Adventní zamyšlení nad ekologismem (2)

„zachování životního prostředí budoucím generacím, v co nejméně pozměněné podobě, z hospodářského hlediska je hlavní snahou vytvářet svět bez konzumu, tedy vytvářet čím dál kvalitnější produkty, které umožní trvalý blahobyt, a v sociální oblasti jde o podporu komunitního života a tvořit sociální stát směřující k sociálnímu welfare“,

jak je uvedeno na Wikipedii v příslušném heslu. Když tuto definici přeložíme z eurounijního ptydepe, opět nám vyjde, že cílem je zase zakonzervování současné podoby světa v kombinaci s technickou a hospodářskou stagnací, umocněnou principy socialismu. A to Evropská unie opravdu dělá, takže alespoň v tomto ohledu je konsistentní.

Otázkou opět je, jak dlouho se dá udržet životní prostředí, potažmo svět „v co nejméně pozměněné podobě“. Takže se zase ptám — padesát, sto, pět set, tisíc, pět tisíc let?! A ještě jednu otázku na okraj: Nemění hektary solárních panelů a lesy větrných elektráren podobu životního prostředí ještě odpudivěji než chladící věže jaderných elektráren?!

To, že ekologisté chtějí prostřednictvím programu trvale udržitelného rozvoje proměnit napřed Evropu a pak celý svět v technicko-ekonomický a socialismem na růžovo natřený skanzen, není zdaleka to nejhorší. Reálné plnění programu trvale udržitelného rozvoje totiž musí vždy vyústit v selekci technologií — v rozhodování, které technologie jsou dovolené a které zakázané.

Jádro pudla je v tom, že žádný člověk na světě, i kdyby měl pět Nobelových cen, nedovede dopředu říci, která technologie má potenciál, aby v budoucnu přinesla onen trvalý blahobyt, o němž se mluví v definici trvale udržitelného rozvoje. Mnohem pravděpodobnější je, že sítem ekologismu neprojde právě ta technologie, jejíž rozvíjení by znamenalo technický převrat a skutečně otevřelo cestu k blahobytu pro všechny.

Z výše uvedeného vyplývá, že ekologismus ze svého vnímání světa, potažmo vesmíru, vyřadil faktor času, pro ekologisty je ono vnější Nejá neměnná kulisa a nikoli dynamický systém. Takové vnímání reality je však vysoce archaické, středověce scholastické, a opět svědčí o tom, že ekologismus je ze strachu vyvěrající víra (což je kořen všech náboženství) a nikoli rozumová reakce na dynamicky se měnící životní podmínky.

V tomto okamžiku mě určitě někteří čtenáři obviní z falšování, že hraji cinknutými kartami, když sice horuji pro rozvíjení technosféry, ale zcela opomíjím nové bezuhlíkové technologie, na nichž chce EU založit svůj ekonomický prospěch. To není rozvíjení technosféry?, mohou se oprávněně ptát. Není, mohu zase já oprávněně odpovědět a jednoduše to dokázat. Každá nová technologie musí být efektivnější, kompaktnější a energeticky „hustší“, aby mohla evolučně přirozeným způsobem vytlačit tu starou — musí mít vyšší užitnou hodnotu. A hlavně musí být méně závislá na vrtoších přírody, aby lidstvu poskytovala vyšší míru bezpečnosti a dávala prostor pro volnost jednání v případě krize.

Nic z toho zelené technologie nesplňují, v případě větrných a solárních elektráren závislost člověka na chodu a rozmarech přírody naopak bezprecedentně upevňují, takže dokonale vyhovují úsilí ekologistů zadržovat technosféru. Je to totéž, jako kdyby se námořní doprava vrátila k plachetnicím a přestala používat motorové lodě (snad tím nebudu ekologisty inspirovat?!). Zelené technologie se též příčí zákonitostem tržní ekonomiky, neboť ve valné míře nejsou konkurenceschopné a přežívají jen díky masivní dotační podpoře a diskriminačním zákonům. Jsou tedy navíc trojským koněm, který ve svém břichu pašuje do tržní ekonomiky socialistické principy, což šikuje ekologisty a všechny druhy levičáků do jedné fronty.

V jednom mají ekologisté pravdu — svět je opravdu na rozcestí, jako už byl a bude ještě mnohokrát. Jenže nemáme volbu mezi ekologickou katastrofou a „zelenými“ světlými zítřky, jak tvrdí oni, ale mezi omezením technosféry a pokračováním v jejím rozvíjení na základě efektivity. Nechť se každý rozhodne, co pokládá za správné, ale měl by počítat s následky svého rozhodnutí. Zastavení rozvoje technosféry, nebo dokonce její likvidace, prakticky znamená sebevraždu lidstva.

