1968: Pohádka o zašlapané květince

Máme teď takové ošklivé období, kdy je nám o hlavy otloukána „ruská okupace“ s tím, že ruský okupant zadusil křehkou květinku demokracie, tak držte s Ukrajinou, protože Ukrajina má ten samý problém, totiž Rusko. Tak se na to mrknem.

Několik malých korekcí terminologie v duchu „nebyl to Lenin, ale Uljanov, a nebylo to v říjnu, ale v listopadu“. Květinku nedusila ruská armáda, ale armády Sovětského svazu, Maďarska, Polska a Bulharska. Armáda Německé demokratické republiky dostala pohov, protože bylo naživu ještě příliš pamětníků minulé návštěvy německých tanků a také nebyly docela jasné mezinárodní důsledky takového aktu. Nicméně NDR poskytovala logistickou a propagandistickou podporu celému záměru. Rumunsko odmítlo dát pro invazi k dispozici svoje jednotky, Jugoslávie odmítla invazi jako takovou. Jak ukážu dále, výčet subjektů, které „zardousily květinku demokracie“, nebyl ani zdaleka konečný.

Nic jako ruská armáda tehdy neexistovalo, protože sovětské Rusko jako centrální část Sovětského svazu vlastní armádou nedisponovalo. Rudá armáda byla svazová a zahrnovala příslušníky všech myslitelných svazových států včetně nyní tak oblíbené Ukrajiny. Musíme mít na paměti, že Svaz sovětských socialistických republik byl unie a jednotlivé celky měly národní vlády, které měly v různých fázích existence SSSR různou sílu, ale neměly národní armády. Zrovna ukrajinská vláda si nestála v mocenském propletenci SSSR zrovna špatně, protože Ukrajina byla velká, početná a silně průmyslová součást SSSR a s jako takovou se s ní muselo počítat. Okupace ČSSR byla taky ukrajinská práce.

Neexistovala ani ta „květinka demokracie“. To nepatrné uvolnění šroubu, které se dnes propaguje jako „pražské jaro“, byl projekt části komoušů, kteří víceméně snili a hovořili o inovaci socialismu. Dnešním slovníkem bychom řekli, že soudruzi měli „think tank“. Prostě část komoušů si vyvinula vlastní show. O dalším směrování se mělo rozhodnout na nadcházející komunistickém sjezdu, který byl plánovaný na září 1968.

Progresívní frakce se projevovala především verbálně, směřovala k jistému kontrolovanému uvolnění režimu, nicméně nadále se počítalo se zachováním Národní fronty (to bylo něco jako Šestikoalice dnes a jediný volitelný subjekt) a až do invaze zůstaly myšlenky reformátorů myšlenkami, které se nepropsaly do programových cílů KSČ. Dvě frakce komoušů si to začaly rozdávat mezi sebou a Sašenka Dubček, což byl především kariérista, se pokoušel nějakým způsobem vyjít s oběma. Vícméně hrál o čas, čekal na ten komunistický sjezd, aby finálně zjistil, kam se vrtne. Bohužel se ukázalo, že větší pes mrdá a větší pes byl v tomto případě ten, kdo měl lepší spojení s Kremlem.

Plány invaze byly údajně hotové už od února 1968, od tohoto okamžiku také exponenciálně narůstal počet osob, které o tom věděly. Je skutečně těžké uvěřit tomu, že o tom vláda premiéra Oldřicha Černíka nevěděla a neměla potřebu se na to připravit. Z toho je alespoň vidět, co to bylo za trouby. K seznamu faktorů, které „zardousily květinku demokracie“, je tak třeba připočíst naivitu a nečinnost vlády.

