Bourání socialistických mýtů (plus)

Náklon doleva

Patrně bude nutné vzít v úvahu strukturu společnosti. Když se podíváme hodně dozadu, až ke vzniku republiky, zjistíme, že už tehdy nálady obyvatelstva konvergovaly významně k socialismu, [1] jako k daleko spravedlivějšímu režimu, než byl poněkud překotný nástup takzvaného „kapitalismu“ z důvodu vzniku průmyslové revoluce a rozvoje sekundárního sektoru (podle Marxova terminologického pojetí, než se tento novotvar začal používat, ten režim v podstatě ani neměl pojmenování; snad nejlépe by platil výraz: volná hospodářská soutěž, volný trh).

Už v letech 1919–20 dokumentuje Alois Rašín snahu Sněmovny přenášet velké množství úloh na centrální vládu a stát. Ve 20. letech evidujeme v Československu první pokus o komunistický puč (nezdařený a poměrně málo známý). Jen na okraj poznamenávám, že ministra dra Aloise Rašína zbaběle střelil do zad komunista Šoupal, kterýmžto zraněním ministr později podlehl († 18. února 1923).

V průběhu první republiky hospodářství vzkvétalo a střední stav a buržoazie zažívaly zlaté časy. Tím nechci tvrdit, že (až na některé excesy) by dělnická třída nějak brutálně trpěla. Pak přišla válka a po válce z řady důvodů (které pro účel článku netřeba rozebírat) převzal nad východoevropskými státy kontrolu Sovětský svaz a jeho politika exportu socialistické revoluce (nejen) do uchvácených území.

Emigrace

V letech 1945 až 1948, když už začínalo být jasné, k čemu to tady spěje a že 2. a 3. republika jen těžko naváže na tradici republiky první, vznikla první emigrační vlna (částečně nastartovaná už před válkou). Údaje o množství emigrantů se sice podle zdrojů rozcházejí v poměrně širokém rozpětí, ale za bernou minci vcelku můžeme vzít tyto údaje:

Úhrnem ale můžeme hovořit až o milionu lidí, kteří byli spíše sebevědomí, činorodí a aktivní, o „emigraci mozků“, a v republice zůstal spíše, líbějí vodpustit, takový šófl, budižkničemové. To je jeden z ne zcela zanedbatelných faktorů.

Zdravotnictví

Socialističtí nostalgici rádi poukazují na to, že za socialismu bylo zdravotnictví zcela zdarma a pouze výdej léků byl za manipulační poplatek 1 Kčs. No, pěkné, pěkné… jen to není pravda. To nám soudruzi chtějí říct, že lékaři studovali zadarmo? Že to nikdo neplatil? Anebo že lékaři a zdravotní sestry pracovali zcela zdarma a bezplatně? A nemocnice se postavily jen tak samy od sebe a neměly žádné režijní náklady na spotřební materiál, otop a tak dále? A léky se samozřejmě také zadarmo nevyrobily, ani nevyvinuly, ani nerostly na stromě ve Slovakofarmě v Hlohovci.

Takže je to jenom tradiční zastírání toho, že samozřejmě zdarma nebylo nic, jen se platilo tak, aby to občan neviděl. Jinými slovy všechny peníze, které se v ekonomice vytvořily v národních a státních podnicích, byly odevzdány do centra, kde se přerozdělily a patřičná část šla do zdravotnictví.

Či ještě jinými slovy: takže si to dělníci sami zaplatili a propaganda jim to prodala jako socialistickou vymoženost. A že samozřejmě pak podnikům nezbývaly peníze na vlastní investice a modernizaci už bylo pouze důsledkem. Protože jak dobře známo, zadarmo není vůbec nic. O tom, že „zdravotnictví zdarma“ bylo prolezlé korupcí, která by zajistila o něco lepší služby, než byl standard, ani nemluvě.

