Nejdříve vám prozradím, že pocházím i na komunistické poměry z velmi chudé rodiny. Můj otec byl celý život invalidní důchodce se super mizerným důchodem a máma dělnice na železnici. Žil jsem spolu s rodiči a třemi mými dalšími sourozenci na vesnici ve starém domě bez ústředního topení, vodovodu či koupelny. Ne, nehladověl jsem, ale vyskakovat jsme opravdu nemohli. Svůj život jsem vnímal a vnímal jsem ho správně, jako materiální strádání a chudobu, ze které jsme se jako rodina nevěděli vymanit. Jako chlapec jsem trochu záviděl mým kamarádům například to, že měli doma koupelnu, nebo i vlastní kolo. (Ale ne všichni, takových jako jsem byl já bylo poměrně hodně).

A tak jaksi byla ve mně celkem podvědomě ukotvená touha po pěkném bytě či domě. .. s koupelnou a ústředním topením.

V r. 1984 jsem ukončil střední školu a začal jsem pracovat v lokomotivním depu Žilina jako technik na revizích elektrických lokomotiv. (Šlo o práci v katastrofálních podmínkách, která byla mizerně placená. No a v roce 1986 jsem se oženil. A protože jsem se oženil, tak jsem začal uvažovat nad nějakým bydlením. Na stavbu domu jsem si netroufal a neměl jsem žádné úspory a ani moje manželka, která byla stejně chudá jako já a dokonce bývala a žila v podobných poměrech. Stavba domu opravdu nebyla levná záležitost, i když vám bolševické iluzionisté budou tvrdit opak.

Navštívil jsem proto příslušné oddělení v mém podniku (firmě) a hledal jsem možnosti na přidělení bytu. A byla to studená sprcha. Čekací doba na přidělení jednopokojového bytu byla cca 10 let. Na třípokojový byt jsme nárok neměli, protože jsme byli v té době bezdětní. 

No a teď trochu teorie.

Za socialismu jste se mohli k bytu dostat několika způsoby. Tedy k přidělení bytu. Ne k vlastnictví bytu. Něco takového neexistovalo a trh s byty také ne. Byt se jednoduše koupit nedal. Dal se koupit tzv. družstevní podíl, ale o tom později.

  • Způsob č. 1

Přidělení státního bytu.

Nejlevnější bydlení bylo v tzv. státních bytech. Současní bolševičtí iluzionisté často povídají jak snadno se dal získat byt .: ” Pokud někdo skončil školu a našel si zaměstnání, stát mu přidělil byt, za který platil jen nízké nájemné, a dostal ho zdarma. “

Tak zní oficiální deklarace řešení bytové otázky současných bolševických iluzionistů a lhářů. Mělo to však několik, a to pořádných háčků.

Takových bytů stát až tak mnoho neměl. A ty co měl, měl pro své vyvolené.

Státní byty přidělovány a opravdu téměř ihned především důstojníkům armády. Profesionální vojáci se často stěhovali a pokud takového důstojníka převeleli k jiné posádce, automaticky mu cca do týdne přidělili i byt, zpravidla po některém z důstojníků, kteří ho předtím obývali.

Druhými na řadě byli policisté, příslušníci StB, bolševičtí funkcionáři a jejich příbuzní. Samozřejmě občas se za mastný úplatek dostal k státnímu bytu i nějaký jiný smrtelník, ale takových bylo málo. Takový byt ani tehdy nepatřil konkrétnímu nájemci, protože byl jen nájemcem, ne vlastníkem. Proto tvrzení o bytě zdarma je prostě výmysl. V principu šlo o státní nájemní byt a protože patřil státu a nikoli nájemci, nemohl ho zcela logicky dostat zdarma a platil za něj nájemné.

  • Způsob č. 2

Podnikový byt.

Teoreticky byla tato možnost nejrychlejším a nejlevnějším řešením. Ale opravdu jen teoreticky. Podniky s cílem získat nějakého speciálního pracovníka takovou možnost občas nabízely jako benefit. Pokud podnik hledal nějakého zaměstnance s kvalifikací, nebo vzácněji specializací, případně trpěl akutním nedostatkem pracovníků, mohl být přidělen byt i běžnému smrtelníkovi. Šlo však spíše o výjimku než pravidlo. Většinou dostali takový byt “vybraní” pracovníci, kteří byli spřízněni s lidmi s možností rozhodnout o přidělení bytu. Takový byt by však v případě výpovědi zaměstnance musel nájemce zpravidla opustit.

  • Způsob č. 3

Družstevní byt.