Nejspíš to bylo právě Dubčekovo vyčkávání, které odsoudilo reformní frakci k neúspěchu. Prostě si mysleli, že přijde nějaký sjezd, tam si popovídají a hodí stalinisty jen tak přes palubu. Jak naivní. Reformní frakce ani neusilovala o žádná mezinárodní spojenectví a všechny okolní země byly ovládány stalinisty. Pravděpodobně největší úchyl v klubu byl Walter Ulbricht v NDR, dement a fanatik, který dokonce ječel na dementa a stalinistu Biľaka, že si má udělat v Československu pořádek. No, nevypadalo to dobře. Naopak konzervativní frakce vnímala blížící se sjezd jako ohrožení, takže začali dělat různé akce, aby se dovolali podpory ve stalinském zahraničí.

V souvislosti s tím stojí za zmínku dvojice dokumentů. Poslední dobou je v módě psaní dopisů, zkusme se vydat po cestě jejich inspirace. První byl „dopis 99 pragováků“, který údajně sesmolil velitel lidových milicí z Automobilových závodů Klementa Gottwalda a nakonec se objevil v srpnu 1968 na titulní stránce sovětského stranického listu Pravda. Spíš to byla estébácká provokace. Dopis podepsalo 99 osob, z nichž 66 byli zaměstnanci Pragy na nejrůznějších pozicích a 33 jejich příbuzní. Číslo „66“ bude asi pro určitou sortu lidí osudové, dopis předsedovi teplého politbyra Fialovi požadující zavedení stejnopohlavních „sňatků“ podepsalo rovněž 66 firem. Na schůzce představitelů pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska) dne 18. srpna v Moskvě soudruh Brežněv mluvil o pronásledování dělníků v závodu Auto-Praga, vyloučení mnohých z nich z odborů, a dokonce propuštění ze závodu kvůli tomu, že podepsali známý dopis, uveřejněný v novinách Pravda.

Dalším zajímavým artefaktem jsou zvací dopisy. To je něco jiného než dopis 99 pragováků. Nikdo neví, kolik jich přesně bylo a jak moc se lišily, dnes se má za to, že byly dva nebo tři. První dopis napsal Antonín Kapek, kandidát předsednictva ÚV KSČ, během jednání vedení obou komunistických stran v Čierné nad Tisou (29.7. – 1.8.1968) a tajně ho předal generálnímu tajemníku ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi. Druhý dopis obdržel na záchodě člen sovětského politbyra Petro Šelest, nejvyšší komunistický představitel Ukrajiny, stalinista a kámoš Chruščova, Autorství dopisu se připisuje Vasilu Biľakovi, ale asi lze pochybovat o tom, že by ho napsal Biľak, který byl vyučený krejčí, údajně nesměl šít saka a Havel ho označil za hňupa, a to Havel taky nebyl nejostřejší tužka v penálu. Ukrajinec Šelest se záchodovým objevem od slovenského krejčího běžel za Ukrajincem Brežněvem, který mu osobně poděkoval za to, že s ptákem v ruce napomohl ochránit proletariát před rejdy pravice a kontrarevoluce. Třetí zvací dopis, jehož existence je nejvíce sporná, vyprodukovala stalinská větev KSČ 18. srpna 1968 během chlastačky na Orlíku a tam už soudruzi požadují explicitně vojenskou pomoc. Soudruzi se zkoušeli vlámat do otevřených dveří, přípravy operace Dunaj neboli invaze musely v tu dobu být hotové.

Stalinisté Vasiĺ Bilak (+2014), Alois Indra (+1990) a Antonín Kapek (+1990) se dožili převratu v roce 1989. Co myslíte, tipněte si, byl někdo odsouzen za pozvání cizí armády do země? Správně, nebyl, vyskytl se pouze jakýsi chabý pokus o trestní stíhání Vasila Ušimisaka. Asi součást dohod mezi KSČ a OF při předání moci, děkujeme, pane Havle.

