
Evoluce propagandy. Od primitivní manipulace k sofistikovanému ovládání narativů
NESPOKOJENY
Propaganda jako nástroj ovlivňování veřejného mínění není výsadou žádného konkrétního režimu – její přítomnost je imanentní každé společnosti, která si klade za cíl organizovat lidské chování, směřovat veřejný diskurz a legitimizovat svou vlastní existenci.
Zatímco v minulosti byla propaganda zřetelná, často toporná a ideologicky průhledná, dnešní formy jsou psychologicky propracovanější, emocionálně inteligentní a tematicky přizpůsobené pulsujícím trendům veřejného mínění. Tento vývoj naznačuje směr, kterým se propaganda bude ubírat i v budoucnosti – stále rafinovanější, chameleonicky adaptivní a zdánlivě spojenecká vůči kritikům mocenského uspořádání, které sama v tichosti podporuje.
Evoluce propagandy
Od primitivní manipulace k sofistikovanému ovládání narativů veřejného vědomí.
1. Propaganda v minulém režimu: Primitivní a direktivní narativ
Propaganda socialistických režimů v druhé polovině 20. století byla charakteristická svou jednoduchostí, direktivností a otevřenou snahou kontrolovat veřejný prostor. Dominovaly jí hesla, plamenné výzvy k loajalitě a tvrdá cenzura alternativních pohledů. Tento typ propagandy operoval v logice přímého konfliktu: my versus oni, kapitalismus versus socialismus, pravda versus lež. Její psychologický účinek byl často kontraproduktivní – právě pro svou průhlednost a topornost.
Psychologické mechanismy byly využívány jen velmi povrchně. Lidské motivace byly redukovány na kolektivní identitu, loajalitu ke straně a vůdčím postavám. Citové obrazy (např. šťastné dělnické rodiny) měly přesvědčovat, ale působily spíše schematicky než hluboce. Propaganda sloužila jako neustálé připomínání „oficiální pravdy“, nikoli jako účinný nástroj přesvědčování.
Příklad: Československá televize v 70. letech produkovala pořady jako „Píseň pro Rudolfa III.“ nebo relace typu „Zpravodajství ČST“, kde byly politické informace podávány v rigidním, šablonovitém duchu. Tyto formáty ztrácely na důvěryhodnosti, což vedlo k nárůstu cynismu veřejnosti.
2. Současná propaganda: Psychologická sofistikovanost a neviditelnost
Současný režim – liberálně demokratický, avšak silně provázaný s globálními ekonomickými a ideologickými strukturami – produkuje propagandu, která je méně zjevná, avšak hluboce účinná. Neoperuje již jen skrze státní média, ale využívá celý kulturní, mediální i technologický aparát. Propaganda dnes není jen sdělením – je to atmosféra.
Psychologicky se obrací k jednotlivci jako k subjektu volby, identitě, emocím. Namísto kolektivních hesel využívá jazyk empatie, morální výlučnosti a odborného konsenzu. Tato propaganda se neprezentuje jako propaganda, nýbrž jako „věda“, „hodnoty“, „solidarita“. Přesně odhaduje jazykové trendy – například inkluzivitu, autenticitu či trauma – a dokáže je přetavit do rámců, které podporují status quo.
Příklad: V době pandemie covidu-19 byly narativy o „společné zodpovědnosti“ a „boji s dezinformacemi“ hojně využívány v médiích i oficiální komunikaci států. Kritika těchto opatření byla často interpretována jako asociální, nebezpečná či extremistická.
Problém však nastává v momentě, kdy se tato mediální a ideologická dominance začne obracet proti svému původnímu účelu: z empatické se stává arogantní, z inkluzivní represivní, z otevřené cenzurní. Kritika systému je démonizována, odchylky označeny za dezinformace, a etický narativ se mění v nástroj sociální kontroly.
3. Budoucí propaganda: Morální mimikry a absorpce odporu
Pokud historický vývoj propagandy sleduje trajektorii od hrubé jednoduchosti k rafinované psychologické adaptabilitě, lze předpokládat, že její budoucí podoby budou operovat s ještě větší mírou sofistikovanosti. Budou anticipovat odpor. Nejenže budou znát jeho jazyk – ony ho převezmou.
Budoucí propaganda se pravděpodobně nebude distancovat od kritiky vládnoucího systému, naopak – bude ji artikulovat. Zvedne prapor svobody slova, postaví se proti cenzuře, odsoudí korporátní lobby a nabídne jakousi očistnou alternativu. Bude vypadat jako opozice, ale bude řízena z centra.
Příklad (hypotetický): Nová mediální platforma s vysokým kreditem důvěryhodnosti začne odvážně tematizovat problémy spojené s nadnárodními korporacemi a farmaceutickým průmyslem. Postupně však začne vytvářet nový konsenzus – zdánlivě kritický, ale ve skutečnosti manipulativní – a nasměruje veřejnost k řešením, která de facto posilují stávající mocenské struktury.
Témata, která dnes rezonují v rámci alternativních či „okrajových“ názorových proudů – například kumulace moci v rukou soukromých korporací, nadnárodních struktur nebo technologických monopolů – budou zrecyklována do narativů, které budou působit jako nová revoluce, ale budou řízeny stejnými strukturami. Nová propaganda se opět postaví do role morální autority, která „rozumí lidem“ – ale nikoliv proto, aby systém změnila, nýbrž aby ho stabilizovala novým jazykem.
