Co je dnes Západ? Mediální elity se zcela odtrhly od reality

Rodí se nová vláda složená z ANO, SPD a Motoristů – téma, které si vyžádalo zásadní úvahu o zahraniční politice České republiky. Petru Robejškovi jde především o to, aby se nová exekutiva zaměřila na jasné prosazování národních zájmů. „Úplně hlavní prioritou je zabývat se národními zájmy, iniciovat intenzivní, vysokoúrovňovou debatu o tom, jak suverénně prosazovat naše zájmy v zahraničí,“ říká politolog.

Podle něj je v české tradici přílišná vstřícnost vůči vnějším tlakům a oproti obvyklému modelu „automatického přikyvování“ je nutné zaujmout aktivnější a suverénnější postoj. „Národní zájmy je téma, které v České republice notoricky všechny vlády více nebo méně zanedbávají. V každém případě je Česká republika země, která se vyznačuje neobyčejnou povolností vůči požadavkům zvenčí. Tak je i zapsaná. My se musíme zbavit toho, že vždycky kývneme,“ pokračuje Petr Robejšek.

Babiš by se neměl bát vymezit se vůči Bruselu

Petr Robejšek rovněž upozorňuje, že nová vláda by se měla jasně postavit k současným snahám Evropské unie: „Vymezit se vůči snahám EU ohledně Green Dealu, ohledně centralizace a omezování svobod,“ říká.

Budoucí premiér Andrej Babiš má šanci ukázat skutečnou odvahu a pragmatický přístup. „O budoucím premiéru Babišovi víme, že je velmi obratný a velmi pragmatický politik. Proto bych mu chtěl vzkázat, že EU slábne. Jestliže se odváží víc, než se odvážil jeho předchůdce, který se neodvážil vůbec, nemusí počítat s žádnými drastickými zásahy. Naopak se tím může zařadit mezi ty, kteří postupně EU opouštějí a relativizují ji na úroveň, na které by jednou měla být – tedy jen jako společný hospodářský prostor,“ dodává Petr Robejšek.

Dnes podle jeho slov už není otevřené vymezování vůči Bruselu nebo Green Dealu žádným aktem disentu. Tato změna nastala už za Fialovy vlády. „To už bylo pryč za éry premiéra Fialy. Jenom prostě premiér Fiala nebyl osobnost, která by toho byla schopna. Možná ani nechápal, jak důležité to je,“ uvádí.

A dodává: „Chci ještě jednou zdůraznit, že česká elita byla tradičně vždy jednou z těch posledních, které zachytily změnu větru. Tady tendence je až skoro kletba české politiky. Ta by se měla opravdu zlomit a buďme pragmatiky: každý politik jako každý člověk jedná účelově. To znamená, že zvažuje rizika a šance. A to riziko něco udělat je dnes mnohem menší, než bylo kdysi,“ říká Petr Robejšek.

Patříme na Západ? Otázka, kterou si musíme položit znovu

V české politice se často opakuje stejný vzorec – touha být přijatelný pro mediální scénu a samozvané elity. Mnozí politici proto cítí potřebu stále dokola deklarovat, že „patříme na Západ“, aby si udrželi přízeň. Robejšek je toho názoru, že tato různá „zaklínadla“ a hesla neznamenají vůbec nic, a pokládá zásadní otázku: „Patříme na Západ? Jedná s námi Západ, jako kdybychom tam patřili? To je má otázka, kterou by si měly klást elity této země,“ zdůrazňuje.

Upozorňuje, že v mezinárodní politice se každý stát stará především sám o sebe a nikdo se nebude starat o Českou republiku, pokud sama nebude něčím zajímavá. „A tu zajímavost si musíme vydobýt. Byť i třeba tím, že řekneme ne. Fico řekl ne, Orbán řekl ne. Jsou po smrti? Co to dělá s jejich zeměmi?“ ptá se Robejšek. „Mít páteř a říct si: tohle není v našem zájmu – to jsou věci, které já bolestně postrádám tradičně v české politice. Tohle potřebujeme místo neustálého zaklínání ‚patříme na Západ‘. Ano, jsme součástí západní civilizační sféry – ale tam jsou i všichni ostatní. Jinak jsme zodpovědní jen sami za sebe a máme sloužit své vlastní zemi,“ dodává.

Následně poukazuje, že pojem „Západ“ se v posledních letech zásadně proměnil – a dnes jej už skutečně nedefinuje západní Evropa, ale právě státy střední části kontinentu. „Střední Evropa je ve skutečnosti dnes západní Evropa. My jsme nositelé západních hodnot – ti poslední, kteří v Evropě ještě jsou. Na západ od nás už vidíme degenerované, změkčilé, zhlouplé a pudu sebezáchovy neschopné společnosti. Proč bychom k nim měli patřit a respektovat jejich přání?“ poznamenává Petr Robejšek.

Suverenita znamená umět říct „ne“

Opakovaně srovnává český přístup s politikou Maďarska a upozorňuje, že principy, podle nichž by se měla vyvíjet i česká politika, jsou v zásadě stále stejné. „Jak se vyprofilovat, je víceméně pořád to samé – formulovat jasně své pozice, nesouhlasit automaticky a nebýt pohodlní. Suverenita je schopnost říci ne, i když to něco stojí,“ říká Robejšek. „Aby byl politik tohoto rezolutního jednání schopen, musí ho do politiky hnát něco víc než vlastní prospěch. Dřív to byly ideologie, dnes by to mělo být alespoň vlastenectví. Když jdu do politiky, jdu tam pro svou zemi – ne pro svou stranu a už vůbec ne pro sebe. Kde jsou takoví politici v Česku? Nevidím žádné,“ říká Petr Robejšek

Evoluční pokrok? Spíš úpadek blahobytu i svobody

V závěru rozhovoru se Petr Robejšek také zamýšlí nad tím, zda lze vůbec mluvit o jakémkoli evolučním pokroku. „Vede se nám fakticky a v průměru ohledně blahobytu a svobody stále hůř. Kde je tedy pokrok? Je smyslem evoluce, aby se nám vedlo stále hůře?“ ptá se Robejšek. Podle něj je paradoxní, že právě ti nejvzdělanější lidé, obklopení diplomy a tituly, si tuto zjevnou skutečnost neuvědomují.
Na otázku, co s tím, Robejšek odpovídá s hořkou ironií. Možná by pomohlo něco, co by lidem ukázalo, že systém, na který spoléhají, prostě nefunguje. Stále víc lidí si ale začíná uvědomovat zhoršování životních podmínek. „Lidé reagují jen na ztrátu něčeho, co se jich bezprostředně týká. Většině nevadí, když je omezována svoboda slova – vadí jim, když přijdou o majetek. Jakkoli je to primitivní a smutné vysvědčení o inteligenci Evropanů, právě tato léčba bolesti je zřejmě jediná cesta, která funguje,“ říká Robejšek.

Toto uvědomění lidí v tuzemsku přibývá zatím hlavně mimo velká města, kde jsou iniciativy, které se snaží kompenzovat neschopnost a nevůli elit. „Na venkově tomu lidé rozumějí mnohem víc než ti, kteří se potácejí v polotemnu neonů v hlavním městě a jeho kavárnách hlavního města. Jen drastický zážitek, že se nám vede hůř, může přimět lidi zamyslet se, co proti tomu mohou udělat. Když to pomůže, zaplať pánbůh za to – ale už aby to bylo,“ uzavírá Petr Robejšek.