Chci nezávislý stát s nezávislými občany

Od podstaty toho, proč bychom tento den měli pokládat za důležitý, se neustále vzdalujeme. Pokud jsme snad někdy na naši samostatnost cítili určitou hrdost, stále více ji dnes nahrazuje hořký cynismus poskytující pohodlný únik od odpovědnosti. V kontextu současné energetické krize a bezpečnostních rizik spojených s válkou na Ukrajině, se pojmu nezávislost používá spíše ve smyslu nahrazení jedné závislosti za závislost druhou. Lidé, kteří nás sami svoji politikou (především tou zelenou) dostali do závislosti na ruských energiích, nás vlečou do závislosti na nespolehlivých zdrojích a stejně nespolehlivých dodavatelích. Politici, kteří varují před nebezpečím ze strany ruského globalismu, nás zavádějí do závislosti na globalistických tendencích jiných mocných hráčů na mezinárodní šachovnici. Z pojmu nezávislost je jen veteš.

Pokud bychom si dokázali připomenout, co 28. říjen opravdu znamená, zároveň bychom si nevyhnutelně uvědomili, do jaké míry jsme dnes občané suverénního, nezávislého státu.

Místo toho slavíme prostě jeden státní svátek z mnoha. Svátek státu; oslavencem je stát, nikoliv my, občané. Nejsme-li konformní se současným statem quo, nesouhlasíme-li se stále rostoucí mocí státu, s jeho bezohlednou mocichtivostí, nemáme mnoho důvodů k oslavě. A současní představitelé tohoto směřování našeho státu jako by to věděli, dávají nám, občanům, k tomuto dni vskutku osobitý dárek: státní svátek vzniku samostatného československého státu je oslaven demonstrací státní moci nad námi občany, další regulací našich životů, zákazem prodeje a nákupů ve velkých obchodech.

Ano, nezávislost jako hlavní smysl 28. října byla pomalu odsunuta do pozadí. Státní nezávislost má totiž pozitivní hodnotu pouze tehdy, jde-li ruku v ruce s nezávislostí jednotlivců.

Místo toho jsme v médiích svědky nekonečného defilé osobností představující něco zcela jiného: promlouvají k nám zastánci postdemokracie, zastánci regulací toho či onoho, zastánci stále citelnějšího vměšování státu do našich životů pod nejrůznějšími rádoby ušlechtilými záminkami, zastánci malosti a poníženosti českých občanů před údajnou morální a demokratickou vyspělostí zemí, k nimž jsme po pádu komunistické totality s nadějí, a možná i s notnou dávkou naivity vzhlíželi. A nejde jen o ty osobnosti našeho politického či kulturního života, které by z naší země nejraději měly jen poslušného vazala Bruselu, ale stejně tak o osobnosti, které by si za našeho lenního pána raději vybrali Moskvu nebo snad Peking. Jako by se směr, jakým se má naše země ubírat, omezil jen na výběr, komu se podřídíme. Ti, kteří si přejí Českou republiku suverénní, nezávislou, nepodřízenou, a stejnou nepodřízenost si přejí i pro české občany, v těchto dnech v médiích prostor nedostávají. Ostatně stejně jako tomu je v jiné dny.

Zastánci nezávislosti a svobody mají v médiích červenou – nikdo se nad tím však nepozastavuje. Nikomu tyto hlasy, překřikované oficiální propagandou, zdá se nechybí. Svorný pakt levičáků všech možných barev, progresivních socialistů, kryptokomunistů, probruselských fašistů, morálních relativistů a pragmatiků, povýšených sociálních inženýrů pohrdajících svobodnou vůlí soustavně potlačuje, ať už pouhou manipulací, překrucováním či lhaním, nebo přímo s využitím státní moci, jakékoliv pozitivní povědomí o tom, že naše země může být a měla by být nezávislá. A že vlastně takovou zemí už kdysi byla. A kdo tehdy za tuto nezávislost bojoval, jak za ni bojoval a proč za ni bojoval.

Smysl našich dějin je zápasem o suverenitu, o uhájení nezávislosti před mnohem silnějšími protivníky, ať už po naší zemi natahovali, natahují a budou natahovat ruce od západu či od východu, vyzbrojeni tanky a bombardéry, nebo třeba jen Lisabonskou smlouvou. Zapomínáme na to.

Chceme-li zdůraznit skutečnou podstatu svátku 28. října, musíme si vzpomenout i na ty, kteří tehdy o naši národní suverenitu s nasazením vlastního života bojovali, na osobnosti jako byl Rašín, Kramář, či Masaryk. A měli bychom vzpomenout (a je k tomu právě letos pádná příležitost) na naše legionáře, kteří bojovali v Rusku proti bolševikům. Nám by dnes mělo jít o to samé – ačkoliv naše zvolené politické autority, které tato jména mnohdy udávají jako své nezpochybnitelné vzory, představují úplný opak. Nám ostatním, chceme-li naplňovat odkaz 28. října, by mělo jít o hrdou nezávislost naší země a našeho národa. A protože jsme ji ztratili nikoliv nátlakem zvenčí, ale vlastní vinou, kvůli našemu pocitu méněcennosti způsobeném snad mnoha desetiletími života v naprosté nesvobodě, je pro nás vlastně daleko snazší získat ji zpět. Nemusíme vítězit nad vražedným nepřítelem někde vně našich hranic, či nad barbarskými okupanty, ale pouze sami nad sebou. Zkusme si uvědomit, že podřízenost sice může být pohodlná, ale není důstojná, obdivuhodná ani ctnostná. Narovnejme si záda.

Je to mnohem snazší, než se na první pohled, tváří v tvář jednotné frontě samozvaných autorit toužících vnutit našemu národu vazalskou mentalitu, snad zdá. Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, jsme na nejlepší cestě získat naši suverenitu zpět a už ji nepustit. A dát svátku 28. října opět smysl.