Člověk se nevyplatí

Krom téměř panenské přírody (nebo aspoň přírody po hymenoplastice) mne vždy přitahovala dramatičnost Sudet. Když srovnáte Sudety teď a před sto lety, budete překvapeni, jak se mění pomalu. Staré německé nápisy snoubící se s novými nápisy na kšeftech pro německé kunčafty dávají takovou příchuť příhraničí. Chudého příhraničí.

Tu cestu neberu jako nutné zlo, ale vždy na ní krásně relaxuji, pokaždé si ji užívám. Když mluvíte denně s padesáti pacienty, chcete jen tiše projíždět krajinou, kochat se dramaty přírody a mlčet.

Staré továrny již zanikly a nové nevznikly a nikdy nevzniknou. Jen kolem Rumburku je pár montoven, které nebudu jmenovat. Tady snad funguje už jen zemědělství, lesnictví a pekařství. Ano, to právě Rumburk by se místo Pardubic mohl pyšnit titulem Město Perníku.

Projíždím kolem několika firem věnujících se zpracování dřeva. Nádherné pokroucené kmeny listnatých stromů polehávají u silnic a jako hejno mravenců se kolem motá bandička do sněda opálených Čechů, do půlky těla za každého počasí, a ty kmeny postupně mění na polínka. Nápis na plotě „Palivové Dříví“ dává tušit, kam se příběh toho dřeva bude dále ubírat. Vždy mě ta myšlenka trochu zabolí. Nedávno jsem byl nucen vybavit pár nemovitostí. A vybavit něco nábytkem už není levná legrace. Procházíte paláci plnými voňavých nábytků, ale jak pohlédnete na cenovku, okamžitě víte, že to, co jste ochotni koupit, je tak maximálně nějaká tenká poslepovaná dřevotříska.

Vážně neznám vůbec nikoho, kdo by vám do očí zcela upřímně řekl: Nelíbí se mi krásný masivní nábytek. Všichni to milujeme, ale ekonomicky jsme nuceni koupit drolící se dřevotřísku s nalepenou tapetou letokruhů dřeva. Já jsem to jednou nevydržel, koupil si masivní dubovou postel a honosně to nazval investicí (protože když koupíte postel v hodnotě lehce ojeté fábie, snažíte se přesvědčit svůj mozek, že se nejedná o konzum). Říkám dětem: „Koukejte si ji předávat z generace na generaci a vždy si vzpomenout na pradědečka!“ „Jasně, tati…,“ ušklíbnou se od Playstationu a já chápu, že se jedná jen o moji emoci, kterou už nikdo jiný se mnou nesdílí.

Mít takový jídelní stůl. A velkou dřevěnou lavici z masivu. Ale ne takového dvoucentimetrového, ale pořádný flák dřeva tlustého aspoň 10 cm. Truhlář se směje a říká: „To byste se nedoplatil, milý pane. Víte, dřevo je děsně drahý.“ Jak drahý???, říkám si. Válí se u silnic, krájí se na kousky a hází se do ohně. Jak může být takový poklad, po kterém všichni toužíme, takhle znehodnocován? Navíc, tolik lidí tu nemá práci.

Pořád přemýšlím, proč to, co mi připadá zjevné a logické, se ve skutečnosti nepromítne do reality. Ano, vím, přání otcem myšlenky. Toužím po něčem, ale nefunguje to tak. Toužím po tom, aby se ty kmeny proměnily v nádherný masivní nábytek, aby ruce, které neměly práci, ten kmen opracovaly, a aby si tím nábytkem někdo vybavil svoje bydlení a byl šťastný. Takový svět se snažím realitě vnutit. Přemlouvám vesmír: „Vždyť je to přece ekologické, dřevo je struktura polysacharidů vázající velké množství uhlíku, spálením ho jen vypustíme do atmosféry a údajně zhoršíme skleníkový efekt.“ Vesmír mlčí.

„Lokální produkt přece musí být levnější, než dovézt nějaký slepenec ze Švédska, navíc ta lepidla a dlouhá doprava založená na uhlíku, to je taky proti přírodě!!!“ Vesmír stále mlčí a dokonce mám pocit, že se jízlivě pousmál. Zkouším ho obalamutit jinak: „Podívej, pokud si koupím místní nábytek z místního stromu, peníze zůstanou doma, nepůjdou do zahraničí, tím finančně podpořím místní kraj, a tím dám šanci, aby se část lidí v kraji měla lépe, no ne? To už musí dávat smysl!“

Teď už se mi vesmír směje hurónským smíchem. „Ach ty hloupý blázne,“ říká mi, „nechápeš souvislosti: V tom nábytku není jen dřevo, je v něm i práce. Tolik moc práce, že kdybys měl zaplatit každou hodinu člověka, který na něm pracuje, dostaneš se na cenu ojeté fábie. Navíc to umíš umět, mít na to drahé nástroje, to všechno stojí peníze. Pak musíš produkt dostat k zákazníkovi. Celý ten obchodní řetězec je drahá sranda, představuješ si to jako Hurvínek válku. Člověk se nikdy nevyplatí. Dnes pracují jen stroje. Stroj pokácí strom, jiný ho namele na kousky, jiný ho nacpe s lepidlem do forem, další zabalí, zase jiný přepraví, a tak končí za přijatelnou cenu v obchodech. Tomu se říká úspora z množství, ty snílku. Tu neporazíš.“

„Neporazím?,“ snažím se smlouvat. „Co tak snížit cenu práce? Proč bychom měli chudým lidem, co chtějí ostatním dát nábytek, danit jejich práci? V Německu přeci kdo vydělá do 8000 eur ročně, nemusí platit daň z příjmu, pouze zdravotní pojištění. Nábytek se nemusí vozit na prodejnu, stačí hezké webovky, e-prodej, katalog, nebo dokonce nábytek na míru, klient si přes internet navolí rozměry a místní řemeslník už mu dodá přesně podle jeho rozměrů produkt na míru. Proč by nemohlo fungovat, že by OSVČ nebo zaměstnanec do příjmu 200 000 korun ročně nemusel platit žádnou daň? Všem se to vyplatí. Lidé začnou pracovat, dělat užitečné věci, dokonce i ty, které se doteď nevyplatily, peníze zůstanou doma a ještě ty lidi nebudeme muset živit na dávkách. Odpadní piliny by se mohly zplynovat a bez daní a regulací by se mohly používat na výrobu energie.“

Teď už vesmír jen protáčí komety na mléčné dráze. „Ach, kdyby ses radši věnoval své práci, ty snílku. Lidé nechtějí nižší daně, lidé nechtějí krásné věci, lidé nechtějí tvořit tak, jak bys neustále tvořil ty. Lidé chtějí dávky, podpory, dotace, daně, protože si myslí, že se daní bohatí a oni z toho něco dostanou, chtějí regulovat, protože co kdyby se někomu něco stalo, chtějí, aby jim státní úředník řekl, co si mají počít se svým životem.“

Naštvu se a odseknu: „Tss… tak si to teda spalte na popel.“ A za chvíli mne zase krajina ukolébá ke klidu, u silnice se pasou srnky a paprsky slunce prosvítající přes větve letitých stromů mi dělají přírodní stroboskop. Neumírejte, šeptám jim. Rosťte do nebes. Když umřete, všechny vás spálí na popel.