Jeden nedoceněný aspekt defenestrace

Defenestrace je akt vyhození někoho, zpravidla zástupce nepřátelské politické strany, z okna. Je dobré si ale uvědomit, že nešlo jen pokus oběť defenestrace fyzicky zlikvidovat pádem z okna.

Malá rekapitulace alespoň těch pražských

30. července 1419 byla provedena první pražská defenestrace. Ta je zajímavá tím, že pravděpodobně nepřímo způsobila zvěstí o ní smrt krále Václava IV a odstartovala husitské války.

24. září 1483 proběhla druhá pražská defenestrace. Příslušníci strany podobojí vyházeli z radnic všech tří pražských měst konšely. Část defenestrovaných přežila, část byla zabita ještě před vyhozením z oken. Tato akce do značné míry prodloužila dvojvěří v Českém království, protože král Vladislav Jagelonský, snažící se návrat k poměrům před husitskými válkami, musel ustoupit tlaku lidu. Tato defenestrace je nejméně známá a není s ní spojen nějaký zásadní historický přelom. Naopak, podle mínění řady historiků takovému přelomu zabránila.

23. května 1618 byli z oken kanceláře na Pražském hradě vyhozeni královští místodržící a s nimi jeden písař. Na rozdíl od předchozí defenestrace se jednak obešla bez obětí na životech, jednak znamenala v podstatě počátek stavovského povstání v Čechách, a tím i start třicetileté války.

První a třetí pražská defenestrace jsou natolik významné, že ta druhá bývá opomíjena a některé zdroje tu třetí označují za druhou.

Proč z okna?

Ponechme stranou příčiny, které k onomu defenestračnímu aktu vedly. Ty najdeme v mnoha historických rozborech, učebnicích dějepisu atd. Ve stručnosti je nalezneme i na Wikipedii a jiných podobných zdrojích.

Zaměřme se na to, proč se vyhazovalo z oken.

Dovoluji si upozornit, že zatímco dnes je vyhazování smetí a vylévání tekutého odpadu z oken považováno za hluboce nekulturní a vyhražené pouze živlům, neschopným života v civilizované společnosti, v dobách, kdy tato defenestrace proběhly, bylo naopak takovéto zacházení s odpady (ale i např. s obsahem „nočních váz“) normou. Města situaci řešila zaměstnáním počišťovačů, kteří zpravidla rovněž odklízeli zdechlá zvířata a někdy likvidovali i toulavé psy. Ve větších městech sloužívali někdy i jako pomocníci kata při popravách.

Jednotlivé domy sice zpravidla měly své „kadibudky“, či alespoň hnojiště (a některé i „prevéty“, na to hnojiště za domem ústící), ale rozhodně se nikdo neobtěžoval tam vynést a vylít třeba onu „noční vázu“. Zákoutí, úzké uličky mezi domy, v podstatě zřizované pro odtok dešťové vody, sloužily jako veřejné záchody. Dlažba, pokud existovala, byla prakticky trvale pokryta vrstvou odpadků, promíšených směsí moče a stolice, v některých lokalitách nejen lidské, ale i zvířecí. Čímž jsme si současně ujasnili, proč řemeslo ševcovské, a zejména se specializací na opravy bot, nepatřilo mezi prestižní.

Jinými slovy, vyhození z okna deklasovalo oběť na úroveň odpadu, případně onoho obsahu nočníku, takže nešlo jen o ten pád z výšky samotný. Dovolím si v této souvislosti připomenout film „Nekonečný příběh“, v jehož úvodních scénách parta výrostků v rámci šikany zažene hlavního hrdinu do kontejneru na odpadky – tohle by tak zhruba odpovídalo tomu středověkému či raně novověkému vyhození z okna.

Ostatně, oběti třetí pražské defenestrace přežily pravděpodobně právě díky tomu, že pod okny královské kanceláře byla desítky (či stovky) let vršená hora odpadků, která zbrzdila jejich pád. Své udělal i svah od Hradu dolů, který převedl část energie dopadu na rotační, takže se pánové dokulili až na jeho dolní okraj.

Takže defenestrace nebyla jen fyzická likvidace pádem z výšky (případně doražením v blízkosti místa dopadu očekávajícími spoluaktéry), ale představovala jakýsi výraz pohrdání nad těmi, kterým bylo takto učiněno, či jejich zneuctění.