Těším se, až mne budou mladí přesvědčovat, co jsem to v listopadu 89 vlastně prožila

.

Protože přesně o tomto byl listopad – o skutečném spontánním vzedmutí lidí po statisících a milionech. Dlužno dodat, že nebýt právě tohoto jevu, asi by celou republiku Letná neoslovila – ti lidé tam mluvili tak trochu jinak (což ostatně trvá dodnes, Praha si často se zbytkem republiky moc nerozumí), Havla nikdo neznal, a intelektuálové kolem něj mohli těžko oslovit lidi od výrobních pásů. Listopad byl tak úspěšný proto, že do OF vstoupili místní lidé, z fabrik, škol, doktoři, prostě lidé známí, mající důvěru ostatních, a bez ohledu na Havla a Dubčeka svou obec či své město dostali na náměstí. A pak už to jelo samospádem. Nebýt těchto lidí z obcí a měst, Letná by se stala pouhou epizodou.

Vše se navíc dělo bez mobilů, počítačů, mailů, bez drahých pódií – vystoupilo se na kašnu, morový sloup, prostě cokoli, co bylo výš, mikrofon půjčila místní kapela, a demonstrace, kde byla hlava na hlavě, byla skutečně tepotem doby. A pak se řeklo – zítra zase. A lidi přišli.

To, že v následujícím období OF někteří lidé zneužili, že se pak rozprchli do řady stran, a že některé ideály se vytratily, a že dnes stojíme opět na nějakém rozhraní, kde hledáme především zdravý rozum a pud sebezáchovy, je věc jiná.

Listopad si my pamětníci nenechejme vzít. Byla to krásná doba, plná naděje, a pokud se co pokazilo, bylo to tím, že jsme byli málo ostražití. A potom líní chodit k volbám. A pokud se nám tvrdí, že to už bylo předem vše naordinované, tak si myslím že jakékoli scénáře padly tou masovostí.

S odstupem doby samozřejmě vidíme, co vše se udělalo špatně. Že v něčem jsme byli neskonale naivní. V něčem příliš velkorysí. Že se v něčem pletl i Václav Havel. Protože byl taky jen člověk. I trochu dost ješitný. Třeba v tom, že může plně věřit západu, protože mu klepe uznale na rameno – a ono tam šlo třeba jen o kšeft. A ty králíkárny, které kritizoval – co by dnes mladí dali za nové králíkárny s byty. Byla to prostě svá doba, se všemi klady, mínusy, nadějemi a zklamáními. Přesto všechno je dobře, že přišla. A že vše proběhlo tak nějak v klidu – narozdíl od některých jiných zemí.

Jsem ráda, že jsem byla u toho. Bylo mi krásných 24 let, otevřelo mi to cestu k mému vysněnému oboru, tentokrát bez vedoucí úlohy KSČ a dějin mezinárodního dělnického hnutí, profesoři na právnické fakultě zareagovali okamžitě a byla jsem tak první právnická generace, co už se právo učila skutečně jako právo, ne jako vůli vládnoucí třídy na zákon povýšenou. Proto jsem ráda stála na těch pódiích, a byla jednou z těch v regionech. V tu dobu jsem osobně poznala všechny naše novodobé prezidenty. A poznala je jako normální lidi i v zákulisí. Proto mne žádná autorita neohromí – buď ten člověk osobnost je, nebo není.

Ne, vůbec si těch 30 let neidealizuji. Těch šíleností, co proběhlo…Těch krádeží za bílého dne…90. léta byla skutečně drsnou školou demokracie. Jen se u kritiky snažím vnímat i naše vlastní chyby. Že jsme to připustili. A když vidím, že k volbám dnes chodí jen polovina lidí… a pak se diví… Všichni by měli jít. I kdyby volili ne z lásky, ale na protest. Sama jsem žádné volby nevynechala, i když skutečně někdy nebylo téměř koho tam hodit.

A teď? Nejvíc se těším, jak mně ti mladí a neklidní, v kapse drahé mobily, v batohu notebook, a v pátek demonstrující bez povinnosti jít do školy, budou říkat, co jsem to vlastně v listopadu prožila. A možná se zeptají, proč jsme to neorganizovali formou sms. Ano, jsme už zkrátka jiná generace. Listopad 89 je nepřenosný. Jsem moc šťastná, že jsem ho zažila. Opravdu doba s příběhem. Byla jsem jak na Letné, tak ve svém rodném městě na tom malém náměstí – to už na pódiu – kde byla pode mnou hlava na hlavě. Nádherné chvíle. Bez ohledu na vše poté. Nebylo ale zase všechno k zahození.

Vzpomínky si proto uchovejme. Ostatně – třeba se ještě budou hodit.