11.4.2019
Kategorie: Společnost

Jak se v Bruselu hází vidle

Sdílejte článek:

KLÁRA SAMKOVÁ

klarasamkovaJde z Evropské unie vůbec vystoupit? Zdá se, že nejde. Rozhodně ne pomocí aktivit poslanců v Evropském parlamentu. Proč je ovšem tedy volit? Proč volit do Evropského parlamentu? Odpověď snad dodá tato krátká příhoda.

V červnu 2015 se vybrala vybraná společnost do Evropského parlamentu, aby se zúčastnila konference o rekonstrukci kurdské Kobane – města, které bylo z více než 80 % zničeno teroristy tak zvaného Islámského státu. Jela jsem já, Martin Konvička se svým vrchním dokumentaristou Tomášem Měšťanem alias Walterem Edwardem Kurtzem, dále tehdejší poslanec za Úsvit Tomia Okamury Karel Fiedler a s sebou jsme taky vzali jistého Rudeckého. Cesta do Bruselu byla dobrodružná už jen tím, že jsme si všichni měli co říci a prostor auta, obsazeného pěti pasažéry, z nichž dva byli evidentně nadrozměrní a Fiedler taky není žádný drobek, neskýtal žádné možnosti úniku. Do Bruselu jsme dojeli nad ránem a poté, co jsme symbolicky na pár hodin předstírali spánek, jsme se odebrali do Evropského parlamentu.

K prvnímu „ourazu“ došlo hned po „průjezdu“ bezpečnostními rentgeny našich tašek a průchody bezpečnostními rámy. Přičemž ten „ouraz“ spočíval v tom, že se vůbec, ale vůbec nic nestalo. Totiž: věděli jsme, že navečer jsme pozvaní do Kurdského domu, vlastně ambasády, na večeři za účelem utužení přátelství. Tedy, že dárky, které chceme předat, je nutno vzít s sebou už do Parlamentu. Tak jsem je vzala: dvě krásné, velké moravské krojované panenky. Protože to však byly panenky pro kurdské bojovnice, ušila jsem jim přes vyšívané kordulky z maskáčové látky i nábojnicové pásy. A protože není nad realismus, tak jsem pěkně z každé strany zasunula do poutek po třech nábojích do plynové pistole. Takže celkem 12 nábojů. Jestli si myslíte, že si toho někdo z bezpečnostní kontroly všiml, tak ani náhodou… Odolala jsem pokušení náboje následně přihlásit, ovšem především proto, že konference již začala, jsem se raději vydala do útrob budovy, která vypadá jako domov Dartha Vadera. Nicméně tímto podávám svědectví, že náboje není nutno do Evropského parlamentu nikterak pašovat, prostě je dejte na pás a jeďte…

Matně jsem si vzpomněla na onu slavnou scénu z Matrixu, když Neo jde osvobodit Morfea…

Když jsme vstoupili do sálu, zazdálo se nám, že jsme se asi přece jenom málo vyspali, případně že začal nějak záhadně působit kokain, dle existujících chemických rozborů hojně se v Evropském parlamentu vyskytující. V sále totiž bylo naskládáno asi 150 zástupců nejrůznějších nevládních a neziskových organizací z půlky světa, které se předháněly v tom, jak krásně Kobane zrekonstruují. Tiše jsme usedli a dál se už jen divili. Asi nejvíc mne dostali nějací Angličané, kteří sebevědomě prohlásili, že do rekonstrukce Kobane dají 10 milionů euro – teda jen co je vyfandrejzingují, tedy vyloudí na grantech. „To já dám padesát milionů – jen co je dostanu!“ řekla jsem si a pozorně poslouchala výklad dalšího dobromila, který dorazil i s powerpointovou prezentací a i 3D architektonickým návrhem. „Tak tady uděláme bulvár – uliční čáru na každé straně posuneme o čtyři metry… tady uděláme náměstí a komunitní centrum…“ Nevěřícně jsem zírala, jak přes nafotografované ruiny budov byly promítány architektonické záměry staveb jak z reálného socialismu. Nevydržela jsem to, vstala jsem a pronesla krátký projev zhruba tohoto znění:

„Vážení přítomní, to je od vás moc pěkné, že tady chcete rekonstruovat Kobane, ale to, že je to město v troskách neznamená, že ty trosky nikomu nepatří. I ty trosky mají svého majitele a zcela rozhodně mají svého majitele pozemky, na kterých ty trosky leží. To, nad čím se zde rozplýváte, není žádná humanitární pomoc, ale normálně vyvlastnění majetku a krádež za bílého dne.“ V tu chvíli by bylo slyšet spadnout špendlík.

Pokračovala jsem: „Vaše jednání je trestuhodné a zneužíváte situace, kterou nastolil tak zvaný Islámský stát. Jediné, co musíte doopravdy udělat, je postavit na volném plácku stan, do něj schovat počítač a začít provozovat katastr nemovitostí. Musíte udělat audit pozemků a budov a vlastnických práv k nim. Musíte vytvořit „uprchlický fond“ nemovitého majetku pro ty, kdo ze země uprchli a pravděpodobně se vrátí. Rozhodně bude probíhat řada dědických řízení a vy musíte najít způsob, jak ochránit jednak dědice, jednak majetek, jehož majitelé a dědici byli zabiti, tedy se jedná o pravděpodobně o dědictví státu či kobanské komunity. Některé majetky pravděpodobně skutečně nebude možno vrátit, takže musíte vytvořit fond náhradního nemovitého majetku, který bud nabízen k výměně. Pokud toto neuděláte, tak jen, znovu opakuji, pokračujete v krádežích, započatých ISIS.“ Mým projevem konference skončila. Projektor byl náhle tak náhle vypnut a autoři té úžasné prezentace zmizeli do nenávratna. Nebylo o čem jednat… ke mně se nahrnuli zástupci Kurdů a děkovali mi… za co? Raději se to ani neodvážili na euro-parlamentní půdě vyslovit nahlas…

A tak to jde v Bruselovicích pořád. Spousta nadšení a euforie, samé dobré záměry – a to až do chvíle, než někdo jako rozvracečská Samková upozorní na to, že to je totální blbost a protizákonné jednání. Pak je náhle po žížalkách. A to je přesně to, co hodlám jako poslankyně Evropského parlamentu v Bruselu dělat: PROSTĚ DO TOHO HÁZET VIDLE. Ono totiž často nejde jen o to, něco prosadit, ale o to zabránit těm největším průšvihům. Tak jako u těch Kurdů. Když jsme byli po konferenci u nich v jejich reprezentativním domě na pozdním obědě, rozproudila se všeobecná debata, při které se ovšem jeden muž držel se svými názory dosti stranou. Následně mne oslovil a poděkoval mi… ehm… za záchranu majetků obyvatel Kobane. Prý moje vystoupení jako právník obzvláště oceňuje… Kdo to byl? ááále…. nějaký Zübeyir Aydar… předseda kurdského exilového parlamentu. Že jsem jim poněkud zhatila konferenci se ani nezlobil… a jak tak z povzdáli pozoruju „Kobane Reconstruction Board“, vidím, že to Kurdové vzali do svých rukou, rekonstrukce probíhají, a pokud mohu posoudit kdo ze světa na ty rekonstrukce přispívá, tak tedy překryv s účastníky konference o rekonstrukci Kobane nevidím…
Takže znovu a ještě jednou: Jedu do Bruselu brzdit… To je někdy víc, než rozjet…

Autor: Klára A. Samková


 


Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (35 votes, average: 4,54 out of 5)
Loading...