Ukrajina chce zatáhnout USA do války

Další západní zbraně by sice Kyjevu nepřinesly vítězství, ale mohly by válku rozšířit nebo zintenzivnit, a to není v americkém zájmu. Sympatie spojenců jsou pochopitelně na straně Ukrajiny, a to i přes bezohledný postup NATO k ruským hranicím. Jejich první odpovědností jsou však vlastní národy, a proto nikdy nesplnili svůj neslavný slib z roku 2008, že do transatlantické aliance přivedou Ukrajinu a Gruzii. Nikdo nebyl připraven jít do války s Ruskem ani kvůli jedné ze zemí. Neměli by tak činit ani dnes.

Přesto spojenecká zástupná válka pomalu stírá hranici mezi válkou a mírem. Ukrajina je stále schopna vzdorovat Rusku jen díky spojeneckému výcviku a výzbroji. Před invazí západní politici žertovali, že sice nemohou přivést Ukrajinu do NATO, ale přivádějí NATO na Ukrajinu, vyzbrojují a cvičí její síly. Od února 2022 země NATO denuncovaly své vlastní arzenály, aby Kyjevu dodaly zbraně. VládyUSA a Evropynavíc rozmístily na Ukrajině vojáky a další síly, mnohé z nich de facto jako bojovníky, kteří poskytují zpravodajské informace a navádějí špičkové zbraně – které chce Kyjev obrátit proti vlastnímu Rusku. Pro Moskvu se spojenecký fíkový list oddělující zástupnou a přímou válku stále zmenšuje.

Zároveň se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nadále snaží do války zatáhnout i USA. Na podzim 2022 schválil plán na zničení německého plynovodu Nord Stream 2, přičemž obvinil Rusko a trval na tom, aby byl incident považován za casus belli ze strany NATO. Poté obvinil Rusko ze smrtícího úderu na Polsko chybnou ukrajinskou raketou a požadoval, aby spojenci vstoupili do války. Před několika týdny opět naléhal na Washington, aby upustil od omezení použití amerických zbraní, a prohlásil: „Celý naivní, iluzorní koncept tzv. červených linií ve vztahu k Rusku, který dominoval hodnocení války některými partnery, se v těchto dnech rozpadl.“

Ironií osudu je, že jedinou dobrou zprávou, pokud jde o rizika rozšíření války, je to, že Putin zjevně věří, že Rusko vítězí. Moskva nebude na vpád Ukrajiny reagovat bombardováním vlastního území, zvláště když očekává, že své ztráty se ziskem nahradí zajetím ukrajinských invazních sil. Navíc dokud bude pomoc spojenců užitečná, ale ne rozhodující, má Putin dobrý důvod přijmout vyšší ztráty na lidech a materiálu než bombardovat USA a NATO ve válce. (Stále je však možná skrytá odveta na americké základny v Německu).

Podobná zdrženlivost je patrná i v mezinárodním chování Moskvy. Putin pohrozil vyzbrojením protivníků Washingtonu, od severokorejského Kim Čong-una po jemenský Ansar Alláh. Nicméně dokud má Moskva srdečné nebo alespoň civilní vztahy s dalšími státy, včetně Jižní Koreje a Saúdské Arábie, zřejmě drží své rakety doma. (Technická pomoc, řekněme Pchjongjangu při zdokonalování jeho vlastních ICBM, zůstává možná a bylo by mnohem těžší ji odhalit).

Taková shovívavost by pravděpodobně nepřežila hrozící ukrajinské vítězství na bojišti – což zdůrazňuje nebezpečí vedení zástupné války proti jaderné mocnosti v konfliktu podél jejích hranic, který považuje za životně důležitý, dokonce existenční. Nezáleží na tom, zda se spojenci domnívají, že by Moskva měla považovat tento problém za důvod k válce. Důležité je, zda tak Moskva činí. Čím agresivněji spojenci Ukrajinu podpoří, tím více riskují, že budou režim tlačit k expanzi a eskalaci konfliktu. Putin může být ochoten riskovat vše, pokud se začne obávat porážky Ruska a ztráty Donbasu a Krymu, pádu své vlády a/nebo svého sesazení z funkce.