Pokud tedy někdo argumentuje tím, že máme zvýšit bojové úsilí v konfliktu Ukrajiny s Ruskem, jinak to dopadne jako v roce 1968 a obsadí nás Rusové, tak to nějak nesedí. Nás obsadily armády více zemí, jedním u okupantů byla Ukrajina, která tehdy neměla suverenitu, ale měla subjektivitu a vliv. Nikde jsem nenašel byť zmínku o tom, že by se ukrajinské politické nebo vládní vedení „šprajclo“ podobně jako Jugoslávie nebo Albánie. Takový pan Foltýn, pokud by to nebyl blbý lampasák a místo večerní univerzity klimatického marxismu-thunbergismu na Aspenu si o tom něco načetl, by nám musel říct, že máme podporovat Ukrajinu, abychom nedopadli jako v roce 1968, kdy nás tatáž Ukrajina pomáhala rusákům obsazovat. To by znělo ale vážně divně. Jak rád říkám, z tohoto rohu k nám nikdy nic pozitivního nepřišlo.

Kdopak se ještě podílel na sovětské invazi v roce 1968? Ti, o kterých se nejméně mluví. Pátá kolona. Kolik lidí v ČSSR vědělo, že k invazi dojde? Těžko říct, ale musely jich být desítky až stovky. Zhruba od 18. srpna dostávala komunistická vláda různými diplomatickými kanály informace, že v řádu dnů dojde k vojenské invazi, ale nikdo nijak nereagoval. Tímhle se prakticky ukázalo, že „reformní frakce“ měla sice hodně keců, ale žádnou faktickou moc, jinými slovy, jak slabý Dubček byl.

Doporučuji studium chronologie událostí 21. srpna. Klíčovou roli v praktickém uskutečnění invaze a převzetí kontroly nad zemí sehrála StB, která zajistila plynulé převzetí kontroly nad institucemi a médii. Hlavní roli hrál náměstek ministra vnitra Šalgovič, nicméně celá struktura ministerstva vnitra se velmi pružně přidala na stranu okupantů. Z odkazované chronologie je vidět, že byli až ďábelsky rychlí, těžko si představit, že by tato operace nebyla předtím intenzivně plánována a nacvičována.

Armádu StB dostalo téměř okamžitě ze hry. Ministr obrany Dzúr se před estébáky posral do kalhot a de facto zemi svými rozkazy okamžitě a střelhbitě demilitarizoval. Stačilo mu k tomu tvrzení, že invaze probíhá se souhlasem vedení KSČ. Největší sranda na tom byla, že Dzúr byl z počátku reformista a dokonce přítel Dubčeka, ale pak zaujal „správný postoj“ a ve funkcích se udržel.

Takže když to zase shrneme, „květinku demokracie“, která nebyla květinkou a neměla s demokracií nic společného, nezardousila ruská armáda, ale armády okolních zemí za vydatné pomoci domácího ministerstva vnitra.

Rychlost, s jakou operace Dunaj proběhla, udělaly dojem i na vojenské představitele NATO. Předně nečekali, že armády Varšavské smlouvy jsou schopné tak dalece kooperovat a obsadit zemi za jediný den. Také byli zaskočeni efektivitou celé akce a relativně malým počtem obětí na stranách útočníka i oběti. Myslím, že pojem „hybridní válka“ se narodil právě v roce 1968, protože výsledek rozhodla vnitřní rozvědka (StB) ve spolupráci s cizími agenty, kteří sérií poměrně chytrých tahů uvěznili armádu v kasárnách. Je to přesná aplikace teorie, že nejlepší válka je ta, ve které se neválčí.

