Pálil jsem knihy. Topil jsem na chalupě Leninem

[ad#pp-clanek-ctverec]

K velké hromadě leninských, marx-englsovských a dalších blábolů jsem přišel na počátku devadesátek, když jsem asi měsíc provozoval dvě knihkupectví koupená od právě likvidovaného podniku Knihy n.p. Moje knihkupecká kariéra byla předem vymezená uplynutím nájemní smlouvy, a tak vlastně mnohem zajímavější byly skladové zásoby. A mezi nimi kromě spousty krásných knih i asi tak dva metráky ideologických slintů.

Ano, ty devadesátky jsou v tom příběhu důležitý údaj. Kdybych totéž udělal v padesátkách, šel bych nejspíš na mnoho let do lochu. Protože by moje počínání urazilo soudružskou víru v beztřídní svět.

V těch devadesátkách by mi nikdy, ani v nejhorším snu, nenapadlo, že se vrátí doba, kdy zapálení ideologického slintu bude opět trestné. Já vim, coby od pisálka, nakladatele a na měsíc knihkupce se ode mě čeká, že budu pálení knih považovat za hloupé a nepřijatelné. Že napíšu, že pálení knih je něco jako trhání nohou zviřátkům. Jenže není. Možná je hloupé spálit hezkou knížku, ale celý náš vztah ke knížkám je prostě každého věc. Když si budu chtít podpálit knihovnu, budu asi hlupák, ale do toho nikomu dalšímu nic není.

Ano, svým ztopením Lenina v kamnech jsem nepochybně urazil miliony hodných a poctivých komunistů. Někdo jiný svým spálením Koránu asi urazil miliony hodných a poctivých muslimů. A naši dědečci, kteří pálili Mein Kampf a bláboly dalších nacistických grafomanů nepochybně urazili miliony hodných a poctivých nácků. No a co. To je problém těch uražených. O svaté texty jde v jejich vidění světa. Já je nesdílím. Pro mě to je papír znehodnocený vytištěním blábolu.

Nejsem povinný sdílet jejich tabu a stereotyp, že s právě s touhle knihou se má zacházet takhle. Nemá. Je to věc každého jednoho. Říká se tomu svobodná sekulární společnost. Jestli fakt, že se někdo urazí povede k omezení svobody, a to třeba i svobody spálit potištěný papír, už tu svobodnou a sekulární společnost nemáme.

[ad#pp-clanek-ctverec]