Tak tento způsob přidělování bytů byl asi nejběžnější, i když méně výhodný než státní byt, či podnikový byt, protože bylo třeba se stát členem družstva (poplatek cca 3000 Kčs). Avšak to záviselo na velikosti bytu. 3000 Kčs byl vstupní poplatek pro třípokojový byt. V případě menších bytů byl menší a naopak. A pak bylo třeba zaplatit tzv. družstevní podíl, jehož výše se mírně odlišovala podle města ve kterém byl byt postaven a lokality. V. r. 1988 jsem já osobně zaplatil členský podíl v celkové výši 29 600 Kčs. Takže celkový sumář byl 32 600 Kčs. (Současný ekonomický ekvivalent je cca 14 000 eur) To samozřejmě nebyla jediná nevýhoda. Ta největší byla délka čekací doby. Ve větších městech se na byt čekalo i 10- 15 let. (Pokud se samozřejmě čekatel nerozhodl věci urychlit úplatkem). Takže povídačky o rychlém přidělení bytu mladým lidem jsou opravdu jen povídačky. Zde ale třeba připomenout, že čekací doba se lišila nejen podle lokality kde byty stavěly, ale i desetiletí v němž čekatel o byt požádal. V sedmdesátých letech byly čekací doby mnohem delší, než v osmdesátých letech.

Po získání tzv. družstevního bytu se dalo prakticky bydlet hned. V bytě byla kuchyňská linka, plynový sporák, vybavené WC a také koupelna. Byty nebyly příliš kvalitní. Já osobně jsem ho musel dát opravovat (panely byly křivé) a okna byly natolik nekvalitní, že pokud trochu foukalo, záclony nám vlály jako ve větru.

Přesto že družstevní byt vytvářel zdání vlastnictví, nebylo to tak. Byt nebyl majetkem nájemníka a samozřejmě platil i nájemné. Pro zajímavost, moje první nájemné (v r. 1991) činilo 778 Kčs (v čemž byla zahrnuta i platba za topení a vodu) + třeba připočítat platbu za plyn na vaření + elektrické energie. Celkem cca 1000 Kčs což odpovídá současnému ekonomickému přepočtu asi na 350 eur.

Takový byt jste samozřejmě nemohli prodat. Mohli jste však prodat svůj družstevní podíl, pokud byste se chtěli bytu zbavit či vyměnit ho za menší či větší. Družstevní podíl mohl i dědit. V tom období pokud jste se chtěli např. přestěhovat z BA do ZA a nechtěli jste přijít o byt, bylo třeba najít někoho s kým byste byt vyměnili a dorovnali případné rozdíly v družstevních podílech.

  • Způsob č. 4

Družstevní stabilizační byt.

V r. 1988 jsem se rozhodl opustit mého původního zaměstnavatele a také původní povolání a najít si práci, která by byla lépe placená s tím, že se dá snadněji dostat k bytu. To se mi podařilo. Nalezeno bylo zaměstnání kde vládl nedostatek pracovníků a součástí stabilizace zaměstnanců byl i příslib na dřívější přidělení tzv. družstevního stabilizačního bytu.

V principu šlo o družstevní byty a vládl tam stejný princip financování. Nicméně přednostně se přidělovaly zaměstnancům v nedostatkových profesích přes podniky, které potřebovaly zaměstnance stabilizovat. Tak jako uvádím výše, celkově mě stál 32 600 Kčs, avšak při podepsání smlouvy na odpracovaných 10 let v konkrétní profesi mi podnik uhradil částku 12 000 Kčs, což mi opravdu pomohlo. Na zbytek jsem si vzal úvěr který byl úročený 2-2,5% (úrok si už přesně nepamatuji).

Byt mi přidělil takříkajíc bleskově, a to cca po třech letech. Na podzim r. 1991 jsem se do tohoto bytu nastěhoval.

Kategorie bytů.

Bolševičtí iluzionisté kromě vzbuzování iluzi v neznalých lidech chtějí často zapomenout na to, jaké kvality byty byly. Byty se totiž dělily do tří, ba možná i čtyř kategorií.

V šedesátých a sedmdesátých letech se stavěly byty, které měly např. koupelnu či WC společné s jinými byty na chodbě. Některé, respektive většina neměly ani ústřední topení. V roce 1980 žil můj kamarád sice v třípokojovém bytě, ale topilo se pevným palivem ve vlastních kamnech. V koupelně měli bojler také na pevná paliva. Kolem takových bytovek byly obvykle postaveny boudy ve kterých nájemníci skladovali uhlí či dřevo. A i takové byty byly běžně přidělovány. Podobný byt měl i můj třídní učitel v ZŠ, ale topil naftou. Ale o nějakém pohodlném bydlení se dalo mluvit opravdu těžko. A takových bytů byly tisíce po celé republice.