Vývoj propagandy ukazuje na klíčový fakt: její účinnost nespočívá v obsahu, ale v její schopnosti sladit se s psychologickými, kulturními a duchovními trendy společnosti. Zatímco dříve byla vyjádřením síly, dnes se tváří jako empatie, jako rozum, jako vize. A zítra? Zítra bude mluvit hlasem kritiků systému, které absorbuje, zkrotí a použije jako novou masku moci. [zdroj]
Marná věc, každý režim a každá společnost má svůj vývoj ….. bohužel cyklický.
A každá propaganda musí mít oporu alespoň v části společnosti.
Nyní máme opět ekvivalent padesátých let minulého století.
Režim přitvrzuje, ale má oporu mladých svazáků, kteří jsou nadrženi nandat to starší generaci, zejména vlastním rodičům.
A obávám se, že opět zažijeme ekvivalent šedesátých let.
Kdy se společnost začne probouzet, mladí dospějí, prokouknou, a pochopí že byli za zmanipulované kokoty. A společně se starými se pokusí o společenskou obrodu, která bude silou potlačena z venku. Nyní ale místo SSSR to bude Eurosajuz.
V období klasického kapitalismu firmy nacházely inovativní způsoby, jak ze zdrojů vyrobit produkt, který lze následně přinést na trh a tam ho prodat. S nastolením obchodního modelu největších technologických společností dneška však přichází zásadní změna: zdrojovým materiálem se stává samotná lidská zkušenost, která je jednostranně získávána a měněna na data, posléze zpracovávána pokročilou inteligencí známou jako machine learning a přetavena v nový typ produktu (předpovídané chování) a následně obchodována na novém typu trhu (trh s budoucím chováním). Co s našimi společnostmi udělá toto odevzdání kontroly nad naším chováním do rukou firem, vše? A zbývají nám ještě nějaké sebeobranné mechanismy?
Odvrácená strana společnosti
(Aneb, co nikdo nechce slyšet).
Tak jsme zacinkali v devětaosmdesátém roce klíči a vyzvonili si tu kýženou svobodu. Estébáci založili celou řadu bank, které postupně do poslední koruny zevnitř vykradli. Nastala divoká privatizace. Státní majetek se vyvlastňoval a prodával ostošest všem možným nadnárodním korporacím, které měly možnost se tak okamžitě zbavit konkurence. Naše soběstačnost ve vlajkových lodích českého průmyslu zanikla. To, co bylo české, se dostalo do rukou těm, kdo s naším státem, našimi cíli, neměli nic společného.
A tak jsme v situaci, kdy ani „naše“ banky nejsou naše, přestože nesou české názvy. Dokonce pijeme a sprchujeme se francouzskou vodou firmy Veolia. Kdo by chtěl zvelebit naši zemi, ten by ji musel vyvlastnit zpět. Protože to nejde, za co tedy máme bojovat? I rodnou hroudu nám vzali pod zadkem! Kde se tisknou naše bankovky? Je to ještě státní tiskárna cenin zal. r. 1953, nebo se dnes tisknu v zahraničí? I písnička o našich poměrech vznikla. Vystihovala přesně dobovou atmosféru. Je od skupiny Kabát:
„Z Billa na Nováka změním si své jméno
a až tu malou zemi celou rozkradem,
tak se vrátím ve svý rodný Colorado
o tý zlatý žíle řeknu doma všem“
Jak a s kým tedy bojovat za svou zemi, když ji považují za svou ti, kdo si ji za babku koupili… Stejně se místní jen obírali o peníze a řada z nich si nakradla na „své“ majetky. Těch šmejdů co tu bylo! Tak jaképak s nimi slitování! Proč bychom nakonec neokradli ty, co kradou? Nezaslouží si to snad? Je načase jim tu životní úroveň srazit. Mnozí z těch co obírali důvěřivce o peníze budou mít vítr v peněžence a jejich úspory se o třetinu smrsknou. Ti, kdo nic nemají, stejně o nic nepřijdou.
Navíc jsme je ošetřili svými injekcemi. Dnes sice ví, že proti virům nezabraly, ale to nebyl jejich účel. Tak nezbývá, než je postupně připravit o majetky. Musíte si pořídit za statisíce to či ono, abyste mohli dál bydlet ve svém. Dostanete štítky! Napaříme vám z nemovitostí daleko vyšší daně! O všem rozhodujeme my!
Jsou tu dnes ti, kdo by to rádi změnili. Ale my máme banky a váš finanční systém ve svých rukou, takže si to rozmyslete!
Na závěr komorní příběh.
Mnozí zažili výměnu partnera(ky) a byli šťastní, i když zradili svého původního partnera. Chvíli jim ta omamná láska vydržela, než zjistili, že ten, kdo rád mění partnery je tím, kdo stejným způsobem opustí i jeho. Je pozdě litovat. Zázemí, klid i láska jsou nenávratně pryč. Takhle se každý, kdo se provinil potrestá. Ale hned o tom neví.
Společnost, jíž se zmocnili Billové překřtění na Nováky patří jim, nikoliv nám. Vyvlastnit se asi nenechají.
Mějte se hezky.