Proč lidé volí “extrémistické” strany?

Soudruzi si stěžují na to, jak lidé stále častěji volí extrémistické, nebo spíš “extrémistické” strany. A jaká je to strašná hrůza. Navíc to často spojují se snahou o nějaké omezení volebního práva pro normální lidi s tím, že by vládla “elita”.

Co se stalo?

Já kdysi jednou volil ODS. Bylo to tehdy, kdy tato strana měla ve volebním programu, že bude bojovat za zrušení povinného členství v profesních komorách. Tato povinnost je odporný shit, protože tyto komory jsou velice často v reálu levičáckou politickou stranou a naprostá většina jejich členů by něco takového nikdy nevolila. Navíc je zde prakticky silně omezena vnitřní demokracie (různými mechanismy), takže načalstvo se, pokud se neserve, udrží na svých postech až do odchodu do důchodu, ne-li na krchov. V řadě států je členství v profesních komorách nepovinné, výsledkem je, že jsou tyto organizace neatraktivní pro naprostou většinu ziskuchtivých týpků. Tím se mohou místo politikaření věnovat opravdu profesním a “stavovským” problémům, což jim přináší zcela přirozenou, nikoli vynucenou, autoritu.

Faktem je, že ODS, přestože hlasů v poslanecké sněmovně na to měla dost, se o prosazení zrušení této povinnosti ani nepokusila. ODS se pro mě tedy stala nevolitelnou.

Podobně nevolitelné se pro mě staly všechny strany, které procpaly poslaneckou sněmovnou takzvané “církevní restituce”. ČSSD totálně zkompromitoval Špidla. Alespoň z mého pohledu.

Navíc se téměř všechny politické strany, které se prohlašují za demokratické, přesunuly doleva. I dříve alespoň umírněně pravicová ODS je dnes stranou spíše levého středu, takže se stala pro většinu pravicových voličů nevolitelnou.

Obávám se převelice, že podobným, byť v jednotlivostech se lišícím, procesem prošla kromě mě i celá řada dalších voličů. A ti z nich, kteří nejsou splachovací, nutně těmto (nebo alespoň části z nich) stranám nejsou ochotni dát svůj hlas. Buď o volbách využijí svého práva zůstat sedět doma (asi se dá tímto mechanismem vysvětlit klesající trend účasti ve volbách), nebo volí “extrémisty”, případně atyp politické strany (jako je ANO).

[ad#article_et21]

Zdůvodňování

Řada politiků prohlašuje, že je řízení společnosti v jejich rukou a oni sami nejlépe vědí, co a jak dělat. Názor voličů a voličská podpora nějakého konkrétního politického programu je prakticky nezajímá. Dělají si “svoje” o čemž prohlašují, že je to “jediné správné”, často v konsensu všech “demokratických” stran, bez ohledu na jejich “pravicovost” či “levicovost”.

Dnes již řada vykuků, zejména na extrémní levici, prohlašuje, že “politika je tak složitá, že jí prostý občan nemůže rozumět, a tudíž by ji neměl mít možnost ovlivňovat”.

Pochopitelně, tím se velice blíží tomu, co o těchto věcech prohlašovali komunisté. Zcela explicitně to na besedě s vojáky útvaru, v němž jsem absolvoval základní vojenskou službu, prohlásila Gusta Fučíková.

Řekla trochu jinými slovy prakticky to samé, co jsme se doslechli nebo dočetli od Olgy Sommerové, která skočila na plochu poslanecké sněmovny po odstoupení Feriho.

Osobně si jsem hluboce jistý, že tato shoda vůbec není náhodná. Jen ukazuje, že síly, které nám vládly před Velkou Sametovou Revolucí, se opět derou k moci. A jejich prapor opět připomíná použitou vložku.

Rozdíl je pouze v tom, že tu dřívější použila dělnice a tu současnou šlechtična.