Z dnešních téměř osmi miliard lidí na světě by bez technologií přežil jen nepatrný zlomek, zbytek by musel vyhynout. Krajní stoupenci kultu Gaie mezi ekologisty o této variantě vážně diskutují, v médiích prošly zprávy o ekologistkách, které doporučují ženám, aby neměly děti, a nějaký ekologista se nechal slyšet, že člověk nejlépe prospěje životnímu prostředí, když spáchá sebevraždu.

Samozřejmě že technosféra přináší problémy a má své záporné stránky jako každý lidský výtvor, ale nachází řešení sama v sobě. Příkladem může být boj proti znečištění životního prostředí. Není věcí náhody, že nejlepších výsledků dosahuje v těch technologicky nejvyspělejších zemích, kdežto selhává v zemích, jimž se říkalo rozvojové. Znečisťování životního prostředí není tedy vrozenou vadou technosféry, jak argumentují ekologisté, ale otázkou vzdělání, kulturní vyspělosti a hlavně dostatku technologií, neboť proti negativním technologickým dopadům lze bojovat zase jen technologicky.

Na závěr bych se chtěl vrátit k ekologistické mantře, že bez přírody se člověk neobejde. Když toto píši, nachází se zcela mimo přírodu (jak ji vnímáme a jak nás zformovala) a ve 100% technosféře sedm lidí, jmenovitě Kate Rubinsová, Victor Glover, Soiči Noguči, Sergej Ryžkov, Michael Hopkins Shannon Walkerová a Sergej Kud-Sverškov. Ano, mám na mysli posádku Mezinárodní vesmírné stanice ISS, na níž mimo přírodu už žilo 101 lidí.

Uznávám, že tato nezávislost na zemském ekosystému je zatím podmíněná a časově omezená, neboť na ISS se potraviny dopravují ze Země a expedice se střídají po 6 měsících, ale je to neoddiskutovatelný trend, který napovídá, kam se bude ubírat skutečný vývoj a ne ten, který by chtěli diktovat ekologisté. Nejpodnikavější mozky na celé planetě usilovně pracují na projektech trvale osídlené stanice na Měsíci a kolonie na Marsu, což budou 100% enklávy technosféry, avšak už trvalé a bez závislosti na zemském ekosystému.

V této souvislosti je zajímavé, jak se k astronautice stavějí ekologisté. Nestavějí se k ní totiž vůbec nijak, prakticky ji ignorují; alespoň jsem nenarazil na zásadní komentář politika Zelených nebo mluvčích environmentálních neziskových organizací, v nichž by astronautiku zavrhovali (pokud jsem něco takového přehlédl, prosím čtenáře, aby to v komentářích napravili).

Je to velmi podivné, poněvadž astronautika by měla být z jejich pohledu obrovským plýtváním zdrojů, ještě větším luxusem než letecká doprava, počínáním, jež se zjevně příčí principu trvale udržitelného rozvoje, protože expanze do vesmíru s těžbou surovin na jiných kosmických tělesech veškeré předpoklady tohoto principu bourá. Přesto k ní ekologisté mlčí. Možná doufají, že právě expanze do vesmíru jim umožní splnit jejich sen o záchraně Matky Země, že když odejdou všichni technokratičtí „kacíři“, budou moci proměnit Zemi v přírodní skanzen, kde bude nad svými věřícími opět vládnout bohyně Gaia, a který budou moci navštěvovat „vesmířané“, aby viděli, jak žili jejich předkové po prvním vyhnání z Ráje. Neboť onen příběh z knihy Genesis není ničím jiným než alegorií onoho okamžiku, kdy si člověk uvědomil svůj rozum a nastoupil cestu technologické civilizace.

Jako autor sci-fi proti takové představě Země nic nemám, docela se mi zamlouvá, neboť i přes nezadržitelné rozšiřování technosféry jsem si dobře vědom faktu, že všichni jednou nohou pevně vězíme v přírodě (jejíž koloběh si nás nakonec všechny vezme), a že i budoucí generace těch, kteří odejdou ke hvězdám, budou v nejskrytějším koutku duše pociťovat tesknotu a nostalgii kvůli druhému vyhnání z ráje, dokud technosféra nepohltí i jejich těla, a budou navštěvovat Zemi jako posvátné místo. A protože je advent, přeji pokoj všem lidem dobré vůle, ať už mají na klimatické změny jakékoli názory.

• František „Mrož“ Novotný