Jak agenti vyhrávají soudní spory

[ad#hornisiroka]

Fotbal je hra, kterou hraje dvaadvacet lidí a kterou vždy vyhrají Němci, řekl jednou frustrovaný Gary Lineker, bývalý reprezentant Anglie a později komentátor. Pokud bychom jeho výrok parafrázovali a přenesli do prostoru Česka a Slovenska, tak bychom mohli říci, že soud na ochranu osobnosti je hra, kterou vždy vyhraje spolupracovník StB. Množství vyhraných sporů na ochranu osobností v Česku i Slovensku je toho důkazem.

“Z důkazů vyplynulo, že navrhovatel vědomě nebyl agentem StB. Vyplynulo to mimo jiné i z výpovědí svědků – bývalých příslušníků StB. Svazek navrhovatele byl veden chaoticky a bez jeho vědomí. Navrhovatel vědomě nespolupracoval s StB. Jeho spis byl veden jen formálně.” Uvádí se v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Bratislavě v soudním sporu na ochranu osobnosti s ministrem financí Andrejem Babišem v kauze jeho údajné spolupráce s bývalou Státní bezpečností.

Bývalí příslušníci StB ochotně přicházejí na soudy a podávají svědectví o svých spisovatelských schopnostech. Místo toho, aby během soudu využívali svůj pokročilejší věk a hráli to na ztrátu paměti, suverénně prohlašují, že si vlastně celý spis vymysleli, založili ho z důvodu, aby si udělali čárky u svých nadřízených a splnily plánovanou normu. Vesele falšovali podpisy, vymýšleli zprávy a prokazovaly takové kombinační schopnosti, že se mohli zaměstnat jako scenáristé na Barrandově či na Kolibě. Dokonce brali za své agenty i finanční nebo věcné odměny, určitě poučeni o promlčení takového jednání advokáty zastupujícími své klienty.

Viděl jsem stovky spisů, některé měly stovky, dokonce i přes tisíc stran a také při “úctě” k fabulační schopnostem důstojníků StB nevěřím, že by takového něco dokázali vyprodukovat aniž by jim jejich zdroj vědomě neposkytoval informace. Jsou plné detailních zpráv z prostředí kde se agent pohyboval a znalostí o dalších osobách nebo objektech, které neměl možnost řídící důstojník zjistit si od kancelářského stolu.

Samozřejmě, existují i ​​vymyšlené spisy. Jenže ty vypadají úplně jinak. Viděl jsem tenoučký spis, takzvanou žiletku, který obsahoval tři, čtyři papíry. Základní údaje o osobě, návrh na její získání jako vědomého spolupracovníka a záznam ze schůzky, kde osoba nic nepodepsala akorát v kavárně před příslušníkům prohlásila, že bude spolupracovat. To byly spisy založené kvůli splnění normy, jejichž počet rostl zejména před rokem 1989 kdy se StB snažila s obtížemi pokrýt celé spektrum potenciálních odpůrců režimu. Ale tlusté spisy založené v hlubokých normalizačních letech k nim určitě nepatří. Možná se nakonec ukáže, že žádná StB neexistovala a byla to jen nějaká pobočka Svazu československých spisovatelů.

[ad#velkadolni]

Stále jsou zde. Vědomí spolupracovníci. Většinou starší pánové působící ve vysokých funkcích, například i v české diplomacii. Nevidíme jim do hlavy proč se spoluprací souhlasili.Touha po kariéře v totalitním státě, zištné důvody, závist vůči úspěšnějším. Nyní se mohou radovat … i když někde v mysli se marně snaží přehlušit pachuť takového tragikomického vítězství.

ZDROJ: Peter Adamecký