Stručně řečeno, veškerá argumentace zdůvodňující nynější stav naší demokracie (a zejména stran, které se demokratickými prohlašují) je jen důkazem toho, že tyto síly mají k demokracii jako takové jednoznačně záporný vztah.)

Přirovnání

Dovolím si velmi explicitní analogii toho, co současní demokratičtí politici dělají:

Oni se chovají tak, jak by se choval lékař, za nímž bych přišel s nesnesitelnou bolestí břicha, a on mi místo vyšetření a léčení toho břicha (třeba vyoperováni zaníceného appendixu, nádoru apod.) uřízl nohu, protože to je jediné, co umí, a ještě je navíc hluboce vnitřně přesvědčen, že tento zákrok je pro pacienta to nejlepší (a dokáže to i nějakou “odbornou” hatmatilkou i “zdůvodnit”).

Je jasné, že za takovýmto doktorem by mnoho pacientů nechodilo. A pokud by takovýchto lékařů bylo víc, a dokonce nějakou cestou získali jakýsi částečný monopol, tak by si lidé to bolavé břicho buď nechali rozříznout od nějakého “extrémisty” (třeba řezníka), nebo by spáchali harakiri před zrcadlem, S tím, že když se to nepovede, budou alespoň v rakvi kompletní.

Vcelku jasně jsem uvedl v tom přirovnání onen pojem “extrémismus”, protože naprosto stejná je nyní situace s politiky. A lidé prostě přestávají tem politikům věřit, a proto se poohlížejí po nějaké alternativě.

Když se ještě vrátím k té analogii. I hlupákovi musí být jasné, že vyříznutí appendixu řezníkem, nebo třeba kuchařem, nebo ve stylu “udělám si to sám”, může skončit blbě. Nicméně je to cesta správnějším směrem než ono uříznutí nohy. A někdy se to i povede, příklady na to jsou.

Současná situace

Obávám se, že ta volba “extrémistických” stran je jen jakési hledání náhrady za to, co se absolutně neosvědčilo. S tím, že když se to neosvědčí taky, tak to o moc horší být už nemůže (jak praví pesimista, optimista ví, že může). A i v minulosti (a tím myslím jak primitivní parlamentní systémy třeba v antice, nebo i poměry v samosprávě středověkých měst) podobné procesy probíhaly také, ne vždy s pozitivním, ale nikoli vždy s negativním výsledkem.

Jsem toho názoru, že zavedené “demokratické” strany chápou, že dříve nebo později se na politické scéně objeví “extrémista” natolik schopný, že je vytlačí z parlamentu jako kukaččí mládě původní osádku hnízda. Přičemž pokud splní byť i jen malou část toho, co slíbil, bude nad ně čnít tak vysoko, že mu budou moci leda okopávat kotníky (pokud do nich rovnou nebudou bušit pěstičkami).

Považuji za projev totální stupidity či ještě totálnější neschopnosti z jejich strany, že nedokázali změnit své chování a alespoň částečně je připodobnit dobám, kdy dostávali hlasy oni a ne “extrémisté”. A pokud se k tomu nezmotají, skončí na smetišti dějin i tehdy, když se voličům žádnou skutečně demokratickou stranu nepodaří najít a provolit. Protože pak nastoupí nějaký diktátor, opakující oblíbené úsloví Františka Josefa I: “Jsem tu proto, abych chránil své národy před jejich politiky.” Kdyby se ten pán na konci své životní dráhy nebyl “dal k Němcům”, možná by tu jeho potomci ke spokojenosti všech vládli dodnes.

Stále rostoucí preference stran. prohlašovaných za extrémistické (ve skutečnosti pouze stojících mimo kartel stran tzv. “demokratických”), není nic jiného než obrana voličů proti svévoli a ignoranci zavedených politiků a politických stran. Paradoxně, pokud voliči na tomto poli neuspějí, a to z jakýchkoli příčin, může to znamenat i konec demokracie jako takové (či spíš toho, co je tu za demokracii vydáváno, ačkoli to už dlouho touto formou státního zřízení není).