Bohužel, snaha Ukrajiny dostat Západ do pasti pokračuje. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba navštívil Brusel a naléhal na evropského úředníka, aby v této věci lobboval ve Washingtonu. Vysvětlil to: „Chci, aby se vrátili do svých hlavních měst… a získali podporu, aby konečně zrušili omezení dálkových úderů na všechny legitimní vojenské cíle v Rusku.“ Vyzval rovněž členy NATO, aby bránili ukrajinský vzdušný prostor. Kyjevu pomáhají a podporují ho kongresoví solitéři, které více zajímají přání ukrajinské vlády než bezpečnost jejich voličů. Prezident Joe Biden byl zatím opatrný, ale tragicky závislý prezident má stále moc zavést USA do války.

Zelenskij a spol. doufají, že se před odchodem z funkce rozvášní. Podle POLITICO: „‚Existují určité náznaky, že Biden by teď, když už nekandiduje, mohl chtít udělat něco velkého ohledně Ukrajiny – možná zrušit některá omezení – ještě před volbami,‘ řekl jeden z vysoce postavených ukrajinských poradců. ‘Není to žádná záruka, ale slyšeli jsme, že o tom přemýšlí’.“ Kyjev přiznává, že hraje na Bidenovo ego. Nejmenovaný úředník řekl:“Jaký chce mít Bidenova administrativa odkaz na Ukrajině? Mají šanci něco změnit. A my se zasazujeme o to, aby tuto změnu provedli nyní.“ Jiní mávají krvavou košilí a obviňují Washington z ruských útoků. Jiný Ukrajinec citoval „západní mocnosti“ a řekl deníku New York Post: „Nepůjdu tak daleko, abych řekl, že zabíjejí naše děti, ale jsou spoluviníky těchto válečných zločinů, protože tyto válečné zločiny usnadňují – umožňují je.“

Bidenovým odkazem by však mělo být zajištění americké budoucnosti. První zodpovědnost všech spojeneckých států, včetně USA, je vůči vlastním lidem. Nejde jen o to, abychom se dnes vyhnuli válce s Ruskem, i když tento cíl sám o sobě je dostatečně důležitý na to, abychom se z ukrajinského konfliktu stáhli. Washington by měl také zvážit bezpečnostní uspořádání, které z války vzejde, a měnící se globální rovnováhu sil.

Odrazem arogance a krátkozrakosti, které v americkém hlavním městě převládají, je skutečnost, že úředníci po desetiletí obětovali národní bezpečnost ve snaze o národní prvenství. Politika USA zbytečně stlačila Rusko a Čínu do křehkého, ale volného spojenectví, posunula obě země směrem k Íránu a ještě nepravděpodobněji k jemenským Húthům a povzbudila Moskvu k obnovení vztahů s Pchjongjangem a Peking k uvolnění tlaku na něj. K ukončení války to však spojencům stačit nebude. Budou muset obnovit vztahy s Moskvou a povzbudit ji, aby se distancovala od Číny.

Taková strategie nepochybně vyvolá na Ukrajině a u některých spojenců velký nářek a skřípění zubů. Nicméně Rusko je příliš důležité na to, aby bylo vydáno do náruče potenciálních amerických protivníků. USA a Evropané nikdy nedovolili, aby demokracie a lidská práva bránily jejich vnímaným národním zájmům. Pravidelně a mnozí vesele obchodují se Saúdskou Arábií Mohameda bin Salmána, která je represivnější než Putinovo Rusko a zabila v Jemenu více civilistů než Moskva na Ukrajině. Washington platí Egyptu Abdela Fattaha al-Sisiho miliardy dolarů ročně za to, že je jeho spojencem, i když vězní desítky tisíc jeho kritiků, což je mnohem více, než kolik jich zadržuje Putinovo Rusko. Poté, co spojenci poskytli Ukrajině prostředky na zabití tisíců ruských vojáků, budou muset zvládnout obtížný úkol políbit a usmířit se s Moskvou, alespoň pokud chtějí mít co největší šanci na mírové omezení čínského kolosu.

Rusko-ukrajinská válka je moderní tragédií. Nespravedlivě ji zahájila Moskva a je to důsledek spojenecké arogance, pošetilého odhodlání ignorovat ruské bezpečnostní zájmy. Po více než dvou letech bojů by spojenci měli usilovat o ukončení konfliktu. Místo dalšího rozdmýchávání soupeření by měli s Moskvou jednat o tom, jak obnovit mír. A jak zabránit podobnému výbuchu jinde, na Blízkém východě i v Asii.

Doug Bandow je vedoucím pracovníkem Cato Institute. Je bývalým zvláštním asistentem prezidenta Ronalda Reagana a autorem knihy Foreign Follies: Bandow:America’s New Global Empire (Nové globální impérium Ameriky).