
Autocenzura jako vrcholná forma cenzury
KATEŘINA LHOTSKÁ
Cenzura předevčírem
V dobách, kdy ještě lidé neznali písmo, nebo velká většina z nich neuměla číst, se „nesprávné“ názory potlačovaly snadno. Stačilo zabránit jejich nositelům veřejně hovořit. A tak byli vyháněni, vězněni, mrzačení či dokonce zabíjeni. Jak se však šířila vzdělanost, přibývalo lidí, kteří uměli číst a psát. Myšlenky a názory byly zaznamenávány v knihách a mezi nimi i ty, které byly považovány za „nebezpečné“. Takže už nestačilo jejich nositele umlčovat, ale bylo třeba se zbavit i toho, co napsali. Knihy tak končily pod zámkem nebo v ohni. Pak však začaly vycházet noviny a hrozilo, že se „nebezpečné“ zprávy do nich dostanou dřív, než tomu někdo stihne zabránit. Často se to podařilo až na poslední chvíli, a navíc po nich zůstávala na stránkách novin bílá místa. Lidé tak poznali, že se něco neměli dovědět. Cenzura byla zkrátka naprosto otevřená a tehdejší vrchnost tím dávala najevo i svoji moc a nadvládu.
Cenzura včera
V minulém století nastal ve vnímání cenzury zlom. Přibývalo zemí, které byly označované za demokratické, a k těm se její otevřená forma jaksi nehodila. Ale ani totalitní režimy se nechtěly moc chlubit tím, že nepohodlné názory potlačují. Snažily se totiž předstírat svoji „demokratičnost“, hrály si na „svobodu“ a s tím existence otevřené cenzury příliš nekonvenovala.
Ostatně i u nás maskoval bolševik vrchní cenzurní instituci jako „Úřad pro tisk a informace“. Soudruzi tam rozhodovali o tom, co otisknou noviny, jaké mohou vyjít knihy, jaký film se natočí a co všechno v něm smí zaznít, případně jaké hry a s jak „odvážnými“ texty uvidí diváci v divadlech. V 60. a na konci 80. let sice došlo k mírnému uvolnění režimu a točily se filmy a hrály hry, ve kterých zaznívala více či méně otevřená kritika tehdejších poměrů. Ale i tak to bylo jen to, co tehdejší cenzoři povolili.
Soudruzi si totiž moc dobře uvědomovali, že plnou svobodu slova připustit nemohou. Ostatně ve svém interním materiálu z roku 1989 reagujícím na požadavek jejího zavedení v petici Několik vět napsali toto:
„… Pod požadavkem svobodné výměny názorů a legalizace sdělovacích prostředků tzv. nezávislých struktur se skrývá snaha uvolnit prostor pro otevřené útoky proti socialismu … Tzv. nezávislé skupiny se chtějí zmocnit pozic ve sdělovacích prostředcích, aby mohli manipulovat veřejným míněním …“
Je zajímavé, že argumentace tehdejších zastánců cenzury je velmi podobná argumentaci těch dnešních. Stačí zaměnit „tzv. nezávislé struktury za „extremisty a populisty“ a „otevřené útoky proti socialismu“ za „ohrožení demokracie“.
Cenzura dnes
Za bolševika se říkalo, že „svoboda projevu sice existuje, ale už ne svoboda po projevu“. Lidé to moc dobře věděli, a tak si dvakrát rozmysleli, než na veřejnosti řekli něco na „plná ústa“. Vládla zkrátka autocenzura. S pádem minulého režimu sice téměř vymizela, ale podle průzkumu agentury SANEP už zase naši společnost ovládá. Podle něj má totiž strach vyjadřovat se svobodně 55 % našinců. Což potvrdil i průzkum CVVM.
Z čeho jejich obavy vlastně pramení? Někdy z toho, že se na ně kvůli jejich veřejnému vyjádření sesypou samozvaní strážci „jediné pravdy“ a nenávistní nálepkovači. Nechtějí být jimi zkrátka šikanováni, dehonestováni, nechtějí čelit skrytým i otevřeným výhrůžkám, nadávání do „sviní“ a podobně. A když pak vidí, že někteří byli za svá veřejná vyjádření dokonce i úřady či soudy popotahováni, tak se prostě rozhodnou si své názory nechat pro sebe. Účelem těchto kauz je tak mimo jiné i veřejnost zastrašit. Zkrátka „mlč nebo dopadneš stejně“.
Asi nejznámějším případem je trestní stíhání paní učitelky Martiny Bednářové za „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy“, čehož se měla údajně dopustit tím, že ve škole při hodině slohu obhajovala ruskou invazi na Ukrajinu. Zatím ji sice soudy osvobozují, ale kolotoč odvolání se ještě nezastavil. Trestní stíhání v této věci je samozřejmě skandální. Je však také otázkou, zda mohou učitelé před žáky prezentovat své osobní politické či společenské názory. Nabízí se jednoduchá odpověď, že nemohou. Jenomže pak tu máme třeba aktivisty cpoucí ve školách dětem do hlav nesmysly o tom, že pohlaví je otázka volby a ti svoje názory naopak prezentovat mohou. A zatímco paní Bednářové hrozí flastr, oni jsou za oblbování dětí dokonce honorováni.
Další kauzou je popotahování paní Marie Šabinské z Pelhřimova za příspěvek na sociální síti, ve kterém ostře kritizovala vládu Petra Fialy. Pan ministr Rakušan sice tento postup úřadů odsoudil, nicméně je to z jeho strany vrchol pokrytectví. Protože je to právě on, kdo tuto „horlivost“ úředníků těmi svými KRITy a podobnými záležitostmi iniciuje a podněcuje.
Cenzura dovedená k dokonalosti
Pravdou je, že dnes máme stále ještě nesrovnatelně širší svobodu slova než za bolševika a cenzuru dokonce zakazuje i Ústava. Jenomže zákon zakazuje třeba i zlodějnu, a přesto se krade. Když však už ten zákaz cenzury v Ústavě máme, a navíc se tváříme jako svobodná země, není zkrátka dost dobře možné ji uplatňovat příliš otevřeně. Navíc vzhledem k technickým možnostem komunikace se nedá ani všechno uhlídat. A tak je autocenzura účinným řešením, jak „nesprávné“ názory umlčet. Vrchnost se totiž může tvářit, že je svoboda slova zachována a nadále si nasazovat masku „demokratů“. Jenomže i autocenzura má své limity a ani ona nedokáže potlačit „nepohodlné“ názory úplně. Stále totiž mohou lidé svobodně myslet a nelze tak zabránit tomu, aby někteří nechtěli své „nebezpečné“ myšlenky sdělovat ostatním. Nicméně i to má řešení a jeho aplikací lze dotáhnout cenzuru k dokonalosti.
Stačí dosáhnout toho, aby se lidé báli svobodně myslet…
DENÍK.TO
- Projev J. D. Vance v Mnichově: Šok pro europapaláše - 14.2.2025
- Současná totalita skrytá za pláštíkem demokracie s hrdým názvem Liberální progresivismus - 14.2.2025
- Trumpův ministr obrany v Bruselu prohlásil, že návrat Ukrajiny do hranic před rokem 2014 a členství země v NATO je nereálné - 14.2.2025
Sotva tajemník Čepelka odložil po bezvýsledném překopání zahrady krumpáč, nachází doc. Weigel v jeho násadě důmyslně maskovanou dutinu a v ní nebojácný
protirakouský pamflet „Svoji pravdu nebudeme skrývat!“