Šla invaze zastavit? Tohle osobně pokládám za nejzajímavější kapitolu. Kdyby Dubček nebyl hovnař Havlova střihu a on i jeho reformní soudruzi měli koule, mohli výměnou za pár desítek mrtvol invazní síly zastavit nebo jim to alespoň zkomplikovat a donutit je k improvizaci. Den předtím, 20.8., přistálo na letišti v Praze Ruzyni i na letišti v Brně-Tuřanech několik ruských letadel, která měla fiktivní imatrikulace civilních strojů. Jedno z nich byla velitelská centrála (An-24), dále letoun pro elektronický boj (An-12). Oba zůstaly stát poblíž tehdejší dráhy 25 (nyní 06/24, protože došlo k posunu magnetického severu) a později sehrály klíčovou roli při obsazení letiště Ruzyně (dnes se jmenuje po nějakém alkoholikovi) pro účely invazních sil. Jeden sloužil jako návodčí, druhý rušil regulérní komunikaci. Dnes je asi nepředstavitelné, že by někdo jen tak přistál na Ruzyni a zůstat tam stát, a i tehdy to určitě nebylo lege artis. Ovládnutí Ruzyně bylo pro invazi zásadní, protože druhé použitelné letiště ve Kbelích bylo v rekonstrukci.

Přiletělo taky několik Il-14, které přivezly ruské operativce. Ti později řídili převrat, tedy přebírání kontroly nad médii a institucemi. O tento personál se na naší půdě postarali zase další ruští agenti, kteří zde fungovali jako představitelé sovětské letecké společnosti Aeroflot.

Kdyby to soudruzi s tou „květinkou demokracie“ mysleli vážně, mohli tento předvoj okupantů rozstřílet na sračky a spláchnout hadicí do kanálu. Měli na to celý den. Jenže reformní soudruzi žádnou reálnou moc neměli, silové složky taky pod kontrolou neměli a možná ani nevěděli, že mají mít. Celá invaze se jim rodila a nakonec děla pod rukama a oni nedělali nic.

Osvědčený scénář operace Dunaj se pokusila realizovat armáda RF v únovu 2022 na Ukrajině. Letiště Hostomel má velmi podobnou pozici vzhledem k hlavnímu městu Kyjevu jako letiště v Ruzyni vůči Praze. Rovněž má dlouhou VPD umožňující bez problému přistání velkého množství vojenských strojů. Vzhledem k tomu, že na místě nebyli v dostatečném počtu kolaboranti z ministerstva vnitra, kteří by je nechali nerušeně vybudovat předsunutou základnu jako v ČSSR, byl zvolen více brachiální scénář zahrnující střely Kalibr a vrtulníkový výsadek. Zelenskij pochopil, co se tady odehrává a vydal osobní rozkaz několik stovek výsadkářů pozabíjet. Neuvádím to proto, abych vyzdvihl, jaký je Zelenskij borec, my všichni víme, že je borec, ale jako příklad toho, že situaci se dalo čelit rozhodnou akcí. Tedy pokud tedy byl zájem. Nakonec Ukrajinci provedli letecký útok pomocí stíhaček Su-24 a vyřadili VPD z provozu. Použití letiště v Hostomelu jako logistického uzlu a opěrného bodu pro invazi do Kyjeva od toho momentu nepřicházelo v úvahu. Bitva o letiště trvala ještě několik týdnů a skončila zničením ruských jednotek, které stejně už neměly o co bojovat a které tam jejich velení nechalo Ukrajincům napospas. Zde je pravděpodobně začátek toho, proč se Rusům nepovedlo celou „speciální vojenskou operaci“ udržet v intencích toho, co se v ČSSR naučili, totiž „policejní akci“ s rychlým ovládnutím instiucí skrze agenty a kolaboranty, a byli nuceni vstoupit do full.scale konfliktu, který pro ně hlavně ze začátku nebyl snadný.

Je trochu škoda, že se časem historické bádání kolem Operace Dunaj tak nehezky zploštilo a historku o květince pošlapané Ruskem. Full story by byla mnohem více poučná. Třeba by lidem došlo, že nemohou věřit institucím v jejich vlastní zemi, že budou bránit její suverenitu, stejně jako by pochopili, že principy kolektivní bezpečnosti pod politickým tlakem skoro vždy selžou.