Cena za teplou hrdost

Pravidelným úkazem je, že se na akci nalepí vždy řada politických exponentů, kteří si dosud myslí, že být progresivní znamená též být perspektivní. Mám ale možná naivně za to, že příští sněmovní volby za rok pro mnohé z nich, mimo jiné i díky podpoře této běžnými občany nepříliš populární akce, bude nemilým překvapením.

Abychom byli konkrétní, letošní Prague Pride se pyšní záštitou např. Markéty Pekarové Adamové – předsedkyně Poslanecké sněmovny, Víta Rakušana – 1. místopředsedy vlády a ministra vnitra, Ivana Bartoše – místopředsedy vlády pro digitalizaci a ministra pro místní rozvoj, Jana Lipavského – ministra zahraničních věcí, Bohuslava Svobody – primátora hlavního města Prahy či Terezie Radoměřské – starostky městské části Praha 1.

Co do politického krytí je to zjevně akce významnější než pražské jaro, dokonce možná i než oslavy pádu komunismu 17. listopadu 1989. Dodejme, že duhová vlajka homosexuálních bojovníků zavlála nad pražským magistrátem, ministerstvem školství i na jiných úředních budovách, což je poněkud v kolizi se zdravým rozumem. A nejen to. Zákon praví, že jiná než česká vlajka nad státními a podobnými úřady má vlát zejména o státních svátcích; pokud tam vlaje vlajka jiná, jako třeba všude možně ukrajinská, může to znamenat, že stát, jejž vlajka reprezentuje, se budovy či státu našeho zmocnil. O duhové vlajce nějakého spolku zákon nic nepraví. Obyčejní lidé si při pohledu na ni leda ťukají na čelo, ale spíše myslím, že už to vnímají jako nezajímavý optický smog.

Magistrátní pokladna dokořán

Ještě zajímavější je, když se začneme trochu rýpat v tom, kdo všechno tuto akci podporuje, a to jak úřední autoritou, tak finančně. Najdeme tam opět mnoho oficiálních míst. Každoročně je předmětem veřejné debaty dotace, kterou spolek Prague Pride na svůj festival získává z pokladny pražského magistrátu. Nejvíce kritiky na tehdejší vedení Prahy v čele se Zdeňkem Hřibem směřovalo v roce 2021, kdy zastupitelstvo spolku přikleplo 650 tisíc korun i přesto, že v době covidové pandemie nebylo možné průvod uskutečnit. Hřib to hájil tím, že prý nejde o průvod, ale o „edukační program“. Prague Pride na svůj loňský festival získal z magistrátní pokladny „pouhých“ 700 000 korun. V minulosti, kdy Prahu řídilo pirátské vedení, to býval i milion ročně. Za posledních šest let získal zapsaný spolek Prague Pride z kapes Pražanů zhruba 4 500 000 korun.

Doporučuji nahlédnout na webovky letošního Prague Pride. Zjistíte tam, že mezi donory a partnery akce jsou například Úřad vlády ČR, americká německá a švýcarská ambasáda, Česko-německý fond budoucnosti,  Prague city tourism (dříve Pražská informační služba, takto zařízení opět propojené s magistrátem), MŠMT (které aktuálně vydává didaktickou brožuru pro školy, jak se učitelé i žáci mají chovat k LGBT či transbližním). Obzvláště zajímavým donorem akce je též německá Nadace Rosy Luxemburgové, navázaná na ultralevicovou stranu Die Linke. Jak by asi naši mainstreamová hrdinové pera komentovali, kdyby mezi podporovateli Prague Pride byli například naši mladí komunisté?

Soros nesmí chybět

A last, but not least, jak sami organizátoři uvádějí na svém webu, každoroční festival kromě magistrátu hlavního města a dalších institucí podporuje také nadace Open Society Fund založená finančníkem Georgem Sorosem.

Dobrá, možná by se dalo zkousnout, že v Praze týden nebude k hnutí, protože z každé nory vylezou nějací ti duhoví pravdoláskovníci. Tedy spíš –láskovníci, než pravdo-. Možná by se dal přežít i fakt, že to celé z drtivé většiny platíme z našich daní. Ostatně, když jsme tak hloupí a volíme si do těch úřadů lidi, kteří takto rozhodují, pak nám není pomoci. Co je ale největší cynismus a zároveň hodně varovný vykřičník, je fakt, že letošní Prague Pride má ústřední téma rodina. Ano, bylo zde (naštěstí zatím neúspěšné) politické jednání o „manželství pro všechny“. Už dlouhá léta se mluví o homosexuálních adopcích. Jenomže učinit posvátné slovo rodina mottem estrády abnormality? To je, promiňte, drzost. Může to znamenat jediné. Mnozí si ještě pamatujeme heslo „rodina – základ státu“. Jestliže rozpohybujeme a takříkajíc na jarmark dáme institut rodiny, znamená to, jako bychom znehodnotili a zpochybnili institut státu, jeho smysl, funkci a důvod existence. Jenomže výsledkem nebude nějaký potrhlý kropotkinovský anarchismus, nýbrž naopak velice tuhý byrokratický inženýrismus vedený sektou vybraných samozvanců placených jednak námi samými bez našeho svolení, jednak mezinárodním kapitálem. Co může být výsledkem těchto snah? Přečtěte si knihu Praktischer Idealismus od jistého Coudenhove-Kalergiho, a budete doma.