována za pitomce.

Západní liberálové věří, že míru bude dosaženo, až skončí všechny války, ale mír v muslimském světě není trvalý stav, v muslimském světě je mír spíše dočasným příměřím v nekonečné válce. Liberálové nám říkají, že problémem je nedostatek porozumění na naší straně, ale chyba je v nich.

Liberálové chtějí mít za každou cenu pochopení pro druhou stranu, ve skutečnosti ani nerozumí, o co ji jde. Když akceptují její argumentaci jako výraz „antikolonialismu“ nebo ji označí jinou levicovou nálepkou, tak se kvůli stížnostem nepřítele dopouštějí bičování vlastní země. Většina našich diplomatů byla po generace vystavena indoktrinaci v akademických institucích financovaných muslimskými šejchy a osvojila si jejich propagandistický výklad dějin i morálky.

Průměrná dívka z Ministerstva zahraničí či z diplomatického sboru Spojených států amerických je schopna vyjednávat s islámskými teroristy asi tak jako by byl norský kolaborant Vidkun Quisling schopný vyjednávat o nezávislosti Norska s nacistickým Německem.

Prezident Barack Obama americkým diplomatům vyjednávajícím s Íránem o jaderné dohodě řekl, že Írán má dobrý důvod se USA bát a že jejich úkolem je zmírnit obavy ajatolláhů. Toto laskavé pochopení proniká i k našim diplomatům, kteří tráví spoustu času „chápáním“ pozice nepřítele prostřednictvím výroků západních radikálů, jako jsou Noam Chomsky a John Mearsheimer.

Ministerstvo zahraničí nerozumí naší národní bezpečnosti. Nerozumí obavám nemuslimů a muslimských vlád, které se obávají islámských teroristů. Ale souhlasí s jakýmikoliv orientalistickými nesmysly, kterými marxisté podporují teroristy třetího světa, do nichž vkládají naději, že přivedou západní civilizaci ke krachu poté, co to nezvládli bolševici.

Ani vyhazov všech absolventů Georgetownu, kteří četli Chomského, však nevyřeší problémy vzniklé chybnou aplikací procesů určených civilizovaným zemím, jejichž cílem je dosažení smírného řešení, pro vyjednávání s teroristy, kteří považují vyjednávání za prostředek k získání výhody před dalším útokem. Mezinárodní společenství, ať už je jakkoliv nedokonalé, udržuje určitou úroveň důvěry, která umožňuje dohody.

V islámské ummě jsou všechny dohody dočasné, vše podléhá revizi na základě síly a lsti a všechny přísahy jsou falešné, důvěra neexistuje. Muslimské frakce si nemohou důvěřovat nad rámec vzájemných momentálních zájmů. I když je pojí příbuzenské vztahy a společné náboženství, tak se klidně okamžitě obrátí proti sobě.

Ale ani na to se nemůžeme spolehnout. Bez příbuzenských a náboženských vazeb od nich nemůžeme očekávat žádné morální ani osobní závazky. Nejen jejich povahové rysy, ale i čest a náboženství od nich vyžadují, aby nám lhali, podváděli nás a škodili nám, kdykoliv mohou.

Mějme na paměti, že se podle prvního pravidla vyjednávat s teroristy nemá. Smysl jednání může být jen jeden – dát jim jasně na vědomí, co žádáme. A toho lze dosáhnout pouze silou. Žádné ústupky nebo dohadování jejich útoky neukončí. Naše úspěšné protiútoky je sice mohou načas zastavit, ale permanentní klid zbraní vyžaduje jejich naprostou likvidaci. S teroristy nelze jednat jinak.

Jemné umění vyjednávání s teroristy vyžaduje, abychom věděli, kdo jsou oni a kdo jsme my. Jak poznamenal Sun-c‘:

„Znáš-li svého nepřítele a znáš-li sám sebe, nemusíš se obávat výsledku sta bitev. Pokud znáš sebe, ale neznáš nepřítele, tak jednou vyhraješ a jednou prohraješ. Pokud neznáš ani nepřítele, ani sebe, tak prohraješ v každé bitvě.“

Válku s terorismem prohráváme, protože neznáme nepřítele. Ještě horší však je, že jsme zapomněli, kdo jsme my. A pokud si nevzpomeneme, tak prohrajeme.