Jak může někdo volit Turka?

Není to totiž poprvé a ani naposled, kdy jsme svědky podobného vzplanutí vášní. Obvykle to probíhá tak, že na nějakého politika něco praskne, on se snaží po určitou dobu zatloukat, pak následuje období opatrného přiznávání se, snaha o zlehčování skutku a hledání „polehčujících okolností“. A když už mají z dotyčného legraci úplně všichni, nakonec se přizná.

Případ pana Turka se od tohoto běžného průběhu liší snad jenom tím, že on nic nezatlouká, ale naopak se svým „hříchem“ dokonce sám pochlubil. Takže rovnou následovalo ono zlehčování a hledání „polehčujících okolností“. Nicméně se ukazuje, že ještě není zkušeným politikem. Ten totiž, když udělá nějakou pitomost, tak se dříve či později alespoň formálně omluví. A místo zlehčování celé věci raději mlčí. Tím své kritiky sice obvykle neuspokojí, protože ti chtějí jeho hlavu, ale dosáhne přinejmenším toho, že se kauza přestane řešit a vystřídá ji průšvih někoho jiného.

Hrdina, nebo padouch?

Na aférách tohoto typu je zajímavé sledovat reakce zapřisáhlých příznivců a odpůrců daného politika. Ti první předkládají neuvěřitelné argumenty, aby svého favorita nějak ospravedlnili, zatímco ti druzí vytvářejí obdobně absurdní konstrukce, ze kterých vyvozují, co vlastně tento prohřešek všechno znamená. Ovšem pokud spáchá nějakou blbost pro změnu jejich favorit, tak se role vymění a z dřívějších kritiků se stávají obhájci a naopak. Jenom bizarnost jejich argumentů zůstává zachována.

A tak někteří z těch, kteří z pana Turka udělali kvůli jeho rychlé jízdě veřejné nebezpečí číslo jedna, obhajovali před nedávnem Danuši Nerudovou za její výrok „Tuto zemi osvobodili Američané“ a snažili se svými naprosto obskurními konstrukcemi dokázat, že tomu tak opravdu bylo. Ostatně i u paní Nerudové se ukázalo, že ještě není zkušenou političkou. I ona totiž místo aby se omluvila (nebo se snažila celou situaci alespoň vymlčet), tak svůj výrok později zopakovala a prohlásila, že si za ním stojí. Čímž však jenom dokázala, že když pánbů rozdával moudrost, tak nejspíš stála v jiné frontě. Podle jejího vystupování soudím, že se postavila ještě jednou do té na sebevědomí.

Svůj k svému…

Nejzarputilejší kritici pana Turka kladli také otázku, jak vůbec může někdo takového člověka volit, přičemž přihodili i pár jeho předchozích „hříchů“. A hned si na ni odpověděli, že to můžou být jenom lidé, kteří jsou stejní jako on. Ve stejném duchu je však možné se ptát, jak je možné, že někdo může volit Danuši Nerudovou. A hned si také odpovědět, že nejspíš jenom lidé, kteří se neštítí žádné lži. A mohli bychom samozřejmě pokračovat. Jak je možné, že to někdo hodí Aleně Schillerové? Asi ti, co se rádi fotí s pávem nebo jim chutnají hranolky. Nebo panu Výbornému, který sice na rozdíl od pana Turka jel jenom devadesát, ale zato v obci? Toho tedy může volit jenom vrah za volantem.

Je to samozřejmě nesmysl. Neznamená to však, že bychom měli automaticky nad prohřešky politiků mávat rukou. Ale měli bychom jim přikládat také patřičnou váhu. Ony jsou totiž věci podstatné, a pak ty druhé. Je pochopitelně věcí každého z nás, co považuje za důležité. Dle mého soudu to je třeba to, zda si dotyčný nezadal s minulým režimem nad rámec nezbytného minima, zda se neukázal ve své funkci jako neschopný nedouk, zda plní své sliby, a když už je neplní, tak ať alespoň nelže, nebo zda v nějaké závažné kauze, na kterou je napojen, neumírají záhadně její aktéři.

Vedle toho jsou totiž frajeřina na dálnici nebo naivní pokus přepisovat dějiny úplné banality…