Až někdy kolem roku 1980 se mohly podle normy budovat jen byty první kategorie. Byt první kategorie musel mít ústřední topení, WC, koupelnu, kde tekla 24 hod denně teplá voda a tedy musela být k sídlištím vybudována i teplárna.

Mnohé byty, které stát přiděloval byly po lidech kteří emigrovali, nebo jim ukradli (znárodnili) majetek.

Byty však nebyly všude a pokud zájemce o byt žil daleko od nějakého okresního či alespoň lokálně většího města, tak buď se potencionální nájemník přestěhoval do města, nebo měl pouze jedinou možnost a to postavit si vlastní dům. Občas se samozřejmě bytovky stavěly i na vesnicích, ale v malém množství a bytů bylo prostě málo.

Individuální výstavba.

Jediný způsob jak jste mohli nemovitost vlastnit nejen v ní bydlet, byla koupě nebo výstavba rodinného domu.

Přiznám se, že velmi obdivuji lidi, kteří si za komunismu postavili dům, byla to totiž velká oběť.

Stavebního materiálu byl nedostatek a proto byly vytvářeny pořadníky na zakoupení, nebo se pomáhalo korupcí. Při vyřizování stavebních povolení to bylo podobné. Jeho vybavení nezřídka trvalo i 5 let, pokud nebyl stavebník ochoten dávat úplatky úředníkům. Vše se dělalo svépomocí a trvalo to obvykle déle než dnes. Přesto výstavba rodinného domu byla relativně levnější než dnes.

Pokud měl stavebník štěstí, dostal obvykle podporu od státu např. za ztížené podmínky, nebo pokud dokončil dům do dvou let, dostával tzv. kolaudačné apod.

Na domy si obvykle stavebník bral půjčku a splátky měl vypočítané až do důchodu. Úroková sazba byla cca 2%.

Před r. 1989 existoval zákon (avšak asi jen 1 rok) kdy stát dával na stavbu domu stejnou podporu jako na výstavbu bytů a to 150 000 Kčs, za co se dala postavit cca hrubá stavba domu.

Následek byl ten, že stavebního materiálu byl ještě větší nedostatek a rapidně se zvýšila cena stavebních pozemků.

Toto byla asi jediná reálná podpora bydlení za komunismu. Jelikož tím stavebník získával i nějakou reálnou hodnotu, na rozdíl např. od státních či družstevních bytů, které byly v principu jen nájemní.

Je třeba podotknout, že dům se dal i koupit a existoval i trh. Avšak domy byly opravdu drahé a jejich ceny odpovídaly asi těm dnešním. Běžný občan se raději rozhodl pro jeho stavbu, než koupi. I když i za socialismu existovaly tzv. montované domy, které stavěly socialistické firmy, ale nebyly moc kvalitní a také velmi drahé.

Pokud už jste přece jen měli byt či dům, bylo ho třeba zařídit a to byl problém. Nábytek byl příšerně drahý a bydlení značně prodražoval. Bohužel na to se tak trochu zapomíná. Jen pro zajímavost. Jen běžná ložnicová souprava s dvěma lůžky a několika skříní z dřevotřísky vyšla na cca 15 000 Kčs ( dnes cca 4 800 eur), což byla prostě neskutečná cena. Zcela obyčejná kuchyně stála 4000 – 5000 Kčs, (1 200 – 1 600 eur), obývací stěna od 15 000 – do 50 000 Kčs. (4 800-16 000 eur), sedací souprava 7 000 – 30 000 Kčs. (2 250 – 9 600 eur) Jednoduše neskutečné položky. Takže zařízení a vybavení domu či bytu bylo náročné a trvalo mnohdy roky, než bylo kompletní.

Stručné shrnutí.

Za komunismu neexistovaly byty zdarma a všechny byly v principu jen nájemní. Bydlení nebylo dostupnější než dnes. (Spíše naopak). Obecní nájemní byty se v současnosti velmi podobají např. státním, ale podmínkou jeho získání není být členem strany, nebo být příslušníkem ozbrojených sil.

Je jich zatím málo, ale přece jen přibývají.

A pokud chce někdo bydlet dnes, snadno najde byt či dům k pronájmu. Nájemné samozřejmě odpovídá kvalitě, rozloze a místu kde je nemovitost situována. Není třeba tlačit se 5-10 let s rodiči a čekat na přidělení bytu. Bydlet se dá prakticky okamžitě.

A ještě dodatek. Ten byt, který mi byl přidělen jako družstevní mi nakonec zůstal. Nedal mi ho komunista, ale zaplatil jsem ho demokratovi. Takže ani za to neděkuje socialismu, ale privatizaci a novému režimu.