Bydlení

Úplně stejný nesmysl platí o údajném bydlení za půl darma. Jasně, nebyl problém stanovit nájemné ve výši malých stokorun. Problém byl v tom, že byty se samy nepostavily a materiál a mzdy stavebníků se také musely z něčeho zaplatit. Když se v šedesátých letech začala stavět panelová sídliště, pokládala se pouze za dočasné a nouzové řešení s životností maximálně 20 let. Do té doby, než se vyřeší bytová krize. Jenže jak šel čas, bytová krize se nevyřešila nikdy, nikdy stát nezačal stavět bydlení ani na té úrovni, kterou zajistil v někdejším Zlíně Tomáš Baťa svým dělníkům, tedy rodinné domky s hospodářským zázemím.

Kdybychom vynásobili měsíční nájemné v socialistických králíkárnách a plánovanou životnost domů, dospěli bychom velmi rychle k tomu, že se za toto socialistické nájemné prostě byty postavit nedaly, čili mechanismus stejný jako u zdravotnictví — skutečné náklady se před občanem ukryly. Zaplatili si to opět dělníci sami, jenom tak, aby to nebylo vidět, skrze masivní přerozdělování zisku podniků.

A na úkor čeho? No samozřejmě na úkor dělnických mezd. Ty ostatně byly drženy v podprůměru vůči kapitalistickému zahraničí celou dobu, protože skomírající hospodářství nebylo schopno vytvořit dostatečný objem zboží. A jak se původně eufemisticky nazývané „potíže růstu“ postupně měnily na „růst potíží“ problém se jen prohluboval.

Finanční negramotnost

A jako poslední zmíním důsledek předešlých dvou odstavců: protože marxistická filosofie pokládala kapitál za něco odpudivého a jako hlavní zdroj společenských konfliktů, domnívala se, že bez kapitálu bude lépe. Jenže tento hluboký omyl měl těžký dopad na veškerou výrobu a financování. Všem podnikům byl celý zisk odebrán a byl přerozdělen podle centrálního plánu. Úspěšnější podniky kryly ztráty podnikům neúspěšným, cenová konkurence byla potlačena stanovením jednotných maloobchodních a velkoobchodní cen a kvalitativní konkurence byla svázána zavedením Oborových a Československých státních norem, kdy v podstatě každý podnik musel vyrobit dané zboží v identické jakosti, skladbě i ceně.)

Socialistický stát se tak z ideologických důvodů zbavil nervové soustavy, kterou žádný centrální plánovač neumí a nemůže umět nahradit, v důsledku čehož není schopen efektivně alokovat kapitál. V důsledku toho ani není schopen nový kapitál tvořit, pouze stávající spotřebovává. Úspěšné trestá, neúspěšné a líné sanuje. Důsledkem je „vyjídání“ socialistického hospodářství zevnitř.

Primární úloha kapitálu tím byla zcela potlačena a před veřejností tajena, lidé se postupně naučili chápat peníze pouze jako částku, kterou ve formě zálohy a dobírky 2× měsíčně obdrží a musí s ní vydržet až do příští výplaty. Že kapitál má ještě jiné funkce a je třeba jej akumulovat, se odnaučili.

Názornou demonstraci jsme viděli v devadesátém roce, kdy vláda prováděla kuponovou privatizaci a lidem bylo vcelku za symbolický poplatek umožněno vlastnit akcie doposud státních podniků (tedy široce rozprostřít složený kapitál mezi společnost). Lidé už nebyli schopni pochopit, k čemu kapitál slouží a získaných akcií nebo poukázek na ně se překotně zbavili za pakatel ve prospěch různých investičních společností; nedovedli se už chovat jako vlastníci a o svůj nabytý majetek pečovat.

A pak s hořkostí nadávali, že investiční společnosti na jejich úkor zbohatly a vznikla z nich vrstva novodobých milionářů, finančních společností, které zcela legálním způsobem dokázaly kapitál reinvestovat. A dnes už se tito lidé zmohou maximálně na konstatování, že Klaus rozkradl republiku. Když tu možnost měli, rychle si umyli ruce. Ostatně, nepochopení funkce peněz a kapitálu setrvává u většiny populace i 30 let po změně režimu. A je to marné, je to marné, je to marné… To, co v duchu F. Bastiata „není vidět“, nevidí nadále.

• PeTaX